Kapela Kiss, jejíž kořeny sahají až ke komediálnímu divadlu Alice Coopera a špinavému hard rocku glamrockových New York Dolls, se v 70. letech stala oblíbenou skupinou amerických teenagerů. Většina dětí byla poblouzněna vzhledem Kiss, nikoli jejich hudbou. Kapela se oblékla do nehorázně křiklavých kostýmů a make-upu a vytvořila strhující pódiovou show se suchým ledem, kouřovými bombami, propracovaným osvětlením, pliváním krve a dýcháním ohně, která uchvátila představivost tisíců dětí. Hudba Kiss by však neměla být zavrhována – byla to komerčně silná směs hymnického hard rocku, který bušil pěstmi a byl poháněn elegantními háčky a baladami poháněnými hlasitými kytarami, líbivými melodiemi a rozmáchlými smyčci. Byl to zvuk, který položil základy arénového rocku i pop-metalu, který dominoval rocku na konci 80. let.
Kiss byl dítětem Genea Simmonse (basová kytara, zpěv) a Paula Stanleyho (rytmická kytara, zpěv), bývalých členů newyorské hardrockové skupiny Wicked Lester; duo přivedlo bubeníka Petera Crisse prostřednictvím jeho inzerátu v Rolling Stone, zatímco kytarista Ace Frehley reagoval na inzerát ve Village Voice. Už na prvním koncertu na Manhattanu v roce 1973 byl přístup skupiny teatrální a producent Flipside Bill Aucoin po vystoupení nabídl kapele manažerskou smlouvu. O dva týdny později skupina podepsala smlouvu s nově vznikající nahrávací společností Casablanca Neila Bogarta. V únoru 1974 vydali Kiss svůj debut s vlastním názvem, který se v americké hitparádě umístil na 87. místě. Do dubna 1975 skupina vydala tři alba, neustále koncertovala po Americe a vybudovala si početnou fanouškovskou základnu.
Z těchto četných koncertů vzniklo album Alive! (vydané na podzim 1975) udělalo ze skupiny rock &rollové superhvězdy; vyšplhalo se do první desítky a doprovodný singl „Rock ‚N‘ Roll All Nite“ se dostal na 12. místo. Následující album Destroyer vyšlo v březnu 1976 a stalo se prvním platinovým albem skupiny; obsahovalo také první singl v Top Ten, power baladu Petera Crisse „Beth“. Kiss mánie byla v plném proudu; na trh se dostaly tisíce kusů zboží (včetně pinballových automatů, make-upu a masek a stolních her) a skupina vydala dva komiksy u Marvelu a také hraný televizní film Kiss Meet the Phantom of the Park. V roce 1977 byla skupina Kiss v průzkumu agentury Gallup označena za nejoblíbenější americkou skupinu. Skupina se nikdy neobjevila na veřejnosti bez make-upu a její popularita rostla mílovými kroky; počet členů Kiss Army, fanklubu skupiny, byl šestimístný.
I tak obrovská popularita však měla své hranice a skupina jich dosáhla v roce 1978, kdy všichni čtyři členové vydali ve stejný říjnový den sólová alba. Simmonsova deska byla nejúspěšnější, dosáhla 22. místa v hitparádě, přesto se všechny dostaly do první padesátky. Dynasty, vydaná v roce 1979, pokračovala v sérii platinových alb, přesto to byla jejich poslední deska v původní sestavě – Criss odešel v roce 1980. Kiss Unmasked, vydané v létě 1980, bylo nahráno se session bubeníkem Antonem Figem; Crissova skutečná náhrada, Eric Carr, se ke kapele připojil v době světového turné v roce 1980. Kiss Unmasked byla jejich první deska od dob Destroyera, která nezískala platinu, a Music from the Elder z roku 1981, první album nahrané s Carrem, nezískalo ani zlato – v hitparádě se nedostalo přes 75. místo. Po jeho vydání kapelu opustil Ace Frehley, kterého v roce 1982 nahradil Vinnie Vincent. Vincentovo první album se skupinou, Creatures of the Night z roku 1982, si vedlo lépe než Music from the Elder, přesto se v hitparádě nedostalo přes 45. místo.
