Je to ústřední dilema lidského života – pravděpodobně naléhavější než nevyhnutelnost utrpení a smrti. Už léta o tom přemítám a vykládám svým studentům. V této morové době nás jistě trápí více než kdy jindy. Filozofové tomu říkají problém jiných myslí. Já mu raději říkám problém solipsismu.
Solipsismus je technicky vzato extrémní forma skepticismu, zároveň naprosto praštěná a nevyvratitelná. Tvrdí, že jste jedinou existující vědomou bytostí. Vesmír vznikl, když jste se stali vnímavými, a zanikne, až zemřete. Jakkoli se toto tvrzení zdá šílené, opírá se o hrubou skutečnost: každý z nás je uzavřen v nepropustné vězeňské cele subjektivního vědomí. Dokonce i naše nejintimnější výměna názorů by mohla stejně dobře probíhat prostřednictvím Zoomu.
Svoji vlastní mysl prožíváš každou bdělou vteřinu, ale existenci jiných myslí můžeš odvozovat pouze nepřímo. Zdá se, že ostatní lidé mají vědomé vnímání, emoce, vzpomínky, záměry, stejně jako vy, ale nemůžete si být jisti, že tomu tak je. Na základě mého chování a výroků, včetně těchto slov, která právě čtete, můžete odhadovat, jak se mi jeví svět, ale nemáte přímý přístup k mému vnitřnímu životu. Podle toho, co víš, mohu být bezduchý bot.
Přirozený výběr nám vštípil schopnost takzvané teorie mysli – talent intuitivně vycítit emoce a záměry druhých. Máme však protichůdnou tendenci klamat jeden druhého a obávat se, že jsme klamáni. Vrcholným podvodem by bylo předstírat, že jste při vědomí, i když tomu tak není.
Problém solipsismu maří snahy o vysvětlení vědomí. Vědci a filozofové navrhli nespočet protichůdných hypotéz o tom, co je vědomí a jak vzniká. Panpsychisté tvrdí, že vědomí mají všichni tvorové a dokonce i neživá hmota – dokonce i jediný proton! Zatvrzelí materialisté naopak trvají na tom (a zvráceně), že ani lidé nejsou všichni tak vědomí.
Problém solipsismu nám brání tato a další tvrzení ověřit nebo falzifikovat. Nemohu si být jistý, že jste vědomí vy, natož medúza, sexbot nebo klika. Dokud nám bude chybět to, co neurovědec Christof Koch nazývá měřičem vědomí – přístroj, který by dokázal změřit vědomí stejným způsobem, jako teploměr měří teplotu -, zůstanou teorie vědomí v oblasti čirých spekulací.
Problém solipsismu je však mnohem víc než jen technická filozofická záležitost. Je to paranoidní, ale pochopitelná reakce na pocity osamělosti, které se skrývají v každém z nás. I když odmítáte solipsismus jako intelektuální postoj, emocionálně ho pociťujete, kdykoli se cítíte odcizeni druhým, kdykoli jste konfrontováni s hroznou pravdou, že nikdy nemůžete poznat, skutečně poznat jiného člověka a nikdo nemůže skutečně poznat vás.
Náboženství je jednou z reakcí na problém solipsismu. Naši předkové si vysnili nadpřirozenou entitu, která je svědkem našich nejniternějších obav a tužeb. Bez ohledu na to, jak osaměle se cítíme, jak odcizeně se cítíme svým bližním, Bůh nad námi vždy bdí. Vidí naše duše, naše nejskrytější já, a přesto nás miluje. Nebylo by hezké si to myslet.“
I umění lze vnímat jako pokus o překonání problému solipsismu. Umělec, hudebník, básník, spisovatel říká: Takhle se cítí můj život nebo Takhle by se mohl cítit život jiného člověka. Pomáhá nám představit si, jaké to je být černoškou, která se snaží zachránit své děti před otroctvím, nebo židovským prodejcem reklamy, který bloudí Dublinem a přemýšlí, zda ho manželka nepodvádí. Ale představovat si znamená nevědět.
Některá z mých oblíbených uměleckých děl se zabývají problémem solipsismu. Charlie Kaufman ve filmu Přemýšlím o konci věcí a ve svých dřívějších filmech, stejně jako ve svém novém románu Antkind, zobrazuje ostatní lidi jako projekce narušeného hlavního hrdiny. Kaufman nepochybně doufá, že nám i sobě pomůže překonat problém solipsismu tím, že ventiluje svou úzkost z něj, ale jeho dramatizace mi připadají až příliš sugestivní.
Láska nám v ideálním případě poskytne iluzi překonání problému solipsismu. Máte pocit, že někoho opravdu znáte, zevnitř, a ona zná vás. Ve chvílích extatického sexuálního společenství nebo všedního sblížení – když třeba jíte pizzu a sledujete Vetřelce – splynete se svou milovanou osobou. Bariéra mezi vámi jako by zmizela.
