Mnoho bohů mělo děti se smrtelnými ženami. Tito polobožští potomci se stali velkými hrdiny nebo králi, ale většinou zůstali lidmi.
Herkules byl považován za výjimku z tohoto vzorce. Podle mnoha pramenů, zejména pozdějších autorů, byl tento kultovní kulturní hrdina vyzdvižen do výšin Olympu, aby tam žil jako nesmrtelný bůh.
K tomu se však nejprve musel zbavit své smrtelné poloviny. Na rozdíl od Achillea, kterého smrtelnosti téměř zcela zbavila jeho matka v dětství, musel Herkules prožít plnohodnotný život, než se stal bohem.
To také znamenalo, že musel zemřít.
Herkula zabila jedna z jeho nejmocnějších zbraní, která sama byla pozůstatkem jednoho z jeho nejslavnějších dobrodružství. Jed lernské hydry byl použit k otrávení šípů, které používal v pozdějších dobrodružstvích, a nakonec vedl k jeho smrti.
Hercules nezemřel v boji se strašlivým monstrem, ale jako nepřímý důsledek své vlastní nevěry. Když se údajně chystal opustit svou ženu Deianiru, dala mu artefakt, o němž se domnívala, že má moc získat zpět jeho srdce.
Místo toho vedl k jeho smrti.
Herkulova smrt
Příběh o Herkulově smrti začal mnoho let předtím, než k ní skutečně došlo, druhou z jeho slavných dvanácti prací. Poté, co hrdina porazil nemejského lva a vzal si jeho neproniknutelnou kůži jako plášť, byl vyslán, aby zabil lernskou hydru.
Dalším obávaným protivníkem byl devítihlavý had, jehož schopnost regenerace useknutých hlav znesnadňovala jeho zabití. Měl také mimořádně silný jed, což z něj činilo nebezpečného protivníka.
Když Héraklés hydru zabil, prozíravě namočil své šípy do krve netvora. Otrávené šípy se ukázaly jako cenné při jeho pozdějších dobrodružstvích, ale nakonec vedly k jeho smrti.
O mnoho let později se Héraklés oženil s Deianirou, kalydonskou princeznou. Krátce po svatbě se manželé společně vydali na cestu do Tirynu.
Během cesty dorazili k rychle tekoucí řece. Herkules byl dost silný na to, aby ji přeplaval, ale jeho nevěsta to sama nedokázala.
Kentaur jménem Nessus se nabídl, že princezně pomůže přebrodit, zatímco Herkules bude plavat. Domnělý dobrý skutek však byl jen lstí, kterou se pokusil krásnou mladou ženu unést.
Kentaur utekl s Deianirou příliš rychle, než aby je dostihl i Herkules. Hrdina rychle vytáhl luk a zastřelil tvora dřív, než stačil utéct.
Nessus zemřel na břehu řeky s Deianirou vedle sebe. S posledními výdechy však našel způsob, jak se pomstít.
Řekl mladé ženě, aby si vzala jeho zakrvácenou tuniku. Kentauři byli známí svým mistrovstvím v bylinkách a léčitelství a on jí řekl, že tunika je napuštěna nápojem lásky, který jí přivede manžela zpět, pokud se někdy odchýlí od jejich manželství.
Po nějaké době tak Herkules učinil. Začal si s ní románek, a jak se Deianira domnívala, hodlal ji opustit a oženit se se svou novou milenkou.
Deianira vytáhla potřísněnou tuniku, kterou od kentaurovy smrti schovávala. V domnění, že jí zajistí manželovu věrnost, mu ji darovala.
Deianira však byla kentaurem oklamána. Tunika neobsahovala nápoj lásky, ale byla napuštěna jedem lernské hydry.
Nessus si uvědomil, že jed je tak silný, že jeho krev bude smrtící i dlouho poté, co zaschne. Svými klamnými slovy Deianiře chtěl zajistit, aby jeho smrt byla jednoho dne pomstěna.
Když si Herkules oblékl tuniku, začala ho pálit kůže. Látka se na něj přilepila a on ji nedokázal stáhnout.
Bolest, kterou mu jed způsobil, velkého hrdinu přivedla k šílenství. Z posledních sil vyvrátil několik stromů, aby si postavil vlastní pohřební hranici.
Když mu kůže shořela na kost, vrhl se Herkules na hranici. Pouze jeho přítel Filokétés byl ochoten oheň zapálit a ukončit hrdinovo utrpení, což byl milosrdný čin, za který byl odměněn stejným lukem a šípy, které nesly Hydřin jed.
Deianira spáchala sebevraždu, když se dozvěděla, že její činy vedly k manželově smrti.
