Válka ve Vietnamu byla zdánlivě občanskou válkou mezi komunistickým Severem a prozápadním Jihem. Přesto Vietnamci nevedli všechny boje. Spojené státy a řada dalších zemí zasáhly, podpořily obě strany – ale zejména Jižní Vietnam – vojáky, zbraněmi a zásobami a proměnily to, co začalo jako malé partyzánské povstání, ve velký konflikt z doby studené války.
Níže je uveden seznam zemí, které sehrály ve vietnamské válce určitou roli, a podrobnosti o tom, co je motivovalo k zapojení se do ní.
VÍCE ČTĚTE:
Francie
Francie byla dlouholetým okupantem Vietnamu již před rokem 1954. Na novém konfliktu se nechtěla podílet.
Po druhé světové válce Francie Vietnam znovu obsadila v rámci snahy získat zpět své předválečné impérium. „Francouzi ovládali Vietnam po několik generací,“ vysvětluje Ed Moise, profesor historie na Clemsonské univerzitě a autor knihy Tonkinský záliv a eskalace vietnamské války. „Byli odhodláni ji držet i nadále, jednak z důvodu národní hrdosti, jednak proto, že kdyby nechali jednu kolonii povolit, ostatní by mohly dostat nápad.“
Bomby připravené k naložení do francouzského letadla pro dlouhotrvající bitvu o Dien Bien Phu v rámci války v Indočíně 10. dubna 1954.
Keystone/Getty Images
Většina Vietnamců se však postavila proti koloniální nadvládě a vypuklo povstání vedené komunistickým a nezávislost podporujícím vůdcem Ho Či Minem. V roce 1954 Hoova vojska dosáhla rozhodujícího vítězství u Dien Bien Phu a podařilo se jim definitivně vyhnat Francouze.
Když brzy poté začala druhá indočínská válka neboli válka ve Vietnamu, jak ji nazývají ve Spojených státech, Francie se držela stranou. Ve skutečnosti francouzský prezident Charles de Gaulle varoval svého amerického kolegu Johna F. Kennedyho mladšího, že Vietnam bude „bezednou vojenskou a politickou bažinou“. Ačkoli byla tato rada prozíravá, nakonec nebyla vyslyšena.
Spojené státy
Spojené státy se zapojily, aby zabránily pádu Jižního Vietnamu do rukou komunistů. Zpočátku Spojené státy působily v zákulisí, ale po roce 1964 vyslaly bojové jednotky a do války se ještě hlouběji zapletly.
Po porážce Francie v první indočínské válce byl Vietnam mezinárodní dohodou rozdělen na dvě části. Ho vedl Sever, zatímco vedení Jihu se ujal Ngo Dinh Diem podporovaný Spojenými státy. Do dvou let byly naplánovány volby, které měly zemi znovu sjednotit, ale Diem se se souhlasem USA nikdy nepodrobil hlasování, které se obával prohrát. Místo toho vypuklo komunistické povstání, které proti Diemovým silám postavilo takzvaný Vietkong, sponzorovaný Severním Vietnamem.
Spojené státy, odhodlané zabránit tomu, aby Jižní Vietnam padl do rukou komunistů, podporovaly Diema miliardami dolarů pomoci a také stále větším počtem vojenských poradců. Jak později odhalily Pentagon Papers, „Diemův režim by zcela jistě a nezávislý Jižní Vietnam téměř stejně jistě nemohl přežít“ bez pomoci Spojených států.
Představitelé USA nakonec na Diema zanevřeli a mlčky schválili puč z roku 1963, který vyústil v jeho smrt. Přesto jejich podpora Jižnímu Vietnamu nikdy nezakolísala bez ohledu na to, kdo obsadil Bílý dům.
Po nějaké době si „nikdo nemyslí, že zvítězí,“ říká James McAllister, profesor politologie na Williams College, „ale jsou si zatraceně jistí, že pod jejich dohledem nedojde k prohře.“
VÍCE ČTĚTE ZDE:
Zpočátku Spojené státy působily převážně v zákulisí. V roce 1964 však tzv. incident v Tonkinském zálivu přiměl prezidenta Lyndona B. Johnsona k nasazení bojových jednotek a zahájení masivní bombardovací kampaně a od té doby se angažovanost USA jen prohlubovala.
Když se americké jednotky v roce 1973 definitivně stáhly, sloužilo ve Vietnamu asi 2,7 milionu amerických vojáků, více než 58 000 jich zahynulo a stát si udělal ohromující účet ve výši nejméně 111 miliard dolarů (plus další miliardy v nevojenských nákladech).
