Je jen vzácný člověk, který se vydá z cesty, aby trávil čas s psychopaty, a ještě vzácnější je ten, kdo kvůli tomu opakovaně volá do vězení. Ale po více než roce schůzek a vyjednávání Arielle Baskin-Sommersová z Yaleovy univerzity nakonec přesvědčila věznici s maximální ostrahou v Connecticutu, aby jí umožnila pracovat s jejich vězni a studovat ty, kteří mají psychopatické sklony.
Psychopati mají z definice problémy s chápáním emocí druhých lidí, což částečně vysvětluje, proč jsou tak sobečtí, proč tak bezcitně přehlížejí blaho druhých a proč páchají násilné trestné činy až třikrát častěji než ostatní lidé.
Zajímavé však je, že zřejmě nemají potíže s pochopením toho, co si druzí lidé myslí, co chtějí nebo čemu věří – tato schopnost se různě nazývá perspektivní myšlení, mentalizace nebo teorie mysli. „Jejich chování se zdá naznačovat, že neuvažují o myšlenkách druhých,“ říká Baskin-Sommers, ale jejich výkony při experimentech naznačují něco jiného. Když slyší příběh a jsou požádáni, aby výslovně řekli, co si postava myslí, dokážou to.
Na první pohled to dává smysl: zde jsou lidé, kteří dokážou pochopit, co si jejich oběti myslí, ale prostě je to nezajímá. Proto jejich činy. Baskin-Sommers však zjistil, že jejich myšlení je víc, než se zdá.
Většina z nás mentalizuje automaticky. Od dětství do naší mysli nedobrovolně prosakují myšlenky jiných lidí. Totéž se zřejmě děje méně silně u psychopatů. Studiem vězňů z Connecticutu Baskin-Sommersová a její kolegyně Lindsey Draytonová a Laurie Santosová ukázaly, že tito lidé dokáží vědomě přebírat cizí perspektivu, ale v průměru to nedělají automaticky v takové míře jako většina ostatních lidí. „Je to poprvé, co vidíme důkaz, že psychopati nemají tuto automatickou schopnost, kterou má většina z nás,“ říká Baskinová-Sommersová.
Další příběhy
Přibližně před deseti lety začala studovat psychopaty, „ještě před dobou, kdy byl termín ‚psychopat‘ používán v každém televizním pořadu,“ říká. „Fascinovalo mě, jak složitá je jejich mysl. Málokdy se u nich projeví naprostý deficit ve věcech. Jsou v nich zajímavé nuance. Někdy se zdá, že vykazují dobré poznávací schopnosti, jindy ne. Někdy vykazují teorii mysli a někdy ne. To je zajímavá hádanka.“
Vězeňský systém USA nehodnotí psychopatii při nástupu, a tak Baskinová-Sommersová sama zadala standardní test 106 mužům z connecticutské věznice. Z nich se 22 ukázalo být psychopaty, 28 jich psychopatických nebylo a zbytek spadal do šedé zóny. Baskinová-Sommersová provedla všechny rozhovory v provizorní psychologické laboratoři přímo ve věznici – v jednoduché místnosti se stolem, počítačovou stanicí a bez jakýchkoli zábran.
„Je tam ochranka, ale je to venku, protože to, co děláme, je důvěrné,“ říká. „Děláme hodně školení a vždycky sedíme blíž ke dveřím. Ale nikdy jsme neměli žádný incident, ani jsme se k němu nepřiblížili. Pro mnoho vězňů je to poprvé, co je někdo vůbec požádal, aby mluvili o svém životě.“ Ukázalo se, že psychopati jsou „úlisní, narcističtí a zákeřní“, dodává. „Dokážou být agresivní a rádi nám vyprávějí hrůzné detaily vražd, myslím, že proto, aby nás šokovali. Ale není to tak vždycky. Dělají hodně dojmů.“
Po vyhodnocení 106 dobrovolníků jim pak zadala počítačový úkol. Viděli obrázek lidského avatara ve vězeňských khaki kalhotách, který stál v místnosti a byl otočen buď doprava, nebo doleva. Na stěně před avatarem byly buď dvě červené tečky, nebo jedna tečka před ním a jedna tečka za ním. Jejich úkolem bylo ověřit, kolik teček vidí buď oni, nebo avatar.
Obvykle lidé dokáží přesně říci, kolik teček avatar vidí, ale jsou pomalejší, pokud jsou tečky za avatarem. To proto, že to, co vidí (dvě tečky), ruší jejich schopnost vidět očima avatara (jedna tečka). Tomu se říká egocentrická interference. Jsou ale také pomalejší v tom, aby řekli, kolik teček vidí, pokud se toto číslo liší od počtu avatara. To ukazuje, jak ochotně lidé přijímají jiné perspektivy: Dobrovolníci jsou automaticky ovlivněni perspektivou avatara, i když to poškozuje jejich vlastní výkon. Tomu se říká altercentrická interference.
