Mohou být muži oběťmi sexismu?
Reportáž NPR Morning Edition z tohoto týdne naznačuje, že odpověď zní „ano“. Jak uvádí Jennifer Luddenová, muži mohou po rozvodu čelit zatěžujícím alimentům i v situacích, kdy jsou jejich bývalé manželky schopné pracovat a vydělávat značný příjem. Dokonce i v případech, kdy má dočasné výživné smysl – například když manžel opustil zaměstnání, aby mohl vychovávat děti – je těžké pochopit potřebu doživotního placení výživného vzhledem k současné míře zapojení žen do pracovního procesu. Jak říká jeden z bývalých manželů, který platí výživné: „Teorie, která za tím stojí, byla v pořádku v 50. letech, kdy všichni byli ženami v domácnosti a zůstávali doma.“ Dnes to však vypadá jako zastaralé udržování zpátečnických genderových rolí – udržování, které neúměrně poškozuje muže.
To není jediný případ, kdy mohou muži trpět genderovou diskriminací. David Benatar ve své monografii Druhý sexismus z roku 2012 pojednává o celé řadě dalších způsobů, jimiž jsou muži jako muži znevýhodňováni. Muži například dostávají děti do péče jen asi v 10 % rozvodových případů ve Spojených státech. Muži jsou také, jak píše Benatar, vystaveni „dlouhé historii společenského a právního tlaku… aby bojovali ve válce“ – tlaku, který ženy obecně nezažívají stejným způsobem. Stejně tak je fyzické násilí na mužích často bagatelizováno nebo považováno za normální. Benatar odkazuje na historii tělesných trestů, které byly mnohem častěji ukládány chlapcům než dívkám. Skandální tolerance společnosti
Snad nejodpornější je, že muži byli v průběhu dějin vystaveni genocidnímu či gendercidnímu násilí, které na ně bylo zaměřeno právě proto, že jsou muži. Spisovatelé jako Susan Brownmillerová v posledních desetiletích pomohli ukázat, jak jsou masová znásilnění a sexuální násilí na ženách často záměrnou součástí genocidy; podobně se v posledních letech zvyšuje povědomí o gendercidních důsledcích selektivních potratů podle pohlaví a infanticidy v místech, jako je Indie a Čína. Mnohem méně se však hovoří o tom, jakým způsobem může být genderová vražda namířena proti mužům. Jedním z nejhorších příkladů z poslední doby byla válka na Balkáně, kde podle badatele v oblasti genocidy Adama Jonese: “ Všechna největší zvěrstva… jsou zaměřena téměř výhradně na muže, a to z velké části na muže v „bojovém věku“. “ Podobně ve Rwandě podle Judy El-Bushra (citované Jonesem):
byli to především muži z cílových skupin obyvatelstva, kteří přišli o život nebo ve strachu uprchli do jiných zemí. … Toto cílené vyvražďování mužů se neomezovalo jen na dospělé: podobně byli decimováni i chlapci, což zvyšuje možnost, že demografická nerovnováha bude pokračovat po celé generace. O život přišlo také velké množství žen; hlavními strategiemi používanými proti ženám však bylo mrzačení a znásilňování, které nemusely nutně vést ke smrti.
Mnohé z těchto příkladů – zejména body týkající se nerovnosti v opatrovnictví a branné povinnosti – jsou oblíbené u aktivistů za práva mužů. MRA mají tendenci tyto argumenty nasazovat jako důkaz, že muži jsou utlačováni ženami a zejména feministkami. Na případech sexismu vůči mužům je však zarážející, jak často nejsou pachateli ženy, ale jiní muži. Genderové vraždy v Srbsku a Rwandě nebyly spáchány na mužích feministkami, ale jinými muži. Znásilnění ve vězení je opět v drtivé většině pácháno muži na jiných mužích – přičemž (často mužští) vězeňští úředníci jen přihlížejí a krčí rameny. Branná povinnost v USA byla v drtivé většině zavedena mužskými civilními politiky a vojenskými úřady, nikoliv ženami.
Až v případech, kdy ženy jednoznačně těží ze sexismu, to zpravidla není tak, že by ženy jako třída byly těmi, kdo diskriminují. Diskuse o výživném ani o opatrovnictví nejsou ústředním tématem současné feministické teorie ani současných feministických popkulturních diskusí. K žádné z těchto diskusí se feministky nehlásí ideologicky tak, jako například k právu na potrat nebo k rovnosti na pracovišti. Naopak, zdá se, že současné nerovnosti v oblasti výživného a opatrovnictví většinou vycházejí nikoli z progresivního feminismu, ale spíše z reakčního obrazu ženské domácnosti, proti kterému feminismus většinu posledních šedesáti let bojoval.
Další příběhy
Když tedy muži trpí sexismem, děje se tak stejným způsobem jako u žen. To znamená, že netrpí proto, že ženy vládnou světu a zaměřují se na muže, ani proto, že feminismus nějak zvítězil a vymyl mozky všem našim voleným představitelům (většinou stále mužům) ideologickým misandry. Muži spíše trpí kvůli stejným genderovým stereotypům, které ubližují ženám a omezují je – ačkoli muži, kteří jsou jiného pohlaví, podléhají těmto stereotypům jiným způsobem. Ženy mají být pasivní, domácí a sexuální – proto jsou jejich možnosti zaměstnání a autonomie omezeny a jsou fetišizovány a cílem sexuálních útoků a vykořisťování. Muži mají být aktivní a násilní – proto jsou jejich nároky na domácí práva znevažovány a násilí namířené proti nim je považováno za přirozené nebo nezaznamenatelné.
„Pro mě,“ napsala Heather McRobieová ve vynikajícím článku o genercidě z roku 2008, „byl feminismus vždy o tom, jak rigidní genderové role škodí všem, i když především ženám.“ Mluvit o sexismu vůči mužům je často vnímáno – jak ze strany MRA, tak ze strany feministek – jako útok na feminismus. Ale nemělo by tomu tak být. Uvědomění si toho, jak například stereotypní představy o domácnosti poškozují muže ve sporech o opatrovnictví i ženy na trhu práce, by mělo být spíše podnětem k vytváření spojenectví, nikoli rozkolů. Ženy bojují proti sexismu již dlouho. Pokud se od nich muži poučí, bude to ku prospěchu všech.