Jeho smrtí a pohřbem však příběh o Herkulovi neskončil.
Můj moderní výklad
Pro většinu lidí, dokonce i pro hrdiny, by smrt znamenala odeslání duše do Hádovy říše. V nejlepším případě mohl člověk doufat v posmrtný život na Ostrovech blažených namísto ponuré věčnosti v podsvětí.
Herkula však stihl jiný osud. Už dávno bylo předpovězeno, že Diův oblíbený syn si jednoho dne vyslouží místo mezi bohy na Olympu.
Smrtí a zničením svého lidského těla mohl Herkules zaujmout místo, které mu bylo slíbeno. Když jeho smrtelné tělo shořelo, zůstala jen nesmrtelná část jeho bytosti.
Herkules nebyl jediným smrtelníkem, který získal božství, ale byl pravděpodobně nejslavnějším. Bohové sice měli mnoho dětí se smrtelníky, ale jen málo z nich se samo stalo nesmrtelnými.
Řekové stavěli oltáře některým svým nejslavnějším kulturním hrdinům, ale rozlišovali mezi nimi a skutečnými bohy. Herkules tento rozdíl stíral tím, že zaujímal obě pozice.
V Odyssei Homér jmenoval Herkula mezi duchy mrtvých, s nimiž se Odysseus setkal v podsvětí. Z toho vyplývá, že buď se v době Homérova života ještě nevyvinulo pojetí Herkula jako boha, nebo že neexistovala shoda v tom, zda byl skutečně božský.
Vskutku existují záznamy, které popisují, že Herkules byl uctíván jako zemřelý smrtelný hrdina i jako bůh na stejném místě. I po své smrti a apoteóze existoval Herkules na hranici mezi hrdinou a bohem.
Někteří historici se domnívají, že Herkules mohl být založen na skutečné osobě, která žila v předliterární minulosti. Postupem času byla legenda o tomto člověku rozšiřována a fantastizována, až byl vnímán jako hrdinský polobůh.
Pokud je tomu tak, dochované texty starověkého Řecka mohou ukazovat část vývoje od výjimečného člověka k bohu. Pokud byl Herkules kdysi chápán jako plně lidský, nejistota ohledně jeho božství v Homérově době by mohla být obrazem přechodného období ve vývoji této postavy.
V pozdějším období Řecka a v době Římské říše se již více věřilo, že Herkules je bůh. O jeho nesmrtelném životě na Olympu se rozvinula další mytologie, včetně šťastného manželství s bohyní Hébé.
Existence příběhů, které uchovávají jak hrdinský odkaz, tak odkaz boha, může být vzácným příkladem písemného záznamu o způsobu, jakým se vyvíjela některá náboženská víra. Herkules jako polobožský hrdina by mohl poskytnout vodítko k tomu, jak bohové vznikali ze starověkých příběhů o lidských životech.
Shrnuto
Herkulovu smrt způsobil jed Lernské hydry, který však přivodil až mnoho let poté, co netvora zabil jako jednu ze svých dvanácti prací.
Poznal sílu netvorova jedu a použil jej k výrobě otrávených šípů. O mnoho let později jedním z těchto šípů zabil kentaura jménem Nessus, který se pokusil unést jeho ženu Deianiru.
Když Nessus umíral, přesvědčil Deianiru, že jeho zakrvácená tunika je napuštěna nápojem lásky. Kdyby o ni Herkules někdy ztratil zájem, tunika by mu vrátila lásku.
Když se proslýchalo, že Herkules opouští Deianiru kvůli jiné ženě, dala mu tuniku. Místo nápoje lásky však kentaurova krev napustila do oděvu smrtelný jed Hydry.
Herkules byl těžce popálen a jeho kůže byla rozežrána. Zoufale se snažil ukončit své utrpení, proto si postavil vlastní pohřební hranici a vrhl se na ni.
O tom, co se stalo po Herkulově smrti, se však zřejmě vedou diskuse. Některé prameny tvrdí, že se stal bohem a vystoupil na horu Olymp, zatímco jiné naznačují, že jeho duše skončila v podsvětí jako duše každého jiného smrtelníka.
Je možné, že dochované příběhy o Herkulovi jako hrdinovi i bohu představují přechodnou fázi ve vývoji mytologie. Počínaje starověkým člověkem, který možná žil v dávné minulosti, se příběh vyvíjel, dokud se z něj nestal velký hrdina, a pak se dále vyvíjel, až se z něj stal bůh.
Je možné, že kdyby měl Herkules více času na vývoj, mohl být nakonec považován za plně božského a nikdy nebyl člověkem. Autoři starověkého Řecka však žili v době, kdy se status Herkulovy nesmrtelnosti stále ještě měnil.