Nevyhnutelně vás však váš milenec zklame, podvede, zradí. Nebo, méně dramaticky, dojde k nějakému jemnému biokognitivnímu posunu. Díváš se na ni, jak okusuje pizzu, a přemýšlíš: Kdo, co je to za podivné stvoření? Problém solipsismu se znovu objevil, bolestivější a dusivější než kdy předtím.
Je to ještě horší. Kromě problému jiných myslí je tu ještě problém našich vlastních myslí. Jak upozorňuje evoluční psycholog Robert Trivers, klameme sami sebe přinejmenším stejně účinně jako klameme druhé. Důsledkem této temné pravdy je, že sami sebe známe ještě méně než ostatní.
Kdyby lev mohl mluvit, řekl Wittgenstein, nemohli bychom mu rozumět. Předpokládám, že totéž platí i o našem nejhlubším já. Kdybyste mohli odposlouchávat své podvědomí, neslyšeli byste nic jiného než vrčení, vrčení a sténání – nebo možná vysoké skřeky surových dat strojového kódu, které se šíří kanálem.
Pro duševně nemocné se solipsismus může stát děsivě živým. Oběti Capgrasova syndromu si myslí, že jejich blízké nahradili identičtí podvodníci. Pokud trpíte Cotardovým bludem, známým také jako syndrom chodící mrtvoly, jste přesvědčeni, že jste mrtví. Mnohem častější poruchou je derealizace, při níž si všechno – vy, ostatní, celá realita – připadá divné, falešné, simulované
Derealizace mě trápila celé mládí. Jednu epizodu jsem si způsobil sám. Když jsem se na střední škole bavil s kamarády, napadlo mě, že by bylo zábavné hyperventilovat, zadržet dech a nechat někoho, aby mi stiskl hrudník, dokud neomdlím. Když jsem se probudil, nepoznával jsem své kamarády. Byli to démoni a posmívali se mi. Ještě několik týdnů poté, co ten děsivý pocit odezněl, mi všechno připadalo neskutečné, jako bych se ocitl v příšerném filmu.
Co když lidé postižení těmito údajnými bludy ve skutečnosti vidí realitu jasně? Podle buddhistického učení anatta já ve skutečnosti neexistuje. Když se snažíte svou vlastní podstatu upnout, uchopit, proklouzne vám mezi prsty.
Vymysleli jsme metody, jak kultivovat sebepoznání a potlačit své úzkosti, jako je meditace a psychoterapie. Tyto praktiky mi však připadají jako formy vymývání vlastního mozku. Když meditujeme nebo navštěvujeme terapeuta, neřešíme problém solipsismu. Pouze se trénujeme v jeho ignorování, v potlačování hrůzy a zoufalství, které vyvolává.
Vymysleli jsme si také mýtická místa, v nichž problém solipsismu mizí. Překračujeme svou samotu a splýváme s ostatními v jednotný celek. Těmto místům říkáme nebe, nirvána, singularita. Ale solipsismus je jeskyně, z níž nemůžeme uniknout – snad kromě toho, že budeme předstírat, že neexistuje. Nebo paradoxně tím, že se mu postavíme, jako to dělá Charlie Kaufman. Vědomí, že jsme v jeskyni, je možná nejblíže tomu, abychom z ní unikli.
Možná by nás od problému solipsismu mohla osvobodit technologie. Christof Koch navrhuje, abychom si všichni nechali implantovat mozkové implantáty s wi-fi, abychom mohli spojovat mysli prostřednictvím jakési high-tech telepatie. Filozof Colin McGinn navrhuje techniku, která spočívá ve „štěpení mozku“, tedy přenesení kousků vašeho mozku do mého a naopak.
Chceme však opravdu uniknout z vězení našeho subjektivního já? Úhlavním nepřítelem seriálu Star Trek: Nová generace jsou Borgové, legie technicky vylepšených humanoidů, kteří splynuli v jednu velkou meta-entitu. Členové Borgu ztratili vzájemnou oddělenost, a tím i svou individualitu. Když se setkají s obyčejnými lidmi, děsivě monotónně zamumlají: „Budete asimilováni. Odpor je marný.“
Jakkoli těžce snáším samotu, nechci být asimilován. Jestliže mě pronásleduje solipsismus, pronásleduje mě i jednota, sjednocení tak dokonalé, že uhasí mé maličké smrtelné já. Možná že nejlepší způsob, jak se v této podivné, osamělé době vyrovnat s problémem solipsismu, je představit si svět, v němž zmizel.
Další čtení:
Medúzy, sexboti a problém solipsismu
Trpí ryby?
Může integrovaná informační teorie vysvětlit vědomí?
Nedělejte ze mě jedno se vším
Potřebujeme mozkové implantáty, abychom udrželi krok s roboty?
Racionální mystika
Viz také mou bezplatnou, online knihu Mind-Body Problems: Věda, subjektivita & Kdo skutečně jsme a mou připravovanou knihu Věnujte pozornost: V této knize popisuji, jaké to je být neurotickým vědeckým spisovatelem
.