Dne 9. dubna 1865 se nad sporným bojištěm naposledy ozval pokřik rebelů. Před Appomattox Court House zaútočily napůl vyhladovělé tatterdemaliony armády Severní Virginie Roberta E. Leeho na kavalerii Unie, která jim bránila v ústupu do virginských hor, kde rebelové doufali najít útočiště.
Brzy se ukázalo, že se tak nestane. Strhující křik lovců lišek odumřel na rtech Leeových mužů, když se z lesů za modře oděnými vojáky vynořily desetitisíce pěšáků Unie. Zoufalý ústup Konfederace z Petrohradu byl u konce.
Téhož odpoledne Lee svou armádu vzdal Ulyssesu S. Grantovi. Zatímco Jižané si všude zoufali, na celém Severu duněla oslavná dělová palba.
Byl to konec jedné americké éry a začátek druhé. Zmizelo otroctví, plantážnický systém a s nimi i starý Jih. Průmyslový kapitalismus, katalyzátor triumfu Unie, byl připraven pozvednout Ameriku do věku nebývalé prosperity.
Týden před Leeovou kapitulací u Appomattox Court House rozbila Grantova 120tisícová armáda přetížené linie Konfederace v Richmondu a Petrohradě a ukončila tak devítiměsíční obléhání. V krátké době Leeho muži ustoupili na západ, vláda Jeffersona Davise uprchla z Richmondu a zuřící požáry založené ustupujícími rebely zničily centrální obchodní čtvrť hlavního města Konfederace. Dne 3. dubna vpochodovala do Richmondu armáda Unie a požáry uhasila.
Následujícího dne prošel ulicemi Richmondu prezident Abraham Lincoln, jeho syn Tad a oddíl ozbrojených námořníků. Davy osvobozených otroků prezidenta radostně obklopovaly, zatímco bílí Jižané se na ně dívali s kamenným mlčením. Lincoln se odebral do Bílého domu Konfederace a odpočíval v kancelářském křesle Jeffersona Davise.
Poslední měsíce občanské války skutečně poznamenalo velké drama. V lednu Kongres ratifikoval třináctý dodatek, který zrušil otroctví. V únoru armáda Williama Shermana prošla Jižní Karolínou a zapálila její hlavní město Kolumbii. V březnu začala zoufale poddimenzovaná konfederační armáda přijímat rekruty z řad otroků a Grant 2. dubna zahájil kampaň, která rozbila obranu Petrohradu. Lincolnův atentát 14. dubna zasáhl Sever žalem a hněvem. Koncem května zahájila milionová armáda Unie demobilizaci po dvoudenním průvodu po Pennsylvania Avenue.
Odhaduje se, že v občanské válce zemřelo 750 000 Američanů na následky zranění v boji a nemocí a více než milion dalších si odneslo do hrobu zranění z válečné služby – to vše z 34 milionů obyvatel.
Kromě ohromujících lidských obětí válka hluboce změnila Spojené státy i v jiných ohledech. Jestliže před válkou existovaly dvě odlišné Ameriky – pomalejší, rytířský Jih a ambiciózní, do budoucna hledící Sever – po válce byly rozdíly ještě výraznější.
Emancipace zničila agrární ekonomiku Jihu založenou na otrocích. Jeho skromné průmyslové kapacity ležely pohřbeny v zčernalých sutinách, zatímco jeho přístavy se hemžily válečnými a obchodními loděmi Severu. Tam, kde bojovaly armády, vyrabovali nebo vypálili města a nutili nemajetné obyvatele živit se z yankeeských almužen. Uplynou desítky let, než se na Jih vrátí prosperita.