VÍCE INFORMACÍ:
Francouzské a americké zkušenosti ve Vietnamu se v mnoha ohledech lišily. Přesto, jak zdůrazňuje Moise, se oba naučili jednu důležitou lekci: „Je nebezpečné pustit se do boje, když druhé straně záleží na vítězství více než vám.“
Čína
Nově komunistická Čína podporovala Ho Či Mina během války s Francouzi a pokračovala v tom i během války s USA.USA poskytováním zbraní, odborných znalostí a pracovních sil.
Přestože byla v té době ve špatné ekonomické situaci, nově komunistická Čína pomáhala Ho Či Minovi během války s Francouzi a pokračovala v tom i během války s Američany poskytováním zbraní, odborných znalostí a pracovních sil. Celkově Číňané tvrdili, že na podporu Severního Vietnamu vynaložili více než 20 miliard dolarů a nasadili 320 000 vojáků, z nichž více než 4 000 padlo.
Plakát s názvem „Podpořte vietnamský lid“, kolem roku 1969, ukazující podporu Číny komunistické věci ve Vietnamu.
Swim Ink 2/Corbis/Getty Images
Číňané většinou zůstávali v pozadí, obnovovali oblasti zničené americkými bombami a obsluhovali protiletadlové baterie. Jejich možná největší role však byla preventivní: Dali jasně najevo, že pokud americká pozemní vojska vtrhnou do Severního Vietnamu, odpoví stejnou silou.
Na rozdíl od korejské války Spojené státy této hrozbě ustoupily. „Jejich funkce je jako záchytný drát,“ říká Moise, „varování pro Američany: ‚Nezacházejte příliš daleko… nebo budete bojovat s námi.“
Čína a Sovětský svaz nemusely dělat tolik jako Američané, vysvětluje Moise, protože podporovaly silnější stranu. Nicméně „kdyby nebylo čínské nebo sovětské podpory, Severovietnamci by nemohli vyhrát,“ říká a poukazuje na to, že americký vojenský rozpočet byl zhruba třicetkrát vyšší než celý hrubý národní produkt Severního Vietnamu.
Sovětský svaz
Jako původní komunistický stát pomáhal Sovětský svaz Severnímu Vietnamu, přičemž koncem 60. let jeho podpora ještě vzrostla. Ačkoli SSSR dodal některé vojáky, jeho největší příspěvek spočíval ve výzbroji.
Ačkoli se Sovětský svaz původně o vietnamskou válku příliš nezajímal, po pádu Nikity Chruščova od moci svou pomoc Severnímu Vietnamu tajně zvýšil. Sověti chtěli „ztížit život Spojeným státům,“ říká McAllister, „ale nechtěli to udělat způsobem, který by je dostal do konfliktu se Spojenými státy.“
Sovětská angažovanost ve válce se zvýšila koncem 60. let, právě když se vliv Číny zmenšoval. (Obě země v té době procházely hořkým rozkolem.)
Billboard z dob studené války v Moskvě zobrazující bomby padající na strýčka Sama s nápisem: „Agresoři pryč z Vietnamu!‘ v roce 1968.
Sovfoto/Universal Images Group/Getty Images
Mimo jiné zbraně poskytl SSSR rakety země-vzduch, které Číňané ještě nebyli technologicky schopni vyrobit. Sověti dokonce údajně sestřelili několik amerických letadel. Celkově však do konfliktu nasadili jen asi 3 000 vojáků, což je mnohem méně než Číňané.
Laos
Laos byl původně v konfliktu neutrální, ale Severovietnamci přesunovali přes zemi vojska a podporovali komunistické povstání. Toto povstání si vyžádalo silné americké bombardování.
V roce 1962 se Spojené státy, oba Vietnamy a několik dalších zemí dohodly, že budou respektovat neutralitu Laosu, který na západě sousedí s Vietnamem, a nebudou se vměšovat do jeho záležitostí. Severní Vietnam však dohodu okamžitě porušil a přesouval vojska a zásoby přes Laos, místo aby překročil přísně střeženou demilitarizovanou zónu, která jej oddělovala od Jižního Vietnamu.
Severovietnamci také začali dominovat komunistickému povstání proti roajalistické vládě prince Souvanny Phoumy a odsunuli místní laoské komunisty do role, kterou Moise označuje jako „mladší partnery“.
