Autor:
Úroveň veřejného dluhu v Japonsku je bezprecedentní. S dvouapůlnásobkem toho, co celá ekonomika ročně vyprodukuje, jde o zdaleka největší poměr hrubého dluhu k HDP na světě a s 200 % domácího HDP japonskému veřejnému dluhu konkuruje pouze britský vládní dluh po napoleonských válkách na počátku 19. století.
Vláda každoročně utrácí více, než kolik vybere na daních, a dluh tak stále roste. Trhy však již dvě desetiletí neprojevují nic jiného než důvěru v to, že vláda jej nakonec dokáže splatit. I přes horu vládního dluhu, tři desetiletí pomalého růstu a stárnutí a úbytek obyvatelstva světové trhy stále považují japonský jen za bezpečný přístav. Kdykoli dojde k poklesu mezinárodní důvěry, japonský jen posiluje, protože investoři nakupují více jenů.
Japonská vláda vydává dluhopisy na financování dluhu a japonská centrální banka (Bank of Japan) a další institucionální investoři je nadále nakupují. Výnosy japonských státních dluhopisů jsou minimální nebo záporné, a to i po dobu deseti let, protože úroková sazba je již po většinu dvou desetiletí na nule. Obsluha dluhu je tedy pro vládu prozatím levná. Pokud se japonské centrální bance podaří dosáhnout dvouprocentního inflačního cíle, bude obsluha dluhu dražší.
Mnoho investorů přišlo o jmění, když vsadili na japonské státní dluhopisy. Jak dlouho však ještě může toto hromadění dluhu financovaného státními dluhopisy pokračovat? Čím větší bude hrubý dluh, tím těžší bude jeho snížení.
Dobrou zprávou je, že téměř celý tento dluh je držen v tuzemsku a vláda drží velké množství čistých zahraničních aktiv.
Japonsko však není imunní vůči fiskální krizi a vzhledem k systémovému významu Japonska pro světovou ekonomiku by mohlo být zdrojem větší dluhové krize. I kdyby Japonsko nebylo zdrojem krize, vláda nemá dostatečný měnový a fiskální prostor – s úrokovými sazbami stále uvízlými na nulové spodní hranici a s fiskálními deficity vlády -, který by potřebovala k vytvoření politické rezervy.
V hlavní eseji tohoto týdne Takaši Ošio vysvětluje některé potenciální zlomové body strukturálních trendů, s nimiž budou muset japonští politici počítat. Domácí úspory, které pomáhaly financovat nákupy dluhopisů, budou se stárnutím japonské populace nadále klesat – starší lidé tvoří velkou a rostoucí část populace a vydělávají a spoří méně. Přebytek běžného účtu platební bilance Japonska nakonec zamíří do deficitu a okrajovým držitelem dluhu bude zahraniční, nikoli japonský subjekt.
„Pokud bude hrubý vládní dluh nadále stoupat rychleji než čistá finanční aktiva domácností,“ vysvětluje Oshio, „bude stále obtížnější absorbovat nově emitované vládní dluhopisy na trhu“. A to „může vyvolat trestné zvýšení úrokové sazby, které by mohlo okamžitě ohrozit udržitelnost dluhu“.
Pokud by úrokové sazby vystřelily vzhůru, mohla by Bank of Japan zachránit vládu nákupem velkého množství státních dluhopisů, což by však způsobilo vysokou inflaci a snížilo reálnou hodnotu dluhu. Vysoká inflace by byla velmi rušivá a je přesně tím, čemu má Bank of Japan mandát zabránit.
Masahiko Takeda připomíná, že existují pouze čtyři způsoby, jak snížit vysoký japonský veřejný dluh. Jedním ze způsobů je vysoká inflace, která by zabránila druhému způsobu: aby vláda nesplácela svůj dluh. Zbylé dvě strategie snižování dluhu – aby Japonsko vyrostlo vysokým hospodářským růstem nebo aby dosáhlo primárních rozpočtových přebytků tím, že bude utrácet méně, než zdaňuje – by byly nejlepší, ale jsou nejobtížněji realizovatelné.
Oshio doporučuje nejzřejmější řešení: postupné projídání dluhu pomocí „agresivnější, ale obezřetné strategie fiskální konsolidace“, která omezuje vládní výdaje, rozšiřuje účast pracovní síly a zvyšuje daně a příspěvky na sociální zabezpečení. S tím se mělo začít přinejmenším před deseti lety, ale ještě není pozdě.
Tato opatření nebudou politicky snadná. Zvyšování daní je obtížné všude a početná starší populace v Japonsku staví silný odpor proti snižování výdajů na sociální zabezpečení. Čas se však krátí, protože úspory domácností klesají a rizika v globální ekonomice jsou na straně druhé, když se Spojené státy a Čína pustily do obchodní války, kterou bude obtížné přečkat.
Japonský vládní dluh je udržitelný jen tak dlouho, dokud tomu věří trh. K udržení této důvěry je třeba zvrátit trajektorii tohoto dluhu. Vládní prognózy počítaly s vyšším růstem a případnými primárními fiskálními přebytky, ve skutečnosti však japonská ekonomika stále zaostává.
Japonsko stojí před několika obtížnými rozhodnutími a jeho kurz bude třeba korigovat, aby se vyhnulo tomu, co v současnosti vypadá jako pomalu se rozjíždějící ztroskotání.
Redakční rada EAF působí na Crawford School of Public Policy, College of Asia and the Pacific, The Australian National University.