Křesťanské dějiny

„Pracoval jsem na úkolu zejména pro naše Francouze, protože jsem viděl, že mnozí hladoví a žízní po Kristu, a přitom jen málo z nich ho skutečně zná.“

Společně se svým bratrem a sestrou a dvěma přáteli uprchl Jan Kalvín z katolické Francie a zamířil do svobodného města Štrasburku. Bylo léto roku 1536; Kalvín nedávno konvertoval k „evangelické“ víře a právě vydal Institutes of the Christian Religion, v nichž formuloval své protestantské názory. Byl to hledaný muž.

Výprava se ubytovala v jednom ženevském hostinci a místnímu církevnímu představiteli Vilému Farelovi se rychle doneslo, že autor Ústav je ve městě. Farel byl nadšen. Zoufale potřeboval pomoc, protože se snažil zorganizovat nově vzniklou protestantskou církev ve městě. Spěchal do hostince a prosil Kalvína, že je to Boží vůle, aby zůstal ve městě.

Kalvín řekl, že zůstane jen jednu noc. Kromě toho byl učenec, nikoli pastor. Farel, bezradný a zklamaný, složil velkou přísahu, že Bůh prokleje všechna Kalvínova studia, pokud nezůstane v Ženevě.

Kalvín, muž s citlivým svědomím, později o tomto okamžiku přemýšlel: „

Kalvínovo jméno je dodnes v dobrém i zlém spojeno s městem Ženevou. A Kalvínova víra v Boží vyvolení je jeho teologickým odkazem církvi.

„Celá suma zbožnosti“

Kalvín se narodil v roce 1509 ve francouzském Noyonu. Jeho otec, právník, plánoval pro svého syna kariéru v církvi a v polovině dvacátých let 15. století se z Kalvína stal vynikající učenec. Mluvil zdatně latinsky, vynikal ve filozofii a kvalifikoval se pro intenzivní studium teologie v Paříži.

Náhle však jeho otec změnil názor a rozhodl, že Jan by měl dosáhnout slávy v právu. Jan souhlasil a následujících pět nebo šest let studoval na univerzitě v Orleansu a dosáhl vyznamenání v oboru, který neměl rád. Během těchto let se ponořil do renesančního humanismu. Naučil se řecky, hojně četl klasiky a k Aristotelovi, kterého již znal, přidal Platóna. Získal zálibu v psaní, takže ve dvaadvaceti letech vydal komentář k Senekovu spisu De Clementia.

Poté se do Francie donesla zpráva o Lutherově učení a v jeho životě nastal prudký obrat, i když jeho vlastní vyprávění je zdrženlivé a nejasné:

„Zkrotil k učenlivosti mysl, která byla na svá léta příliš tvrdohlavá – byl jsem totiž silně oddán papežským pověrám, takže nic jiného mě nemohlo vytáhnout z takových hlubin bahna. A tak mě tato pouhá ochutnávka pravé zbožnosti, které se mi dostalo, zapálila takovou touhou po pokroku, že jsem se ostatním studiím věnoval chladněji, i když jsem se jich nevzdal úplně.“

Poznamenal se jako „luterán“, a když v Paříži (kam se vrátil učit) vypuklo pronásledování, hledal útočiště v Basileji. Tam sepsal první vydání knihy, která měla ovlivnit dějiny Západu jako žádná jiná.

„Instituty křesťanského náboženství“ byly zamýšleny jako základní příručka pro ty, kdo se chtěli něco dozvědět o evangelické víře – „o celé sumě zbožnosti a o všem, co je třeba vědět o spasitelném učení“. Kalvín později napsal: „Pracoval jsem na tomto úkolu zejména pro naše Francouze, protože jsem viděl, že mnozí hladoví a žízní po Kristu, a přesto jen velmi málo z nich má o něm skutečné znalosti.“

V Institutu Kalvín nastínil své názory na církev, svátosti, ospravedlnění, křesťanskou svobodu a politickou vládu. Jeho jedinečným a zastřešujícím tématem je Boží svrchovanost. Učil, že prvotní hřích vymýtil u lidí svobodnou vůli. Pouze z Boží iniciativy může každý začít věřit, a tak zakusit jistotu spasení.

V tomto a pozdějších vydáních, Kalvín rozvinul učení o předurčení neboli vyvolení. A co je ještě důležitější, obhajoval neporušitelnost milosti – to znamená, že milost nebude vyvoleným nikdy odňata. Jednalo se o Kalvínův pastorační pokus utěšit nově příchozí věřící. Ve středověkém katolicismu zůstávali věřící znepokojeni svým duchovním osudem a museli konat stále více dobrých skutků, aby si zajistili spásu. Kalvín učil, že jakmile věřící pochopí, že je Kristem vyvolen k věčnému životu, už nikdy nebude muset trpět pochybnostmi o spasení: „

Božské město

Po útěku z Francie před pronásledováním se Kalvín na Farelův příkaz usadil v Ženevě. Po pouhých 18 měsících byl však spolu s Farelem vypovězen z města pro nesouhlas s městskou radou. Kalvín opět zamířil do Štrasburku, kde tři roky působil jako pastor a oženil se s Idellete de Bure, vdovou po anabaptistovi, která si s sebou přivedla dvě děti.