V reakci na tyto severovietnamské prohřešky Američané tajně svrhli na Laos miliardy kilogramů bomb. Devítiletá kampaň byla tak intenzivní, že v průměru každých osm minut dopadlo jedno letadlo s výbušninami, čímž se Laos stal v přepočtu na obyvatele nejsilněji bombardovanou zemí na světě. Nevybuchlá munice z dob vietnamské války zabíjí Laosany (a Vietnamce a Kambodžany) dodnes.
Tajná armáda“ generálmajora Vang Paa sponzorovaná CIA v Long Čengu, kde v roce 1972 americká a laoská vláda dovolily novinářům vzácně nahlédnout na základnu. Přestavěný cvičný letoun T-28 je vidět v blízkosti 250kilogramových bomb, které používali piloti Meo z Vang Paových „minileteckých sil“ proti Severovietnamcům v severním Laosu.
Bettmann Archive/Getty Images
Prezident Richard Nixon mezitím v roce 1971 schválil přeshraniční invazi do Laosu. Ať se však Američané snažili sebevíc, nikdy se jim nepodařilo vážně narušit severovietnamské zásobovací linie a nezabránili ani pádu Laosu do rukou komunistů v roce 1975.
Kambodža
Kambodža, ač oficiálně neutrální, tolerovala komunistické vpády – a byla za ně Spojenými státy bombardována.
Překvapivě Severovietnamci podobně přesouvali vojska a zásoby přes sousední Kambodžu, která, ač oficiálně neutrální, tolerovala komunistické vpády.
Prince Norodom Sihanuk „v podstatě cítil, že je obklopen nebezpečnými nepřáteli, a s některými z nich musel vycházet po dobrém,“ říká Moise a dodává, že „si nemohl dovolit Severovietnamce urazit“, přestože byl „v kambodžské politice antikomunistou“.
Spojené státy reagovaly tajnou bombardovací kampaní, kterou Nixon v roce 1969 drasticky zesílil. V roce 1970 pak Nixon vyslal vojáky za hranice a využil převratu, který svrhl Sihanuka ve prospěch proamerického generála.
Americké bomby zabily desítky tisíc Kambodžanů, což podle některých historiků mohlo zvýšit lidovou podporu Rudých Khmerů, komunistické povstalecké skupiny, která po převzetí moci v roce 1975 zahájila brutální genocidu.
Ačkoli se vietnamští komunisté během vietnamské války spojili s Rudými Khmery, nakonec v roce 1979 režim svrhli.
Jižní Korea a další spojenci USA
Jižní Korea byla hlavním partnerem USA a Jižního Vietnamu, který do války přispěl více než 300 000 vojáky.
Jelikož Johnsonova administrativa nechtěla, aby se na ni pohlíželo, že jde sama, tlačila na další země, aby se do války ve Vietnamu zapojily, podobně jako později George W. Bush vytvořil „koalici ochotných“ pro boj v irácké válce.
Jižní Korea byla hlavním partnerem USA a Jižního Vietnamu, poskytla přes 300 000 vojáků a utrpěla přibližně 5 000 obětí. „Korejci poslali více vojáků a mnohem agresivnější jednotky ,“ říká Moise.
Vysvětluje, že byli částečně motivováni pocitem povinnosti a ideologickými sympatiemi: Koneckonců si nemohli nevšimnout historických paralel mezi sebou a Jižním Vietnamem. Byli však také podplaceni Spojenými státy v podobě hospodářské a vojenské pomoci.
Finanční pomoc spolu s touhou získat přízeň Spojených států přilákala i další země. Stejně tak i oprávněný strach z komunismu, říká Moise.
Nakonec sloužilo téměř 60 000 Australanů (z nichž 521 zemřelo), asi 40 000 Thajců (z nichž 321 zemřelo) a přes 3 000 Novozélanďanů (z nichž 37 zemřelo). Filipíny, Tchaj-wan a Španělsko rovněž pomáhaly americkému válečnému úsilí, zatímco na straně komunistů údajně vyslaly symbolickou podporu Severní Korea a Kuba.
Vietnam
Válka ve Vietnamu byla popisována jako občanská válka uvnitř Jižního Vietnamu, ačkoli se stala zástupnou válkou mezi mocnostmi studené války. V důsledku toho utrpěli Vietnamci v tomto konfliktu největší ztráty.
Brutální taktika byla během vietnamské války normou a nikdo netrpěl více než samotní Vietnamci, a to jak na severu, tak na jihu. Do roku 1975, kdy severovietnamská vojska dobyla Saigon a sjednotila zemi pod komunistickou vládou, zahynulo podle odhadů 1 až 3 miliony Vietnamců, z nichž mnozí byli civilisté.