Kiss cítili, že je čas na změnu, a tak se na albu Lick It Up z roku 1983 zbavili make-upu. Reklama zafungovala, protože album se stalo jejich první platinovou deskou po čtyřech letech. Stejně úspěšná byla i deska Animalize, která vyšla následujícího roku, a skupina tak v podstatě znovu získala své místo. Vincent po Animalize odešel a nahradil ho Mark St. John, který však brzy onemocněl Reiterovým syndromem a skupinu opustil. V roce 1984 se novým kytaristou Kiss stal Bruce Kulick. Po zbytek desetiletí Kiss vydávali řadu nejprodávanějších alb, která vyvrcholila počátkem roku 1990 hitovou baladou „Forever“, která byla jejich největším singlem od dob „Beth“. V roce 1990 měli Kiss natočit nové album se svým starým producentem Bobem Ezrinem, když Eric Carr vážně onemocněl rakovinou; zemřel v listopadu 1991 ve věku 41 let. Kiss ho nahradili Ericem Singerem a nahráli album Revenge (1992), své první album od roku 1989; to se dostalo do první desítky hitů a získalo zlato. Následující rok po něm Kiss vydali Alive III; album si vedlo slušně, ale nedosahovalo úrovně předchozích dvou živých desek.
V roce 1996 se původní sestava Kiss – Simmons, Stanley, Frehley a Criss – znovu sešla, aby odehrála mezinárodní turné s proslulým make-upem a speciálními efekty. Turné bylo jedním z nejúspěšnějších v roce 1996 a v roce 1998 sjednocená skupina vydala album Psycho Circus. Zatímco následné turné na podporu Psycho Circus bylo úspěšné, prodej reunionového alba Kiss nebyl tak hvězdný, jak se očekávalo. Na albu Psycho Circus se objevilo jen málo skladeb, které připomínaly nesoustředěné období kapely na konci 70. let, ve kterých hráli všichni čtyři členové společně (většina skladeb byla doplněna session hudebníky), a zdálo se, že kapela má větší zájem opět zaplavit trh zbožím, než aby se věnovala hudbě. Když se začalo proslýchat, že Psycho Circus Tour bude jejich poslední, oznámilo kvarteto na jaře 2000, že v létě vyrazí na rozlučkové turné po Spojených státech, které se stalo jedním z největších koncertních taháků roku. V předvečer japonského a australského turné na začátku roku 2001 však Peter Criss kapelu náhle opět opustil, údajně nespokojen se svým platem. Na jeho místo nastoupil předchozí bubeník Kiss Eric Singer, který se pro některé dlouholeté fanoušky kontroverzně nalíčil jako Crissův kočičí muž (vzhledem k tomu, že Simmons a Stanley vlastní Frehleyho i Crissův make-up, žaloba nehrozila) a rozlučkové turné pokračovalo.
Koncem roku 2001 měla kapela (údajně) skončit, a tak byl na konec roku připraven mamutí box zahrnující celou kariéru, zatímco v létě se objevil dosud asi nejpřehnanější kus zboží Kiss – „Kiss Kasket“. Po zbytek roku byla skupina relativně v klidu, ale rok 2002 začal razantně, když Gene Simmons poskytl zábavný a kontroverzní rozhovor pro NPR, v němž kritizoval organizaci a vynadal moderátorovi Terrymu Grossovi do sexuálních komentářů a povýšených odpovědí. V té době propagoval svou autobiografii, která také vyvolala nesouhlas v táboře Kiss kvůli pobuřujícím poznámkám na adresu Ace Frehleyho. Frehley následně odmítl vystoupit v pořadu k výročí American Bandstand; jeho místo zaujal Tommy Thayer s parukou a Simmons toto vystoupení rychle odmítl jako další z dlouhé řady rozhodnutí zaměřených na peníze. Kapela pokračovala v turné po celém světě, aniž by se v obchodech objevilo nové album, ale v roce 2008 se vrátila do studia, znovu nahrála své hity a vydala album Jigoku-Retsuden alias KISSology nebo Kiss Klassics (vydání bylo zpočátku exkluzivní pro Japonsko).
Na jaře 2009 začala skupina nahrávat své první studiové album po 11 letech a výsledek vydala v říjnu pod názvem Sonic Boom. Album, které produkovali Paul Stanley a Greg Collins, bylo v Severní Americe exkluzivně distribuováno společností Wal-Mart. V roce 2012 se objevilo dvacáté studiové album Monster, na kterém kapela přepsala cowbell-heavy party rock z dob svého největšího rozkvětu v 70. letech a přidala několik náznaků zlověstného metalu z alba Revenge z roku 1992. V roce 2014 byli Kiss po patnácti letech uvedeni do Rock &rollové síně slávy. Následujícího roku vydali společný singl s japonskou idolovou skupinou Momoiro Clover Z. V roce 2017 vyšla jednodisková bestofka Kissworld, která pokrývá celou kariéru, a to u příležitosti stejnojmenného masivního světového turné.