Každý příběh má tři stránky

Autor: Hank Phillippi Ryan

Napínavě hrůzná vražda. Nepředstavitelně děsivá obžalovaná a její podivínský přítel. Drogy a peníze a ztracená malá holčička. A nebyla to fikce. (Alespoň zatím ne, ale o tom až za chvíli.) Tady v Bostonu tomu říkali případ Baby Doe.

Je neděle večer a já sedím u kuchyňského stolu a poslouchám svého manžela právníka. Nacvičuje si závěrečnou řeč, kterou se chystá přednést před porotou v případu Baby Doe. Je to zkušený úspěšný obhájce. Dobrý člověk. Který skutečně věří, že jeho klientka tu vraždu nespáchala.

Poslouchám fascinovaně. A co je důležitější, naprosto přesvědčená, že příběh, který můj manžel vypráví, je pravdivý. Použil pouze důkazy předložené u soudu, jak mu ukládá zákon, a to, co říká, je tak přesvědčivé, že nevěřím, že by porota okamžitě nevydala verdikt o nevině.

A pak si představím jiného manžela, jak sedí u jiného kuchyňského stolu někde na druhém konci města v Bostonu. Poslouchá, jak její manžel přednáší závěrečné argumenty. Ty obžaloby.

Je stejně fascinovaná jako já? Stejně přesvědčená, stejně jistá? Žalobce samozřejmě tvrdí, že klient mého manžela je vinen! S použitím úplně stejných důkazů, jak je povinen, vytvořil úplně jinou verzi toho, co se stalo.

Která verze je pravdivá?

Věřte mi, že každý z těch právníků by to porotě řekl. Věřte mi. Já vám říkám pravdu o tom, co se stalo.

V důsledku toho, této nemožné volby, jsem byl stále více posedlý ústřední otázkou pravdy. Byla tu strana obžaloby a strana obhajoby – a pak tu byla pravda. Každý příběh má vlastně tři strany, uvědomil jsem si. Záleží na tom, co si představíte pod pojmem „pravda“.

V tu chvíli se zrodila kniha Důvěřuj mi.

Tady je to, co – alespoň pro mě – činí tuto knihu ještě úchvatněji osobní. Něco, co se stalo o šest let dříve.

Pamatujete si na proces s Casey Anthonyovou? Říkalo se mu proces století. Televizní diváci po celé zemi byli každý den přikováni ke stěnám, které pokrývaly případ floridské pařmenky, jež byla obviněna z vraždy batolete, skrývání jeho těla a následného měsíčního lhaní o tom, kde se děvčátko nachází. Všichni o tom mluvili. Intenzita nevraživosti vůči Casey Anthonyové lidi skutečně sblížila! Cizí lidé v metru a ve výtahu probírali postavy a pitvali důkazy, vyměňovali si drby a spekulace. Byla to tragédie, strašný příběh, a bylo to všude.“

Tenkrát jsem byl najat, abych spolupracoval s reportérem z místa činu u soudu a napsal skutečný kriminální popis příběhu Casey Anthonyové – „instantní knihu“, jak to nazval můj editor. Měl jsem na ni také zdrcující uzávěrku: Musel jsem sledovat soudní proces v televizi, prozkoumat minulost a minulost Anthonyové a všechny důkazy a dokumentaci a na jejich základě napsat skutečný kriminální popis toho, co se stalo. A v den, kdy byla odsouzena na doživotí, jak všichni předpokládali, měla kniha vyjít.

Dva měsíce jsem pracovala bez přestávky. Všeho jsem nechala. Měl jsem tři počítače – jeden na výzkum, druhý na sledování procesu a třetí na psaní knihy. Psal jsem od rána do půlnoci, a dokonce i později.

Bylo to zjevení. Uvědomil jsem si, že jsem ideální člověk pro napsání příběhu. V té době jsem už třicet let pracoval jako televizní reportér a rozuměl jsem důkazům, soudním procesům, vyprávění příběhů a napětí. Mimo jiné jsem se věnoval procesu s Civil Action a obnovenému procesu s Clausem von Bulowem. Věděl jsem, jak psát pro televizi, věděl jsem, jak psát o soudním zpravodajství, a věděl jsem, že tohle je zatraceně zajímavý příběh. Přiznám se, že jsem si myslel, že jsem našel své poslání jako autor vyprávění o skutečných zločinech literatury faktu.

Dokončil jsem. Dokonce jsem napsal nástin scény ze dne vynesení rozsudku ještě předtím, než k němu došlo. Samozřejmě, že bude shledána vinnou, rozhodl jsem se. Byla vinná, rozhodl jsem se. Jiný výsledek nebyl možný.

Tehdy. Casey Anthonyová byla shledána nevinnou. Kniha byla zabita. Celá moje práce byla k ničemu.

Ale co mě zasáhlo ještě hlouběji: zřejmě jsem všechno pochopil úplně špatně. Uvědomil jsem si, že jsem celou knihu napsal tak, jako by měla být shledána vinnou. Protože, znovu přiznávám, to jsem si myslel, že je to pravda. Ale porota se mnou nesouhlasila. Jak mohla porota věřit jedné věci a já tak hluboce věřit jiné?“

O tomto dilematu jsem znovu přemýšlela během manželova procesu. A tyto kousky skládačky – proces s Baby Doe, proces s Casey Anthonyovou, moje kniha, která nikdy nevznikla, a moje zkušenosti s jejím psaním, stejně jako uvědomění si „tří stran každého příběhu“ – to vše se spojilo a vznikla kniha Věř mi.

V této samostatné psychologické knize se reportérka časopisu střetává s obviněným vrahem v boji o pravdu na život a na smrt. Novinářka použije všechny své reportérské triky, aby obviněného přiměla k přiznání pro knihu o skutečných případech, kterou píše. Obžalovaná využívá všech svých manipulativních schopností, aby novinářku přesvědčila, že je nevinná.

Pouze na základě předložených důkazů si jedna postava poskládá střípky určitým způsobem. Druhá postava za použití stejných důkazů poskládá příběh úplně jinak. Ale může existovat – za použití úplně stejných důkazů – i jiná verze?

Je to psychologická hra na kočku a myš s vysokými sázkami: ale kdo je kočka a kdo myš?

Každý z hráčů riskoval všechno. Vsadila svůj život na vítězství. Ale vyhrát může jen jeden.

A v knize Věř mi – vyzývám tě, abys našel lháře.

Co máme na mysli pod pojmem „pravda“? Věřte mi, ne vždy to víme.