Měli zjišťovat, jak se největší zaoceánský parník na světě potopil.
Distroscale
Místo toho však jeden z členů britského vyšetřovacího týmu Titaniku griloval přeživšího, jak moc byl v době katastrofy opilý.
Před vyšetřovatelem seděl Charles Joughin, hlavní pekař RMS Titanic a jeden z nejpozoruhodnějších příběhů o přežití oné osudné noci.
Pekař nonšalantně vystoupil ze zádi potápějícího se parníku. Pak, zatímco se kolem něj topilo a mrzlo 1 500 křičících, zpanikařených duší, Joughin klidně pádloval až do svítání. Poté, co ho vylovil záchranný člun, byl během několika dní zpět v práci.
Byl to téměř fyziologicky nemožný výkon, jak přežít. A podle britského vyšetřování Titaniku to bylo proto, že 33letý Angličan měl dostatek duchapřítomnosti, aby největší námořní katastrofu v dějinách přivítal tím, že se rozbil.
Pro jistotu je dobré pravidlo, že opilý člověk obvykle umrzne rychleji než střízlivý.
Pocit zahřátí po skleničce brandy (a výmluvně červené tváře, které jsou někdy jeho výsledkem) je způsoben vazodilatací, tedy jevem, kdy teplá krev proudí na povrch kůže.
V situaci přežití, kdy je všechna ta teplá krev daleko od životně důležitých orgánů, znamená, že piják je vystaven většímu riziku podchlazení.
Kanadský odborník na podchlazení Gordon Giesbrecht však počítá s tím, že při teplotě -2 C v severním Atlantiku byla voda dostatečně studená na to, aby rychle stáhla Joughinovy cévy a zrušila jakýkoli účinek alkoholu.
„Při nízkých až středních dávkách alkoholu chlad zvítězí,“ říká Giesbrecht, profesor Manitobské univerzity, který provedl stovky studií ponoření do studené vody.
Co by však Joughin měl, je úžasná, život zachraňující síla tekuté odvahy.
Alkohol zůstává hlavní příčinou toho, že se lidé dostávají do fatálních situací, včetně umrznutí. Přesto je již dlouho známo, že uvolňující vlastnosti této drogy dávají lidem podivuhodnou schopnost přežít úraz.
„Na pohotovost mohou přijít prochladlí pacienti, kteří jsou opravdu opilí a mají teplotu při vědomí, jakou by neměli mít,“ řekl Giesbrecht.
A skutečně, Joughinovo jednání té noci vypovídá o člověku, který se nezalekl hrozící katastrofy.
Hned poté, co se dozvěděl o srážce s ledovcem, vyskočil vrchní pekař ze svého lůžka a začal vysílat své zaměstnance, aby zásobili záchranné čluny chlebem a sušenkami.
Poté se vrátil do své kajuty, aby se napil, a pak se vydal nahoru, aby pomohl naložit záchranné čluny.
Joughin nejenže odmítl své vlastní místo ve člunu, ale spolu s několika dalšími muži začal neochotné ženy násilím nahazovat na volná místa, čímž jim pravděpodobně zachránil život.
Horní paluba stále více se naklánějícího Titaniku byla do půl druhé ráno z větší části vyklizena ze záchranných člunů. Pro většinu lidí to bylo znamení vyvolávající paniku, že veškerá naděje na záchranu je pryč. Pro Joughina to však byl signál, aby se vrátil do své kajuty na další skleničku.
„Posadil se na lůžko a ošetřoval ho – uvědomoval si, ale nijak zvlášť ho nezajímalo, že voda teď vlní dveře kajuty,“ napsal historik Walter Lord v knize A Night to Remember. Lord byl s Joughinem v kontaktu těsně před pekařovou smrtí v roce 1956.
Joughin se pak znovu rozprskl na palubu, kde si vzal za úkol začít házet přes palubu lehátka s cílem naplnit vodu improvizovanými plováky.
Poté se propracoval zpět do spižírny, aby se napil vody.
Pekař stál na zádi, když se loď rozlomila napůl. Přesto si na prudké, katastrofální rozlomení vzpomínal jen jako na „velký náklon na levobok“.
„Nebyl to žádný velký otřes nebo tak něco,“ řekl při vyšetřování.
Joughin se obratně prodíral houfy lidí a dostal se až k zábradlí na zádi lodi. Přesně ve 2:20 sjel s potápějícím se Titanikem do moře jako výtahem.
