Tady je stokrát použitá fotografie. Mohl jsem vyfotit svou vlastní poličku, ale tahle je kvalitnější a ukázalo se, že vlastním 4 ze 6 knih na tomto snímku. Takže jsem si myslel, že se k tomuto příspěvku dobře hodí.
Když jsem vyrůstal, moc jsem nečetl. Ve škole mě k tomu sice nutili, ale čtení nebylo něco, k čemu bych se obracel pro zábavu. Místo toho jsem se chtěla dívat na Disney Channel: Lizzie McGuire, That’s So Raven a Hannah Montana byly mé oblíbené seriály.
Můj bratr mezitím sbíral tituly. Během dvou týdnů přešel od prvního Harryho Pottera k šestému. A já to nechápal. V televizi bylo tolik věcí ke sledování, že čtení se na seznam priorit nevyšplhalo.
Ale minulý týden jsem si četla v metru a poslala mu zprávu:
„Nemůžu uvěřit, že jsem to celou dobu nedělala.“
Čtení jsem objevila, když jsem zjistila, kolik času někdo (tedy já) dokáže promarnit v londýnském metru ráno a večer, do práce a z práce. Jednou ráno jsem si vzal knihu a byl jsem příliš unavený na to, abych ji přečetl. Ale donutila jsem se dočíst jednu kapitolu a pak jsem se chtěla donutit dočíst další. A pak už to šlo snáz. A teď čtu hodně.
Čtu, když jsem v MHD. Dávám si záležet na tom, abych si vypnul WiFi, i když v metru je tak špatná, že i kdyby byla zapnutá, moc by to nezměnilo. Ale líbí se mi ten pocit odloučení v metru – že se ke mně v tu chvíli nikdo nedostane. Jsem tam jen já a jedno dobře vymyšlené vyprávění.“
Toto není reklama na Transport for London, ale většina z nás bude v blízké budoucnosti jezdit MHD, takže to použijte jako výchozí bod. Stačí desetiminutový časový úsek pro jednu kapitolu, a to je chvíle, kdy lze pokročit. A začínám vidět stále více lidí, kteří čtou skutečné knihy v metru, takže si myslím, že pokrok se děje.
Jakmile najdete jedno místo ke čtení, najdete i další. Před pár týdny jsem stál ve frontě na poště a čekal na odeslání vánočního balíčku. Fronta byla asi desetičlenná, byla tam jedna pokladní, šlo to pomalu. Tak jsem si četla, a než jsem došla dopředu, skoro jsem si přála, aby byla delší.
Čtení je všímavost. Když najdete knihu, která funguje, je to jedinečný pocit, že vstupujete do světa, o kterém víte jen vy. Bez ohledu na to, kdo jiný tu knihu čte ve stejnou dobu, jen vy víte, jak si vykládáte, představujete a chápete postavy a dějovou linii.
Ačkoli neexistuje jediná metoda, jak začlenit čtení do každodenního života, čím více čtete, tím je to snazší (a rychlejší). Je to však osobní, takže to vyžaduje trochu trpělivosti.
Jak začít
Jedním z největších problémů nečtenáře (a čtenáře!) je najít knihu, se kterou začne. Ještě teď se děsím počátečních kapitol knih. Úvodní části mi připadají jako dřina, než se člověk dostane k masitým částem.
Když jsem začínala, strašně mě bavilo číst autobiografie. Rád jsem zjišťoval, jak se ikony, ke kterým jsem vzhlížel, dostaly tam, kde jsou. Výzvy na cestě, osobní okolnosti, které ovlivnily (nebo neovlivnily) výsledek. V této fázi jsem si myslela, že beletrie je tak trochu ztráta času.
Bratr mi ale ukázal hodnotu beletrie a já teď dbám na to, abych je střídala: po jedné literatuře faktu následuje jedna beletrie. Díky tomu vím, že čtu dobrou škálu zdrojů, a nezáleží na tom, jestli je obsah sám o sobě „skutečný“, protože ať už je příběh jakýkoli, autor má své vlastní použití jazyka, gramatiky a struktury vět, které se čtenářům vštěpuje do mysli, aby se stali lepšími spisovateli a komunikátory.
Ale najít slušnou knihu je těžké, zvlášť když člověk moc nečte. Začněte se zájmy. Máte rádi příběhy začínajících podnikatelů? Dobrodružné příběhy? Napínavé příběhy? Sportovní autobiografie? Historie?
Pokud vaše fantazie pracuje na plné obrátky, nejlepším začátkem může být beletrie. Je jí ale spousta, takže se vyplatí podívat se na GoodReads a řídit se doporučeními. Skvělé jsou na to i recenze na Amazonu.
Nebo prostě zajděte do místního knihkupectví. Není nic lepšího než zajít do Waterstones s kávou v ruce a procházet top žebříčky – jak beletrie, tak literatury faktu. Někdy vám zaměstnanci pod každý titul napíší popisky, které vám knihu osobně přiblíží.
A nakonec se zeptejte lidí. Některé z nejlepších knih, které jsem přečetla, mi doporučili přátelé. Maminka jedné z mých nejlepších kamarádek jí knihy předává, ona je čte a já všechny návrhy zametám. Tak jsem narazila na Malý život od Hanyi Yanagihary.
Čím víc toho přečtete, tím lépe poznáte, co se vám líbí, když se ocitnete v knižní uličce. Také začnete číst víc a víc žánrů, a tím se stáváte víc a víc „sečtělí“ – což je fráze, které jsem jako dítě nikdy nerozuměla.
Osobní knižní doporučení
Ale ať hledáte jakkoli dlouho, někdy prostě nemůžete najít nic, co by se vám líbilo. Takže tady je pár knih, které bych doporučila na základě toho, co jsem letos přečetla:
Básnická literatura
- Eleanor Oliphantová je úplně v pohodě, Gail Líbánky (OBLÍBENÁ KNIHA ROKU!)
- Čas houpaček, Zadie Smith
- Malý život, Hanya Yanagihara
- Malé ohně, Celeste Ng
- Normální lidé, Sally Rooney
Nefiktivní literatura
- Čtyři, Scott Galloway
- Becoming, Michelle Obama
- Dovednosti, Mishal Husain
- This is Going to Hurt, Adam Kay
- Democracy Hacked, Martin Moore
Mám v plánu psát pravidelné příspěvky o knihách, které jsem četla v průběhu roku 2019, tak snad vám pomohou najít tituly, o kterých jste možná nikdy neslyšeli nebo je nevyzkoušeli.
V mezidobí vám doporučuji, abyste si o Vánocích vzali nějakou knihu, odpojili se a prolistovali pár kapitol. Možná objevíte jiný svět.