kontakt: Jeff Matthews

V názvu „Capua“ panují nejasnosti, a to i mezi Italy. Řekněme, že se chystáte do „Capuy“, protože vás zajímá místo, které bylo mezi 7. stoletím př. n. l. a 8. stoletím n. l. po Římu největším městem(!) ve starověké Itálii. Mělo amfiteátr (obrázek vpravo) téměř stejně velký jako Koloseum a bylo hlavním městem oblasti, kterou Římané nazývali Felix Campania (Šťastná Kampánie). Chcete-li to všechno vidět, vydejte se do města, kterému se dnes říká Capua a které leží necelých 20 mil severně od Neapole. Jdeš tam a dozvíš se, že jsi přesně na špatném místě.

Musíš se vrátit kousek na jih, možná asi 3 míle, do města jménem Santa Maria Capua Vetere. Tam najdete starověkou Capuu a ruiny velkého amfiteátru. Původně se zde nacházelo villanské sídliště (nejstarší kultura doby železné ve střední a severní Itálii, pojmenovaná podle archeologického typu lokality Villanova nedaleko Boloně). První skutečné město pak bylo etruské, založené kolem roku 800 př. n. l. a bylo nejdůležitějším etruským centrem vnitrozemské Kampánie. Samotný název je etruský, Capeva, a znamenal Město močálů. (Viz Etruskové v Kampánii). Oblast pak ovládli osmansky mluvící Samnité, úhlavní nepřátelé Římanů, a nakonec ji získali Římané, když se moc v jižní a střední Itálii nezadržitelně přesunula do Říma. Na počátku druhé punské války (218 př. n. l. – 201 př. n. l.) v bojích mezi Římem a Kartágem byla Kapua vojenskou mocností jen o něco méně významnou než samotný Řím nebo Kartágo. Město přešlo na stranu Hannibala a stalo se kartaginskou mocenskou základnou v Itálii. Za svou vzpouru byla Capua v roce 211 př. n. l. Římany zničena. V moderní italštině se dodnes používá výraz „oddat se Ozi di Capua“ – lenosti či zahálce Capuy – ve významu, že někdo žije líným a zahálčivým životem, a to v narážce na představu, že Hannibalova armáda životem v kapuánském přepychu tak změkla, že nebyla schopna účinně bojovat. Pravděpodobně to není pravda, ale v oblasti se dodnes nacházejí ruiny mnoha termálních lázní.

(To je jediné přísloví týkající se Capuy, které znám, i když si vzpomínám na jedno o Kartágu: Carthago delenda est . ) Katon Starší (234-149 př. n. l.) ho používal při každé příležitosti, například ve větě: „Podej, prosím, chléb. Kartágo musí být zničeno.“ Možná je to tím, že jsem si v mládí nechal operovat pravé koleno, ale myslel jsem si, že to slovo je „chrupavka“, ne „Kartágo“. Léta jsem přemýšlel, proč Cato končil všechny své projevy tím, že římským senátorům říkal, že si musí nechat spravit kolena.“

V pátém století byl v Capui založen křesťanský kostel, který se jmenoval Santa Maria Maggiore, což je jméno, pod kterým se ve středověku označovalo samotné město. (Na Santa Maria Capua Vetere se město přejmenovalo až po sjednocení Itálie v roce 1861.)
Po rozpadu římské říše a vpádu Gótů, byzantských Řeků a Lombarďanů do Itálie utrpěla Capua velké škody a nakonec byla v roce 841 n. l. téměř úplně zničena saracénskými nájezdníky. Tehdy obyvatelé uprchli o několik mil dál do starého říčního přístavu na řece Volturno, který se jmenoval Casilinum. Nachází se kousek na SZ od starověké Capuy a je ze tří stran obklopen řekou. Uprchlíci jej znovu založili s moderním názvem Capua. Dnešní Santa Maria Capua Vetere (starobylá Capua) se pak rozpadla na menší vesničky postavené kolem venkovských sídel a kostelů. Obyvatelé vlastně využívali antické památky (např. amfiteátr) jako stavební materiál. (Z původních asi 90 oblouků amfiteátru se jich zachovalo jen velmi málo.) To se změnilo na konci 17. století, kdy se o velkou archeologickou historii oblasti začali zajímat bourbonští vládci Neapolského království. Z antických staveb dnes zbylo několik stop: amfiteátr, kryptoportikus (krytá chodba), divadlo, lázně, Mithrův chrám atd. Naštěstí se zde nachází několik pěkných muzeí. Jedním z nich je Provinční muzeum Kampánie, které archeolog Amedeo Maiuri označil za „nejvýznamnější muzeum antické italské civilizace v Kampánii“. Nachází se v současném městě Capua. Dalším je Muzeum gladiátorů ve městě Santa Maria Capua Vetere.

Pokud jste nečetli první bod na této stránce (přímo výše), bylo by vhodné tak učinit.

