Jaltská konference, (4.-11. února 1945), hlavní konference tří hlavních spojeneckých vůdců za druhé světové války – prezidenta Spojených států Franklina D. Roosevelta, premiéra Spojeného království Winstona Churchilla a premiéra Sovětského svazu Josifa Stalina – která se sešla na Jaltě na Krymu, aby naplánovala konečnou porážku a okupaci nacistického Německa.
Fotografie ze sbírky Army Signal Corps v Národním archivu USA
Již dříve bylo rozhodnuto, že Německo bude rozděleno do okupačních zón spravovaných USA, britskými, francouzskými a sovětskými jednotkami. Účastníci konference přijali zásadu, že Spojenci nemají vůči Němcům jinou povinnost než zajistit minimální obživu, prohlásili, že německý vojenský průmysl bude zrušen nebo zkonfiskován, a dohodli se, že hlavní váleční zločinci budou souzeni před mezinárodním soudem, který následně zasedal v Norimberku. Stanovením reparací byla pověřena komise.
Encyclopædia Britannica, Inc.
Jak naložit s poraženými či osvobozenými zeměmi východní Evropy, to byl hlavní problém, o kterém se na konferenci jednalo. Dosažené dohody, které Stalin přijal, požadovaly „prozatímní vládní orgány široce reprezentující všechny demokratické složky obyvatelstva … a co nejrychlejší ustavení vlád reagujících na vůli lidu prostřednictvím svobodných voleb“. Británie a Spojené státy podpořily polskou exilovou vládu v Londýně, zatímco Sověti podpořili komunisty ovládaný Polský výbor národního osvobození v Lublinu. Západní spojenci ani Sovětský svaz nechtěli změnit svou loajalitu, a tak se mohli dohodnout pouze na tom, že lublinský výbor bude rozšířen o zástupce dalších polských politických skupin, načež jej spojenci uznají jako prozatímní vládu národní jednoty, která uspořádá svobodné volby a vybere nástupnickou vládu. Diskutovalo se také o budoucích hranicích Polska, ale nebylo o nich rozhodnuto.
USA. Armádní fotografie
Ohledně Tichomořského divadla tajný protokol stanovil, že výměnou za vstup Sovětského svazu do války proti Japonsku do „dvou až tří měsíců“ po kapitulaci Německa získá SSSR od Japonska Kurilské ostrovy a zpět území ztracené v rusko-japonské válce v letech 1904-05 (včetně jižní části ostrova Sachalin) a v prosovětském Vnějším Mongolsku bude zachován status quo. Stalin souhlasil s podpisem smlouvy o spojenectví a přátelství s Čínou.
Již byl vypracován návrh Charty Organizace spojených národů a účastníci konference vypracovali kompromisní vzorec pro hlasování v Radě bezpečnosti. Sověti stáhli svůj požadavek, aby všech 16 sovětských republik mělo členství ve Valném shromáždění.
Po zveřejnění dohod dosažených na Jaltě v roce 1946 byly ve Spojených státech ostře kritizovány. Důvodem bylo, jak se ukázalo, že Stalin nedodržel svůj slib, že se v Polsku, Československu, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku budou konat svobodné volby. Místo toho byly ve všech těchto zemích nastoleny komunistické vlády, nekomunistické politické strany byly potlačeny a skutečně demokratické volby se nikdy nekonaly. V době Jaltské konference Roosevelt i Churchill Stalinovi důvěřovali a věřili, že dodrží své slovo. Ani jeden z vůdců netušil, že Stalin má v úmyslu, aby všechny vlády lidové fronty v Evropě převzali komunisté. Roosevelt a Churchill byli dále nakloněni souhlasu s jaltskými dohodami, protože předpokládali, jak se ukázalo mylně, že sovětská pomoc bude velmi potřebná k porážce Japonců v Tichomoří a Mandžusku. V každém případě byl Sovětský svaz na konci války vojenským okupantem východní Evropy, a tak západní demokracie mohly jen málo prosadit sliby dané Stalinem na Jaltě. Formulace člena americké delegace Jamese F. Byrnese, který se brzy stal ministrem zahraničí (1945-47), byla výstižná: „Nešlo o to, co bychom Rusům dovolili udělat, ale o to, k čemu bychom mohli Rusy přimět.“
.