Do roku 1541 se Kalvínova pověst rozšířila: napsal tři další knihy a přepracoval své Institutes. (Ještě další revize přišly v letech 1550 a 1559, nakonec čítaly 80 kapitol). Přátelil se s předními reformátory, jako byli Martin Bucer a Filip Melanchton. Městské úřady ho požádaly, aby se vrátil do Ženevy, a on se po zbytek života snažil přispět k vytvoření teokratické společnosti.

Calvin věřil, že církev by měla věrně odrážet zásady stanovené v Písmu svatém. Ve svém díle Ecclesiastical Ordinances tvrdil, že Nový zákon učí čtyřem řádům služby: pastorům, doktorům, starším a jáhnům. Kolem nich bylo organizováno město.

Pastýři vedli bohoslužby, kázali, udělovali svátosti a pečovali o duchovní blaho farníků. V každém ze tří farních kostelů se konaly dvě nedělní bohoslužby a výuka katechismu. Každý druhý všední den se konala bohoslužba – později každý den. Večeře Páně se slavila čtvrtletně.

Doktoři neboli učitelé přednášeli latinsky o Starém a Novém zákoně obvykle v pondělí, ve středu a v pátek. Posluchači se skládali hlavně ze starších školáků a duchovních, ale zúčastnit se mohl kdokoli.

V každém okrsku dohlíželi na duchovní záležitosti starší. Pokud viděli, že se ten a ten často opíjí, že pan X bije svou ženu nebo že se pan Y a paní Z příliš často vídají, bratrsky je napomenuli. Pokud chování nepřestalo, nahlásili věc konzistoři, řídícímu orgánu církve, který provinilce předvolal. Exkomunikace byla krajním řešením a zůstávala v platnosti, dokud se provinilý neukáznil.

Nakonec sociální péči měli na starosti diakoni. Byli správní radou nemocnic, vedoucími sociálního zabezpečení a dohlížiteli nad almužnami. Diakoni byli tak účinní, že Ženeva neměla žádné žebráky.

Tento systém fungoval tak dobře po mnoho let, že když John Knox v roce 1554 navštívil Ženevu, napsal svému příteli, že toto město „je nejdokonalejší školou Kristovou, jaká kdy byla na zemi od dob apoštolů“.

Oficiální autoritář

Kalvín zase kázal dvakrát každou neděli a každý den střídavého týdne. Když nekázal, přednášel třikrát týdně jako profesor Starého zákona. Pravidelně zaujímal místo v konzistoři, která se scházela každý čtvrtek. A byl buď ve výborech, nebo byl neustále žádán o radu ve věcech týkajících se diakonie.

V žádném případě nebyl vládcem nebo diktátorem Ženevy. Byl jmenován městskou radou a byl jí placen. Mohl jimi být kdykoli odvolán (jako tomu bylo v roce 1538). Až do konce svého života byl v Ženevě cizincem, dokonce ani naturalizovaným občanem. Jeho morální autorita vycházela z jeho přesvědčení, že protože hlásá poselství Bible, je Božím vyslancem, za nímž stojí božská autorita. Jako takový se podílel na mnohém, co se v Ženevě dělo, od městské ústavy až po kanalizaci a topná zařízení.

Jeho role při nechvalně proslulé popravě Michaela Serveta v roce 1553 tedy nebyla oficiální. Servetus uprchl do Ženevy, aby unikl katolickým úřadům: popíral Trojici, což bylo rouhání, které si v roce 1500 zasloužilo smrt v celé Evropě. Ženevské úřady neměly s kacířstvím o nic větší trpělivost než katolíci a s plným souhlasem Kalvína postavily Serveta na hranici.

Kalvín se hnal za hranice svých tělesných možností. Když nemohl ujít těch pár set metrů do kostela, nechal se na kázání nosit na židli. Když mu lékař zakázal chodit v zimě na vzduch do přednáškové místnosti, nacpal posluchače do své ložnice a přednášel tam. Těch, kteří ho chtěli nabádat, aby si odpočinul, se ptal: „Cože? Chcete, aby mě Pán našel nečinného, až přijde?“

Jeho trápení umocňoval odpor, kterému občas čelil. Lidé se snažili přehlušit jeho hlas hlasitým kašláním, když kázal; jiní stříleli z pistolí před kostelem. Lidé na něj poštvali své psy. Dokonce mu anonymně vyhrožovali smrtí.

Calvinova trpělivost se postupně vyčerpala. I když byl trpělivý, byl někdy příliš nesympatický. Projevoval málo pochopení, málo laskavosti a rozhodně málo humoru.

Kalvín se nakonec vyčerpal v roce 1564. Jeho vliv se však nezměnil. Mimo církev byly jeho myšlenky obviňovány a připisovány mu zásluhy (záleží na pohledu) za vzestup kapitalismu, individualismu a demokracie. V církvi měl zásadní vliv na přední osobnosti, jako byl evangelista George Whitefield a teolog Karl Barth, i na celá hnutí, například puritanismus.

Dnes církevní organizace s názvy „presbyteriánská“ nebo „reformovaná“ (a dokonce i některé baptistické skupiny) pokračují v jeho odkazu v místních farnostech po celém světě.