V provincii Caserta se nacházejí předměty mimořádného zájmu při studiu paleokřesťanství (zhruba definovaného jako prvních pět století křesťanské víry). Tento se nachází v městečku San Prispo, přibližně v polovině cesty mezi Capuou a Santa Maria Capua Vetere.
V porovnání s těmi 1500 lety, které uplynuly, jsou velká žlutá budova, kterou dnes vidíme (obrázek vpravo), a přilehlá velká zvonice relativně nedávné. Připisují se Luigimu Vanvitellimu (jeho mamutí královský palác v Casertě je vzdálen jen 5 km/3 míle) na jihovýchod). Fasáda SCSP) je datována do roku 1763. (Jeho kostel nahradil starší z roku 1300). Fasáda je obrácena na západ a je v neoklasicistním slohu. Průčelí kostela je rozděleno na dva řády mírně vystupujícím frontonem (horní trojúhelníková část). V samotném kostele jsou tři vchody do tří lodí. Náměstí před kostelem je vyvýšeno nad úroveň okolní ulice a úroveň starověkého římského hřbitova. (Je známo, že v celém podzemí se nacházelo mnoho starořímských pohřebišť.)
Střední loď končí apsidou. Dvě boční lodě jsou lemovány zbožnými svatyněmi a sochami. Masivní dřevěná kazatelna je datována do roku 1750. Zvláště zajímavá je kaple Santa Matrona uvnitř kostela. Jedná se o to, co zbylo z paleokřesťanské baziliky zasvěcené San Priscu. Izolovaná od hlavní budovy je velká třípatrová obdélníková zvonice. Každá úroveň má oblouky a okna. Kostel SCSP procházel neustálými epizodami restaurování, a to jak stavby, tak i vnitřních náboženských předmětů, a to jak starých, tak i novodobých. Epizody poškození byly rozsáhlé a zahrnovaly zemětřesení (ještě v roce 1980) a škody z 2. světové války (areál sousedí s cestou německého ústupu a spojeneckého pronásledování z Neapole do Říma (1943-45).

Technicky je celý komplex kostela a vedlejších budov bazilikou Arcipretale Santa Croce a San Prisco (tj. sídlem „arcikněze“ pro obě oblasti, které tvoří jednu farnost). Adresa je via Starza 5 v San Prisco, Caserta. San Prisco sousedí s obcemi Capua, Casagiove, Casapulla, Caserta, Curti a Santa Maria Capua Vetere.
Paleokřesťanský zájem, jak bylo uvedeno, je dán přítomností kaple Santa Matrona (zobrazené níže) uvnitř kostela; tj. toho, co zbylo z paleokřesťanské baziliky zasvěcené San Priscu. Někteří historikové kladou vznik této rané baziliky do roku 506 a opírají toto tvrzení o nápis nalezený na místě. Ať už je to jakkoli, většina názorů se shoduje na první polovině tohoto století jako na pravděpodobné době výstavby.

K výstavbě kaple uvnitř kostela se váže značná legenda. Matrona prý byla šlechtična původem z Lusitanie (dnešní Portugalsko) a objevila ostatky tohoto prvního svatého biskupa z Capuy, svatého Prisca. Legenda praví, že jí svatý Prisco dopřál zázrak; byla nemocná a vydala se do Capuy k hrobu Prisca, prvního svatého biskupa z Capuy, a byla zázračně uzdravena. Říká se, že našla starobylý hrob svatého Prisca, který se časem opět ztratil.
Hrob našla poblíž takzvaného „distafu“ (distaf je ten dlouhý nástroj s vřetenem, který se používá k přidržování nespředeného vlákna při jeho zpracování na nit, ale zde se jedná o název pro starořímský pohřební pomník na Appiánské cestě). Tento objev vedl ke stavbě baziliky na počest svatého Prisca. Matrona tam zůstala po zbytek svého života, sama byla uctívána jako světice a vzývána, aby chránila před střevními epidemiemi, porodními bolestmi a cholerou. Zbytky její kaple, primitivní paleokřesťanské baziliky zasvěcené San Prisco, se tak údajně nacházejí ve žlutém kostele, který zde vidíte.

Kaple Santa Matrona je pohřební sakrál (svatyně) Je obdélníková se sloupy zakončenými antickými hlavicemi v rozích. V hlavní části kostela, v apsidě (kopulovitý nebo klenutý výstupek na konci kostela), se nachází také mramorová vana, která sloužila jako oltář. Podle tradice v ní byly uloženy ostatky svaté šlechtičny. Je velmi pravděpodobné, že vana byla převezena z vily ve starověké Capui. Na klenbě kaple a na třech ze čtyř lunet je třpytivá mozaiková výzdoba (na snímku), v níž jsou barvy zvýrazněny použitím zlata, vše na modrém pozadí. Čtyři palmy, symboly mučednictví, sledují linie klenby.
Ve čtyřech výsečích klenby jsou zobrazeny výhonky vinné révy, hrozny a dva ptáci klovající do hroznů. Dekorativní mozaiky v lunetách, které uzavírají klenby, jsou však neporušené jen zčásti; jedna z lunet zcela zmizela a z druhé se zachovala jen levá část. V lunetě nad vchodem je zobrazeno poprsí žehnajícího Krista s apokalyptickými písmeny alfa a omega. Tvář Krista odpovídá východokřesťanské tradici.
Mozaiky odpovídají velké paleokřesťanské mozaikové tradici ovlivněné Byzancí, která vzkvétala v italské Kampánii, naprosto srovnatelné s tradicemi Říma, Ravenny a Milána. Jejich přesné datování není tak snadné, ale zdá se, že odhady se shodují na letech od počátku 500. do počátku 600. let. Kolem hlav symbolů evangelistů však není nimbus (svatozář); to spolu s dekorativními prvky v plně klasické tradici podporuje tvrzení o časném datování, první polovině 500. let.

na portál Antický svět na začátek této stránky