Když se poslední německý císař stal v Nizozemsku dřevorubcem

Po porážce Německa v první světové válce císař Vilém II. požádal o azyl v neutrálním Nizozemsku a získal ho. Dne 15. května 1920 se usadil v Huis Doorn (Dům Doorn) nedaleko Utrechtu, na panství s bohatě zařízeným venkovským domem, kde žil se svou rodinou až do své smrti v roce 1941. Dnes je zámeček muzeem, které stojí za návštěvu.

Jedná se o fotografii, která obletěla celý svět: německý císař Vilém II. se prochází po nástupišti na nizozemském pohraničním nádraží v Eijsdenu v provincii Limburg. Psal se 10. listopad 1918 a císař cestoval v konvoji se svou družinou z německého hlavního stanu ve Spa do Eijsdenu, kde na něj čekal císařský vlak. Den předtím byla v Berlíně vyhlášena republika. Císař požádal o politický azyl v Nizozemsku.

Na nástupišti mu místní Limburčané a belgičtí uprchlíci říkali „Schweinhund“ a „Mörder“. ‚Vive la France!‘, křičeli, a ‚Kaiser, wohin? Nach Paris? Po několika telefonátech a telegramu od královny Wilhelminy byl dán souhlas a císařský vlak odjel do Maarnu u Utrechtu, kde Wilhelma v Kasteel Amerongen pohostil nizozemský hrabě Bentinck. Královna Wilhelmina a nizozemský kabinet tolerovali císaře jako soukromou osobu, a to mělo zůstat oficiální linií, aby uklidnili nespokojené obyvatelstvo i rozhněvané spojence. K Wilhelmově frustraci ho Wilhelmina nikdy oficiálně nepřijala a sama dům v Doornu nikdy nenavštívila.

28. listopadu 1918 v Amerongenu podepsal Vilém svou abdikaci na funkci německého císaře a pruského krále. Podpatky cvakly, proběhlo rozloučení se Seine Majestät. Říše byla mrtvá, ale v Prusku ještě zbývalo trochu života. Toho dne za ním přijela jeho poslušná a oddaná manželka Augusta Viktorie, která dala Vilémovi sedm dětí. Wilhelm měl zůstat Bentinckovým hostem ne několik dní nebo týdnů, ale téměř dva roky.

V květnu 1920 se konečně usadil v nedalekém domě Doorn, který diskrétně zakoupil. Do Doornu bylo z hohenzollernských paláců v Berlíně převezeno padesát devět vlakových vagonů s císařským vybavením domácnosti, nábytkem, uměleckými předměty a kýčem. Císař si tak mohl zachovat určitou úroveň vznešenosti. Byl dostatečně bohatý na to, aby si mohl vydržovat domácnost složenou z německých podřízených a – k podráždění místní šlechty – štědře odměňoval nizozemský personál.

Když císařovna v roce 1921 zemřela, byl jí v Berlíně uspořádán pohřeb s masovou účastí. Následujícího roku se císař znovu oženil, a to s ovdovělou německou princeznou Hermine von Reuss. Toto druhé manželství s panovačnou intrikánkou, která byla téměř o třicet let mladší než on, nebylo populární. A tak se sesazený císař zabydlel ve své rutině nadbytečného panovníka, který proti své naději doufal, že bude jednoho dne povolán zpět do Německa.

V Doornu přijímal monarchistické návštěvy, včetně královny matky Emmy a později princezny Juliany a jejího nového německého manžela, penězchtivého Bernharda. Budoucí královna Beatrix spala v kočárku. Göring však také několikrát přijel na návštěvu, než se Hitler v roce 1933 chopil moci. Císař doufal, že ho nacisté vrátí na trůn; nacisté si chtěli zajistit podporu císaře, a tedy i prusky smýšlejících šlechticů a důstojníků.

Wilhelmovi se však nacisté nelíbili a brzy už vedlejšího císaře nepotřebovali. Když v květnu 1940 dorazili němečtí vojáci do domu Doorn, císař jim dal snídani a šampaňské. Když obsadili Paříž, poslal Hitlerovi blahopřejný telegram, jehož odpověď byla uctivá, ale chladná. Ve skutečnosti byl císař v Doornu diskrétně držen v zajetí – německými vojáky. Když po dřevorubeckém sezení Wilhelm s jedním z těchto německých vojáků promluvil a zjistil, že ho už nepoznává, pochopil, že jeho svět skončil.

