Především pocity mohou přežívat vedle sebe, v tandemu, aniž by si konkurovaly. Teď miluji myšlení „všechno nebo nic“ stejně jako kdokoli jiný (ostatně proč by ne, připadá mi to tak bezpečné), ale vaše pocity, stejně jako váš život, se skládají z odstínů šedi. A i když je rozumné chtít se chytit dobrých pocitů a zároveň odsunout stranou ty nepříjemné, Brené Brownová má pravdu, když říká, že své emoce nemůžete selektivně otupit.
Buď cítíte všechno, nebo svým pocitům úplně zavřete dveře.
Stejně jako pocity nejsou samy o sobě dobré nebo špatné, lidé nejsou všichni šťastní nebo jen smutní. Je to význam, který svým emocím přisuzuješ, co ti umožňuje zařadit je mezi pocity, které připouštíš, nebo které popíráš. Neříkáš lidem, aby se přenesli přes šťastné chvíle, tak proč to ospravedlňuješ, když řešíš těžké chvíle?“
Jak si mám vysvětlit, že jsem smutný i šťastný? Místo abych žil v říši buď/anebo, bavím se nyní jejím konkurentem, světem obojího/i. Jsem šťastný i smutný, a to je v pořádku. Zde je několik příkladů dalších případů, kdy se toto spojení používá: Je to zároveň vaše odpovědnost i důsledek vaší výchovy; ona je zároveň hrdá na své úspěchy i zklamaná ze svých neúspěchů; on je zároveň nadšený, že se stane rodičem, a zároveň se bojí, že to nezvládne. Chápete mě?“
Život je složitý. Člověk se může cítit vyděšený, naštvaný, překvapený, nadšený a ohromený ve stejný den nebo ve stejnou hodinu. Tak proč když narážím na to, že jsem stále smutný, okamžitě se předpokládá, že smutný jsem jen já? Jako by mě toto přiznání redukovalo na tento jediný pocit a bránilo mi být tak mnohotvárný, jako je celá škála našich lidských emocí. Jako by smutek byl hlubokou studnou temnoty připravenou mě kdykoli stáhnout pod hladinu, dírou, z níž nikdy nemohu uniknout.
Štěstí není jediným měřítkem zdraví.
Dalším důležitým bodem, který musím zdůraznit, je, že můžete být duševně a citově zdraví, a přesto se cítit velmi smutní v přítomnosti ztráty. (Pro pořádek dodávám, že jsem si docela jistý, že jsem tuto myšlenku převzal od Megan Devineové; pokud ne, tak si ji stejně najděte, protože je skvělá). V každém případě tvrdím, že tváří v tvář tragédii je smutek velmi zdravou a přiměřenou reakcí. Duševní zdraví je o přijímání celé řady emocí, bez ohledu na to, zda se cítí dobře nebo špatně, a o uznání, že jsou normální a lidské a že je třeba o ně pečovat.
Můžete se usmívat, a přesto se cítit naprosto a důkladně špatně. Nebo být tak hluboko ve studni popírání, že si rychle stavíš dům z věcí, se kterými se ještě musíš vypořádat. Můžete se zaměstnávat ve vědomé či podvědomé snaze nic necítit. Nebo můžete dál žít svůj život, jako by vás nic nebolelo, jen abyste po letech narazili přímo do zdi nezpracovaných zavazadel.
Lidé přisuzují tolik významu a moci tomu, že jsou „šťastní“, že samotný akt cítění čehokoli jiného jaksi naznačuje, že děláte věci špatně. Své štěstí milujeme natolik, že neštěstí často spojujeme s nemocemi, chorobami a smrtí. Působí to jako falešný pocit bezpečí, který vás odděluje od ostatních – a také předpokládá, že máte nad svým životem, prožitky a emocionálními reakcemi naprostou kontrolu. Je totiž mnohem snazší udělat tuto hranici, než si přiznat, že jste zranitelní a že nic z toho, co děláte, říkáte nebo cítíte, vám nezaručí zdraví a dlouhověkost.
Smutek není jen špatný.
Být smutný z toho, že někdo zemřel, zejména pokud byla jeho smrt tragická, náhlá nebo nečekaná, je zatíženo mnoha nuancemi. Například mi chybí všechen čas, který jsem strávil se svým tátou, a jsem smutný ze všech budoucích chvil, které už nikdy nezažiju. Rád o něm mluvím nebo si převyprávím staré příběhy, protože to udržuje část jeho osobnosti naživu ve fyzické sféře. Pokud je smutek projevem lásky v reakci na člověka, který už tu není, pak truchlení nad jeho ztrátou svědčí o tom, že někoho hluboce milujeme.
Smutek je ale také důležitou součástí přijetí a zpracování ztráty, stejně jako všech traumat s ní spojených. „Smutek vám pomáhá vzpomínat, nikoliv zapomínat,“ říká doktorka Mary C. Lamia, autorka a klinická psycholožka. „Podporuje osobní reflexi po ztrátě, která je pro vás důležitá, a obrací vaši pozornost dovnitř způsobem, který může podpořit rezignaci a přijetí.“
Smutek také dává věcem perspektivu. Pomáhá mi uvědomit si, že v životě jde o víc než o mou práci, stav mých financí nebo různá ocenění. Život je o tom být přítomen a ukazovat se lidem, které máte rádi. Jde o to, abyste se spokojili s krásou malých okamžiků, místo abyste utíkali před realitou a neustále hledali další velkou věc.
A jít dál neznamená, že jste zapomněli na to, co se stalo, ale že jste to přijali – což vyžaduje, abyste pocítili nesmírnost ztráty a propracovali se k ní.
Pokračovat dál neznamená, že jste zapomněli na to, co se stalo, ale že jste to přijali.