12.07.2019
Po bezprecedentní pětileté cestě po Jižní Americe, Mexiku a Kubě se Humboldt vrátil do Evropy jako hrdina. Nejenže se mu dostalo pocty za to, že takovou výpravu přežil, ale navíc se o všechny nově nabyté poznatky ochotně podělil.
Když se Alexander von Humboldt vydal 23. června 1802 na Chimborazo, musela to být výprava, která se zapíše do dějin. Byla to nejvyšší hora světa a na její vrchol se dosud nikomu nepodařilo vystoupit. Přesto se třemi domorodými průvodci obtěžkanými přístroji byl Humboldt a jeho dva společníci na cestách odhodláni zdolat v krutém mrazu 6 310 metrů vysokou ekvádorskou sopku.
Výstup byl tak obtížný, že napsal svému bratrovi: „Indiáni, kteří nás doprovázeli, odešli s tím, že se je snažíme zabít. Zůstali jsme tedy sami, Bonpland, Karl Montufar, já a jeden z mých sluhů, který nesl některé mé přístroje.“
Nebylo to vyčerpání, těžký sníh nebo nedostatek vhodného oblečení či horolezecké výstroje, co jim zabránilo dosáhnout vrcholu: Byla to obrovská rokle. Navzdory řídkému vzduchu a znecitlivělým rukám se podle Humboldtových výpočtů dostali do výšky 5 900 metrů. Nezáleželo na tom, že měření Himálaje později status Chimboraza sníží; on a jeho posádka vylezli výš než kterýkoli člověk v zaznamenané historii. Byl to rekord, který nebyl překonán celých 30 let.
Venezuela: 1799-1800
O tom se Humboldtovi ani nesnilo, když se svým francouzským společníkem Aime Bonplandem 5. června 1799 poprvé vyplul ze španělské La Coruni. Kromě oblečení a lůžkovin cestovali s desítkami beden plných přístrojů, mezi nimiž byly různé dalekohledy, sextant, kvadrant, ponorná jehla, kompasy, kyvadlo, barometry, několik teploměrů, dva elektroměry, mikroskop, dešťoměr a kyanometr – k měření modrosti oblohy.
Po zastávce na Kanárském ostrově Tenerife jejich loď 41 dní po vyplutí ze Španělska zakotvila ve venezuelské Cumaně. Spatřit pevninu musela být úleva. Cestu přes Atlantik přežili, ale i tak byl problém s imigrací a museli ještě několik hodin čekat, než je přístavní úředníci odbaví. Dobrodruhy muselo svrbět, aby se dotkli jihoamerické půdy tak blízko na dosah ruky.
Humboldt skutečně nedokázal zadržet svůj údiv a napsal svému bratru Wilhelmovi: „Jakou barvu mají ptáci, ryby, dokonce i krabi (nebesky modří a žlutí)! Zatím jsme bloudili jako blázni; v prvních třech dnech jsme nedokázali nic identifikovat, protože jeden předmět jsme odhodili stranou, abychom pronásledovali jiný. Bonpland mě ujišťuje, že se zblázní, jestli ty divy nepřestanou. Přesto ještě krásnější než tyto jednotlivé zázraky je celkový dojem z této mohutné, bujné a přitom tak jemné, vzrušující, mírné vegetace.“
Ve Venezuele se také setkali s divokým otroctvím. Vidět ho na vlastní oči Humboldta velmi zasáhlo a později ho odsoudil jako bezpochyby „největší ze všech zel, která postihla lidstvo“.
Po několika měsících strávených v Cumaně a Caracasu a v jejich okolí se Humboldt nyní 30 vydal na svou první velkou výpravu – průzkum horního toku Orinoka na velké kánoi v doprovodu svých nástrojů, Bonplanda, psa a indiánských veslařů.
Byla by to 75denní cesta dlouhá 2 250 km (1 400 mil) divokým a většinou neobydleným územím plným krokodýlů, silných elektrických úhořů, hroznýšů, jaguárů, peřejí, vlhka a hladu. Cestovatelé se živili rýží, mravenci, maniokem, říční vodou a občasnou opicí. Ve dne v noci prales vrčel, bzučel a hučel zvířaty.
Po cestě potkávali španělské misie a domorodé kmeny, sbírali tisíce rostlin a pořizovali si poznámky a kresby zvířat, přestože měli ruce a tváře oteklé od komářích štípanců.