Císař zemřel 4. června 1941. Den předtím přivítal německou invazi na Krétu s nadšením: „Das ist fabelhaft. Unsere herrlichen Truppen!“ Hitler chtěl císařovo tělo převézt do Postupimi, protože doufal, že se na pohřbu bude vydávat za císařova nástupce, ale Wilhelmova závěť stanovila, že jeho tělo má být převezeno do Německa pouze v případě, že země bude monarchií. A tak byl pohřben v parku u domu Doorn. Jeho dvě manželky byly uloženy v parku v Sanssouci v Postupimi.

Byl to slavný den v Doornu: Kaiserwetter. Mezi těmi, kdo následovali rakev, byl i Seyss-Inquart, říšský komisař pro okupované Nizozemsko, a admirál Canaris, šéf německé vojenské zpravodajské služby. Canaris byl později popraven v koncentračním táboře Flossenbürg po neúspěšném atentátu na Hitlera, zatímco Seyss-Inquart byl po válce popraven v Norimberku. Na pohřbu byly hákové kříže, což by si císař nepřál, a věnec od Hitlera.

Rodina se rozhodla mauzoleum v domě Doorn návštěvníkům neotevřít. Nahlížím oknem a zahlédnu pruskou vlajku s černou orlicí přehozenou přes rakev. Procházím parkem: koně, jeleni, hroby pěti císařských psů; místo, kde císař metodicky, obsedantně, zbytečně proměnil tisíce stromů v pařezy; majestátní stromy ve vodnatém podzimním slunci. Procházím zámkem, kolem jídelních servisů a stříbra, gobelínů a tabatěrek, které kdysi patřily Fridrichu Velikému, vzoru pro Viléma, jeho epigona. Množství cetek a cetek je únavné, ale portrét rozkošné pruské královny Luisy, která okouzlila Napoleona v Tilsitu, mě udeří přímo do tváře: tato žena se vdala v sedmnácti, porodila deset dětí a zemřela ve čtyřiatřiceti letech.

Vidím jídelnu se stolem prostřeným na věčné časy, kde už nikdy nikdo nebude stolovat, a zvláštní vidličku se třemi hroty, z nichž jeden sloužil i jako nůž pro císaře, který měl uschlou levou ruku. Procházím ložnicemi, které kdysi patřily císaři a jeho dvěma manželkám, kuřárnou, pracovnou, knihovnou tohoto amatérského archeologa; císařovninou moderní toaletou, pečlivě ukrytou ve starožitné skříni.

Tady se žilo. Přežili. Udržovali si vzhled exilového dvora. S císařem, který každé ráno nahlas předčítal z Bible svému shromážděnému personálu. A který pak vycházel na procházku, štípat dříví, obědvat, mít siestu, odpovídat na korespondenci z celého světa, večeřet z talířů, které byly odšlehávány ve chvíli, kdy Jeho Veličenstvo dojedlo. Rutina, která měla dodat smysl nesmyslnému životu.

House Doorn, zkonfiskovaný po válce, je nyní majetkem nizozemského státu. Dotace byly v poslední době omezeny, ale o jeho provoz se stará armáda dobrovolníků. Co se stalo s císařovým rozsáhlým finančním dědictvím, zůstává záhadou. Oranžský rod, nizozemský stát, rod Hohenzollernů a banky v tom nemají jasno. Do Doornu jsem přijel s představou, že zde najdu jeden z mála lieux de mémoire z první světové války na nizozemské půdě. To, s čím jsem se setkal, však připomínalo spíše trou de mémoire Velké války a já se poněkud zmateně procházel uvnitř lieu de mémoire evropských absolutistických říší a monarchií, možná poslední ozvěny Ancien Régime, přežívající v podobě, která je tragicky ironická a zároveň lehce groteskní. Vždyť babičkou Wilhelma (který pro britskou větev rodiny zůstal „naším Willym“) byla královna Viktorie a poslední car byl jeho bratrancem z prvního manželství. Rod Doornů? Rozhodně stojí za návštěvu.