Jak sibiřští genetici domestikovali lišku

Liška Gerda je v Novosibirsku oblíbená u dětí i dospělých. Zbožňuje hraní s tenisovými míčky a hlazení uší a ráda usíná vedle svého člověka. „S Gerdou jsme spolu už téměř tři roky,“ říká Andrej Kudjakov.

„Jednoho dne jsem ze zvědavosti navštívil farmu Institutu cytologie a genetiky, abych se podíval na jejich lišky. A potom jsem nemohl dostat z hlavy myšlenku, že bych měl doma takové krásné stvoření. O rok později jsem se tam vrátil a rozhodl jsem se pro tu nejčervenější“. Gerda žije za městem, na venkově, kde má prostorný venkovní výběh, a když jde s Andrejem na procházku, má na sobě postroj, který přitahuje pozornost všech v okolí. Od přírody je veselá, čilá, zvědavá a mazlivá.

Gerda je jednou z domestikovaných lišek chovaných v Ústavu cytologie a genetiky sibiřské pobočky Ruské akademie věd. K lidem je připoutána na genetické úrovni a považuje je za své přátele. Toto plemeno lišek je ve své podstatě unikátním jevem.

Největší evoluční experiment

Pokus o domestikaci lišek zahájil akademik Dmitrij Běljajev v roce 1959. V sedmdesátých letech se k němu připojila Ludmila Trutová, tehdy studentka biologie na MGU (Moskevská státní univerzita) a dnes světově uznávaná ruská vědkyně.

Ludmila Trutová a americký biolog Lee Alan Dugatkin napsali v roce 2019 společně knihu o její práci s Běljajevem s názvem Jak zkrotit lišku (a vytvořit psa). Podle knihy se Běljajev domníval, že experimenty mohou osvětlit i evoluční procesy člověka – navrhoval, že lidé jsou „samodomestikované“ opice, které prošly selekcí na sníženou agresivitu (sociální toleranci) vůči svým bližním.

Vědec předpokládal, že nejméně agresivní jedinci se jako první začali přibližovat k lidem, získávali z kontaktu s člověkem selektivní výhodu v podobě tepla a potravy, a tak se s postupujícím pokolením ochočovali. Z divokých turů se staly domestikované krávy, zatímco z divokých vlků věrní psi. Může to znít poměrně jednoduše, ale v praxi evoluční procesy neprobíhají tak rychle a hladce. Člověk dokáže ochočit mnohá divoká zvířata (medvědy, pumy, gepardy – a lidé, kteří si dnes takové domácí mazlíčky pořizují, se často stávají hvězdami sociálních sítí), ale aby se z nich stala skutečná domácí zvířata – jinými slovy, aby se pravidelně rozmnožovala a považovala lidská obydlí za svůj domov – musí uplynout tisíce let evoluce. Sovětským vědcům však stačilo pouhých 60 let. Záměrem bylo vyšlechtit pomocí selektivního třídění zvířata, která by se od mládí chovala jako domácí zvířata.

„Když jsme se pustili do experimentu, hledali jsme zvíře podobné psovi,“ říká Ludmila Trutová. „A tím byla liška, která byla v té době již desítky let chována na sovětských kožešinových farmách – jinými slovy, měla již za sebou etapu reprodukce pod lidskou kontrolou, a to nám pomohlo výrazně zkrátit časový rámec experimentu.“

Lišky, které se tehdy převážně chovaly, byly stříbrné lišky dovezené z Kanady ve 20. letech 20. století. Chovaly se velmi agresivně: Napadaly lidi a zákeřně je kousaly, a kožešinové farmy byly proto Běljajevovým návrhem velmi překvapeny. „Vyčlenili jsme lišky, které neprojevovaly silně vyhraněnou zuřivost vůči lidem a byly k lidem víceméně tolerantní – a to byly na našich kožešinových farmách ojedinělé případy,“ říká Trut. Následně byly vybrané lišky usídleny na farmě nedaleko Akademgorodku v Novosibirsku. První výsledky se začaly objevovat o čtyři roky později.

„Vrtí ocasem jako pes“

První liščí mládě, které začalo vrtět ocasem, když se k němu přiblížil člověk, se narodilo v roce 1963. V dalších generacích začaly lišky olizovat lidem ruce a žádat o pohlazení nebo podrbání břicha. Poté začaly přijímat kontakt z očí do očí, který je v přírodě považován za otevřený projev agrese. V roce 1975 porodila první liška mládě, když žila vedle lidí, a poté začala vydávat nářek podobný psímu štěkotu. V průběhu domestikace se u běljajevských lišek vyvinulo značení v podobě „hvězdiček“, stočil se jim ocas a uši a čenich si začal zachovávat mladistvý vzhled i v dospělém věku. Domácí lišky si po svých divokých předcích zachovaly poměrně specifický pach, ale nebezpečí, že by kousaly nebo se chovaly agresivně, podle vědců prakticky nehrozí.

Dnes se následovníci Dmitrije Běljajeva zabývají domestikací zvířat po celém světě. Ludmila Trutová pokračuje ve svém výzkumu v Ústavu cytologie a genetiky – vždyť 60 let je z hlediska evoluce krátký okamžik a zůstává velké množství nezodpovězených otázek. Mohou se narodit domácí lišky, pokud se agresivní liška spáří s liškou krotkou? Nebo proč Běljajevovy lišky mění vzhled tak a ne jinak?“

„Náš experiment v Novosibirsku vytvořil zcela novou lišku, která nikdy předtím neexistovala. Lidé je od nás kupují a vozí je po celém světě,“ říká Ljudmila Trutová. Podle jejích slov nikde jinde na světě výzkum domestikace lišek tohoto druhu neprobíhal – ruští vědci prováděli vědeckou práci v průmyslovém měřítku v největší zemi světa. Odhaduje, že za tyto roky vyšlechtili více než 60 000 lišek s přátelským vztahem k člověku. „Samozřejmě ne všechny tyto lišky byly chovány v institutu. Měli jsme takříkajíc výjezdní stanice na kožešinových farmách po celé zemi, ale liška domácí byla vyšlechtěna na naší pokusné farmě v Akademgorodku.“

.