Stejně jako u všech přeživších členů posádky Titaniku byla 2:20 15. dubna 1912 také přesným okamžikem, kdy mu společnost White Star Line přestala vyplácet mzdu.
První fáze ponoření do studené vody je známá jako „chladový šok“, děsivý pocit, kdy kůže vychladne. Tento pocit popsal druhý důstojník Titaniku Charles Lightoller tak, že je to „jako když člověku do těla vrazí tisíc nožů“. Mezi běžné vedlejší účinky patří lapání po dechu a hyperventilace.
I dnes přetrvává mýtus, že lidské tělo nevydrží v oceánu déle než několik minut. Mnoho lidí vhozených do moře se proto domnívá, že chladový šok je ledový stisk smrti, který se kolem nich uzavírá.
Ve skutečnosti chladový šok končí po 90 sekundách. Dokonce i v zimních vodách severního Atlantiku má dospělý člověk průměrné velikosti ještě 10 minut, než znecitliví, a nejméně hodinu, než se mu zastaví srdce.
„Průměrný dospělý člověk je velký kus masa a k jeho ochlazení je potřeba hodně energie,“ řekl Giesbrecht.
Nehledě na to, že chladový šok byl fází, kterou mnoho obětí Titaniku nepřežilo. V panickém zmítání se v prvních minutách se mnozí utopili nebo dramaticky urychlili ztrátu tělesné teploty.
Ale Joughin, který se před vstupem do vody ujistil, že si zapnul záchranný pás, se setkal s ledovým severním Atlantikem se ztuhlým horním rtem téměř mýtických rozměrů.
„Jen jsem pádloval a šlapal vodu,“ vypověděl.
Dalším předním kanadským odborníkem na reakce na podchlazení je Stephen Cheung z Brock University. Ačkoli rozhodně nepatří do tábora, který by obhajoval alkohol jako protilátku při ztroskotání, poznamenal, že na Joughina by to mělo vliv na „zvýšení nebo posílení jeho odvahy“.
„Také by to snížilo jeho pocit chladu, takže mohl být skutečně nebojácnější a necítit takový chlad, a tudíž i takovou paniku,“ napsal v e-mailu pro National Post.
Pekárník se tak vlastně nevědomky stal učebnicovým příkladem toho, jak přežít ztroskotání lodi.
Nejprve oddálil ponoření; mezi těmi, kdo se té noci vydali do vody, byl Joughin úplně poslední, kdo se namočil.
Druhé – a to je nejdůležitější – dokázal zachovat klid a vymyslet strategii, jak se dostat z vody.
Tuto tragédii vidí první záchranáři až příliš často: oběti neštěstí, které zpanikaří a zemřou, zatímco mají záchranu přímo před sebou. Ztracený turista, který projde těsně kolem stezky; oběť požáru, která raději zatlačí, než aby zatáhla za požární východ; pilot letadla, který přehlédne jediné tlačítko, které by zabránilo fatální havárii.
Joughin strávil téměř dvě hodiny plovoucí ve tmě. Pak využil prvních paprsků úsvitu, aby si všiml převráceného záchranného člunu, který se v chaotických posledních minutách Titaniku ocitl na hladině.
Pádloval k němu, vytáhl se z vody a nakonec ho projíždějící záchranný člun vytáhl do bezpečí.
Když ho přivezli na palubu záchranné lodi RMS Carpathia, byl Joughin v podstatě v pořádku. „Byl jsem v pořádku, až na nohy, ty jsem měl oteklé,“ vypověděl.
Vzhledem k okolnostem Giesbrecht uvedl, že jediný krok, který Joughinovi chyběl, bylo obléknout si více oblečení. Další vrstvy – dokonce i mokré vrstvy – zpomalují ztrátu tělesného tepla.
Joughin se vrátil k pečení na lodích a pracoval tak dlouho, že vyráběl chléb na palubách vojenských lodí za druhé světové války.
Ačkoli poskytl jen málo rozhovorů, komická postava „opilého pekaře“ se objevila v několika beletrizovaných příbězích katastrofy, včetně trháku Titanic z roku 1997. A Joughinova sága byla přirozeně zachycena v epizodě seriálu Drunk History z roku 2016.
Ale zatímco vědci jsou posedlí opileckou pověstí Charlese Joughina, pod tím vším se možná skrýval prostě jen muž, který nechtěl zemřít.