Voják Unie, který v květnu 1865 projížděl Fredericksburgem ve Virginii, si všiml, že jeho rozstřílené budovy a „ovzduší rozkladu a zpustlosti“ jsou makabrózním napodobeninou jeho bývalé krásy. Totéž platilo pro Atlantu, Kolumbii, Petrohrad a Richmond. Když si ministr námořnictva Gideon Welles koncem května prohlédl Charleston v Jižní Karolíně, napsal: „Luxus, noblesa a štěstí z Charlestonu utekly, trůní zde chudoba. Zasela omyl, sklidila smutek. Byla a je potrestána. Mám radost, že je tomu tak.“
Vyhlídky na letošní setbu a sklizeň byly chmurné. Zemědělská půda na Jihu, rozdupaná armádami, spálená během „totální války“ vedené Unií nebo ležící ladem z pouhého zanedbání, se bude vzpamatovávat léta. Když „zvláštní instituce“ Jihu zanikla a obrovské investice do otroků – v roce 1860 asi 3,5 miliardy dolarů – byly nyní bezcenné, systém plantáží se zhroutil. Velké statky byly rozděleny na nájemní farmy pronajaté pachtýřům.
Konfederační generál Richard Taylor, syn prezidenta Zacharyho Taylora, se vrátil do New Orleansu a zjistil, že jeho cukrová plantáž byla zkonfiskována a prodána. Byl bez peněz. Napsal, že emancipace oddělila Jih od prvotní instituce, která utvářela „myšlení, zvyky a každodenní život obou ras, a obě trpěly náhlým přerušením navyklého svazku“.
Pro nové osvobozené byl poválečný život na zpustošeném Jihu noční můrou. Bezmocný hněv bílých Jižanů z nich udělal obětní beránky, ve dne byli hlídáni přísnými „černými zákoníky“ a v noci terorizováni a vražděni mstiteli v kapucích.
Jak znovu začlenit 11 konfederačních států do Unie, to byla palčivá otázka ve Washingtonu. Měl by být Jih potrestán, nebo by se Unie měla řídit Lincolnovou radou „nechat je v klidu vstát“? Neexistovala žádná shoda. Před námi byl bouřlivý prezidentský proces s obžalobou a 11 let rekonstrukce.
Unie přemohla Konfederaci houfy vojáků v modrých pláštích, stále těsnější blokádou konfederačních přístavů a surovou průmyslovou silou. Výroba stoupla na rekordní úroveň objemu a efektivity; například 38 zbrojních závodů vyrábělo 5 000 pěchotních pušek denně, zatímco Jih jich vyrobil pouhých 100 kusů. Sever se těšil přebytkům pšenice, vepřového masa, kukuřice a vlny, zatímco obdělávaná plocha Jihu se neustále zmenšovala.
V průběhu války americká vláda utratila nebývalých 3,4 miliardy dolarů a disponovala mimořádnými pravomocemi: zavedla národní brannou povinnost, daň z příjmu fyzických osob a národní bankovní systém. Po válce jeden harvardský profesor poznamenal: „Nepřipadá mi, jako bych žil v zemi, ve které jsem se narodil.“
Když boje skončily, přešli výrobci z válečné výroby na mírovou a začalo půlstoletí fenomenálního hospodářského růstu, který upevnil postavení Spojených států jako světové velmoci. Tržní revoluce, která zachvátila Sever a Západ, však nechala Jih nedotčený.
Kromě ekonomické stagnace byly dalším poválečným dědictvím Jihu hořkost a nostalgie. Tisíce veteránů konfederační armády Spojené státy jednoduše opustily, ale jiní, jako muž, který ve válce přišel o dva syny a otroky, žili v nenávisti. „Zanechali mi jednu neocenitelnou výsadu, nenávidět je. Vstávám v půl páté ráno a sedím až do dvanácti v noci, abych je nenáviděl!“
Hnutí „Ztracená věc“ uctívalo mizející jižanskou předbřeznovou kulturu a konfederační armádu. Jeho apoteózou bylo odhalení šedesát stop vysoké jezdecké sochy zesnulého Roberta E. Lee v Richmondu 29. května 1890. Tisíce Jižanů lemovaly trasu průvodu uprostřed změti konfederačních vlajek. Když kolem nich pochodovali staří generálové a jejich bývalí vojáci v šedém, davy propukaly v extatický povstalecký jásot.