Jsou asi čtyři hodiny ráno a já ještě nespím. Proč? Protože je mi 20 let a chci se zase cítit normálně a to, s čím se potýkám, nedokážu urychlit. Můj příběh začal před nějakou dobou. Nevědomky jsem začala používat antikoncepční náplast známé značky, která byla tak výrazná, že se zdála stejně bezpečná jako aspirin. Nevyhledala jsem žádnou lékařskou péči, protože jsem si myslela, že v používání této náplasti není žádné nebezpečí.
Navštěvuji univerzitu, takže každý den chodím do schodů, i když se mi moc chodit nechce. Před třemi měsíci jsem začala pozorovat problémy se zády a stěžovala jsem si tak často, že jsem si myslela, že se ze mě stává hypochondr. Také jsem si všiml, že se mi špatně dýchá a začal mě bolet pravý hrudník. Když jsem rodičům řekl, že mě bolí pravá plíce, vysmáli se tomu a řekli, že bych měl přestat kouřit a začít cvičit.
Začal jsem věřit, že se ze mě stává hypochondr. S kouřením jsem nepřestal a rozhodl jsem se, že nepřestanu, dokud se mi nestane něco vážného. Najednou jsem se začal neustále potit a při chůzi na krátké vzdálenosti jsem se snadno unavil, ale bolest v pravé plíci ustala, takže jsem na ni víceméně zapomněl.
Po jarních prázdninách jsem opět nastoupil do školy, ale přišla chřipková epidemie a škola byla na týden a půl přerušena. Během toho týdne mě začalo bolet v oblasti pánve a rozšířilo se to až k pravému kolenu. Říkala jsem si, jestli se mi ta bolest nezdá, i když jsem věděla, že ji cítím. Měla jsem problémy s chůzí a chozením na toaletu. Rodiče se tehdy rozhodli, že mě vezmou do nemocnice, protože pro bolest bylo téměř nemožné chodit.
Milá mladá lékařka mě vyšetřila a diagnostikovala mé příznaky jako kolitidu. Dala mi léky na bolest a jeden na usnadnění pohybu střev. Bolest v noze zmizela, takže se mi ulevilo a byla jsem šťastná.
Když jsem se druhý den vrátila do školy, musela jsem vystoupat po schodech do nejvyššího patra a všimla jsem si, že mám v pravé noze zvláštní pocit, a to nemyslím zvláštní v dobrém slova smyslu. Měla jsem pocit, jako bych si hodně zacvičila. Znovu jsem si řekla, že jsem hypochondr a že je nejspíš všechno v pořádku. A tak jsem pokračovala v chůzi a šla s kamarádkou do knihovny. Opět jsem cítila nohu jinak a připadala mi trochu oteklá, ale kamarádka mi řekla, že moje nohy vypadají stejně a že jsem hypochondr. Začala jsem přemýšlet, jestli to, co cítím, je skutečné. Abych byla upřímná, věděla jsem, že je něco špatně, ale cítila jsem tolik různých příznaků, že jsem si myslela, že se zblázním.
O tři dny později jsem se probudila se stejnou bolestí kolem pánve a uvědomila jsem si, že jsem si zapomněla vzít lék na kolitidu. Vzala jsem si lék a začala se dívat na televizi. Asi o 30 minut později mi noha opět otekla a já se zeptala maminky, jestli si toho všimla. Řekla mi, že noha je v pořádku, aniž by se na ni pořádně podívala, protože už ji asi unavovalo poslouchat, jak si v poslední době stěžuji na tolik příznaků. Osprchovala jsem se a myslela jsem si, že mi noha otéká ještě víc. Zeptala jsem se tedy otce, co si o tom myslí, a on souhlasil, že vypadá oteklá, a také řekl, že se mu nelíbí barva mé nohy. Byla neděle, a tak řekl, že mě po kostele vezme do nemocnice. Jak to tak bývá, jeli jsme hned do nemocnice, protože se mi noha během několika minut zhoršila a já jsem byla velmi vyděšená.
Lékaři si nejprve mysleli, že mám alergickou reakci na lék na kolitidu, i když se nakonec ukázalo, že kolitidu nemám. Moje matka se zmínila, že si myslí, že to, co prožívám, by mohlo být oběhové, a lékař s tím souhlasil. Doppler ukázal, že mám na noze sraženinu od pupku až po koleno. Když jsem se to dozvěděla, opravdu jsem se vyděsila, protože lékař mi řekl, abych se nehýbala, nekýchala, nekašlala, nesedala si, nestála a nechodila na záchod, protože jakýkoli pohyb by mohl způsobit, že se krevní sraženina pohne a skončí někde jinde. Ještě téhož dne mi byl nasazen filtr (deštník), který zabránil cestě sraženiny do plic, a to mi také umožnilo opět se bezpečně pohybovat. Není divu, že původní bolest v plicích se stejně ukázala jako plicní embolie.
Sraženina byla téměř úplně odstraněna katetrem, který uvolňoval antikoagulant přímo do ní. Asi 12 hodin po tomto zákroku se sraženina objevila znovu a byla stejně velká a ve stejné oblasti.
Tak se věci v tuto chvíli mají. Lituji, že jsem své příznaky ignorovala v naději, že se budu cítit lépe, místo abych si uvědomila, že se necítím normálně ani dobře. Měl jsem štěstí, že jsem dostal druhou šanci na život. Moje rodina je se mnou a je mým nejlepším zdrojem tolik potřebné podpory. Také si uvědomuji, že je moudré vyhledat péči, jakmile se mi něco nezdá normální. Dne 10. května 2009 jsem měl narozeniny a oslavil jsem je nejen jako den, kdy jsem se narodil, ale také jako den znovuzrození.
.