Baskin-Sommers zjistil, že psychopatičtí vězni vykazovali obvyklou míru egocentrické interference – to znamená, že jejich vlastní perspektiva se vnucovala avatarovi. Vykazovali však mnohem menší altercentrickou interferenci než ostatní vězni – perspektiva avatara se nepletla do jejich vlastní, jak by tomu bylo u většiny ostatních lidí.
Samozřejmě, že ne všichni psychopati jsou stejní a jejich chování se značně liší. Baskin-Sommersová však také zjistila, že čím vyšší skóre v testu hodnocení psychopatie měli, tím méně je ovlivňovalo to, co viděl avatar. A čím méně byli ovlivněni, tím více obvinění z napadení měli na svém kontě.
Psychopati mohou být zákeřní, ale je nepravděpodobné, že by mohli úlohu záměrně zfalšovat, aby zkonstruovali zajímavé výsledky. „Úloha je příliš rychlá a nevidíme žádné rozdíly v přesnosti mezi nimi a ostatními s nižší psychopatií,“ říká Baskin-Sommersová.
Podle ní výsledky ukazují, že psychopati (nebo alespoň muži) neberou automaticky perspektivu ostatních lidí. To, co je pro většinu lidí nedobrovolné, je pro ně vědomá volba, něco, co mohou aktivně zapnout, pokud jim to pomůže dosáhnout jejich cílů, a v jiných situacích ignorovat. To pomáhá vysvětlit, proč se chovají tak bezcitně, krutě a dokonce násilně.
Uta Frithová, psycholožka z University College London, však upozorňuje, že ohledně úlohy s avatarem, která byla použita v jiných studiích, panují určité kontroverze. „Co vlastně měří?“ říká. Je možné, že avatar se chová méně jako osoba a více jako šipka – vizuální vodítko, které usměrňuje pozornost. Možná, že místo perspektivy úloha prostě měří, jak spontánně lidé přesouvají svou pozornost.
Baskin-Sommers tvrdí, že úloha se týká jak pozornosti, tak perspektivy, a „pro výzkum psychopatie je to dobrá věc“. To proto, že, jak ukázala ona i další, psychopati věnují neobvykle velkou pozornost věcem, které jsou relevantní pro jejich cíl, ale do značné míry ignorují periferní informace. „Je to, jako by byli nejhoršími multitaskery,“ říká Baskin-Sommersová. „Všichni jsou špatní v multitaskingu, ale oni jsou opravdu špatní.“ Je tedy možné, že jejich nedostatečné automatické sledování perspektivy je jen dalším projevem tohoto rozdílu v pozornosti. Obě věci spolu souvisejí.
Rozdíly v teorii mysli vykazují i další skupiny lidí. V jedné studii například Frith požádal lidi, aby předpověděli, kde by dívka mohla hledat kuličku, která byla přemístěna bez jejího vědomí. Přihlížející věděli, kde se mramor nachází, dokázali tedy překonat své vlastní znalosti a vžít se do dívčiny situace? Software pro sledování očí odhalil, že neurotypičtí dospělí se dívají na stejné místo jako dívka, ale lidé s Aspergerovým syndromem to dělají s menší pravděpodobností. Zdá se, že spontánně nepředvídají jednání druhých. „Je trochu znepokojující, pokud navrhujeme k vysvětlení bezcitnosti u psychopatie úplně stejný základní mechanismus, který jsme dříve použili k vysvětlení komunikačních problémů u autismu, i když na základě jiného testu,“ říká Frith. „Přece jen jde o velmi odlišné stavy.“
Ale mezi oběma studiemi jsou jemné a důležité rozdíly, říká Baskin-Sommers. Frithova úloha se nezabývala tím, zda perspektiva jiné osoby ovlivňuje vaši vlastní – a právě to se u psychopatů liší. Mohou přijímat perspektivy jiných lidí, ale tyto perspektivy automaticky neovlivňují jejich vlastní. „To není typický vzorec, který se ukazuje při identifikaci deficitů teorie mysli,“ říká.“
Tyto nové poznatky „nevysvětlují“ psychopatii; žádná jednotlivá studie by to nedokázala. Stejně jako u většiny psychiatrických problémů jde o složitou změť genetických vlivů a vlivů prostředí, které působí na náš nejsložitější (a možná nejméně pochopený) orgán – mozek. Psychopati mohou vykazovat nedostatek automatické perspektivy, ale „zajímavá otázka zní: Proč?“ říká Essi Viding z University College London. „Co v genetické výbavě a výchovném prostředí člověka způsobuje, že je takový? Na tyto otázky musíme odpovědět a prozkoumat, jak tvárné tyto procesy jsou.“
Baskin-Sommers mezitím dodává, že existují způsoby, jak využít toho, co už víme. „Přemýšlíme o školení vězeňských pracovníků v tom, jak mluvit s vězni s psychopatií, a nutit je k promyšlenějšímu přijímání perspektivy,“ říká. Po hádkách uvnitř věznice „je normální říkat ‚udělal jsi něco špatně‘ nebo ‚co se tady stalo? Tyto údaje naznačují, že psychopati na tuto otázku nebudou schopni odpovědět. Pokud je nepřinutíte, aby se na to, co se stalo, podívali z pohledu jiného vězně, nepochopí to.“
.