Popisujíc krátkou zastávku, napsal Humboldt svému příteli: „Psát za denního světla je téměř nemožné. Člověk nemůže držet brk v klidu, protože jed v tomto hmyzu je tak bolestivý. Celá naše práce se odehrávala u ohně v části indiánské chýše, kam nepronikalo sluneční světlo a člověk se tam musel plazit po břiše. Tam se člověk téměř udusí kouřem, ale méně trpí komáry.“
Byla to strastiplná a vyčerpávající cesta, ale Humboldtovi se podařilo potvrdit existenci kanálu Casiquiare, který spojoval vodní systém Orinoka a Amazonky. Ačkoli nebyl objevitelem této vodní cesty, jeho dopisy a mapy ji přiblížily širší veřejnosti a určily její přesnou polohu. To se mělo stát jedním z jeho prvních nároků na slávu.
Andy: 1801-1803
Po zastávce na Kubě se cestovatelé vrátili na jihoamerickou pevninu. Po příjezdu do Bogoty 6. července 1801 se setkali s Josém Mutisem, nejslavnějším přírodovědcem ve španělských koloniích. Mutis měl obrovskou botanickou sbírku a Humboldt byl ohromen jeho znalostmi, knihovnou a týmem umělců. Mutisova mistrovská práce později inspirovalaHumboldtův legendární herbář a botanické knihy.
Po dvou měsících pobytu se Humboldt vydal hlouběji do And, tehdy málo prozkoumaného pohoří, které se rozkládá v několika zemích jihoamerického kontinentu.
Když v lednu 1802 dorazil do Quita, byla velká část města ve smutném stavu – výsledek mohutného zemětřesení. Přesto se zde nacházela prosperující společnost, která přitahovala cestovatele. Ti strávili v provincii asi osm měsíců a z města podnikali výpravy, aby vylezli na sopky jako Pichincha a Cotopaxi, načrtli je a změřili, než se odvážili vystoupit na největší z nich, Chimborazo.
Putovníci pokračovali na jih Peru a narazili na incké ruiny, našli pozůstatky mamuta a získali první vzorky guana, hnojiva bohatého na dusík, které se vyrábí z ptačích nebo netopýřích exkrementů.
A v září si Humboldt splnil sen, když poprvé spatřil Tichý oceán. Z Limy zamířili lodí zpět na pobřeží do Mexika. Během pobytu na palubě si Humboldt dělal podrobné poznámky o studeném proudu, který se pohyboval podél peruánského pobřeží. Nejenže dodnes ovlivňuje globální klima tím, že přenáší chladnou vodu, ale nese i Humboldtovo jméno – Humboldtův proud.
Mexiko: 1803-1804
Skupina přistála 22. března 1803 v Acapulku a zamířila do Mexico City, v té době zdaleka největšího města Latinské Ameriky. V Mexiku se Humboldt méně zajímal o rostliny a vodní toky a trávil čas zkoumáním starověkých ruin; domorodého obyvatelstva a úředních záznamů o obyvatelstvu, zemědělské výrobě, těžbě a historii.
Po celou dobu své cesty studoval různé jazyky a zjistil, že jsou složité a bohaté na možnosti. V Mexiku napočítal 35 různých jazyků. Když byl na řece Orinoko, dozvěděl se, že se v této oblasti mluví asi 200 jazyky. Ačkoli sám plynně hovořil nejméně čtyřmi jazyky, napsal: „Kolikrát jsem obdivoval nadání indiánů, kteří důvěrně ovládali 3-4 z těchto velmi odlišných jazyků.“
Být Američanem
Po křižování Mexika se skupina vydala zpět na Kubu, aby roztřídila své sbírky a připravila se na zpáteční cestu. Místo návratu do Španělska se však Humboldt rozhodl udělat poslední zastávku – ve Spojených státech. S největší pravděpodobností se chtěl vyhnout plavbě španělskou lodí, protože země byla opět ve válce s Británií. Válečné lodě a piráti byli na lovu a Humboldt se pravděpodobně obával o svůj drahocenný náklad. Ať už byl důvod jakýkoli, odplul do Filadelfie.
V Americe prezident Thomas Jefferson právě uzavřel smlouvu o koupi Louisiany, která téměř zdvojnásobila rozlohu země. Hledal fakta a údaje o tom, co právě koupil. Humboldt podpořený doporučujícími dopisy a pozváním do Washingtonu byl se svými podrobnými mapami a čerstvými údaji ideálním zdrojem. Oba si padli do oka a stali se přáteli na celý život. Humboldt poznal zemi, která odhodila svého krále, zemi skutečné demokracie. Byl to rychlý milostný románek, ale byl na něm závislý a později se nazýval „polovičním Američanem“.
Byl však čas vrátit se domů a po šesti týdnech Humboldt konečně odjel do Evropy.
Biodiverzita v povodí Orinoka
Přehled
Humboldt byl pryč téměř pět let a dva měsíce. Před zahájením cesty poslal svým berlínským bankéřům dopis, v němž nastínil, čeho chce dosáhnout: „Budu sbírat rostliny a živočichy, měřit teplotu, pružnost, magnetický a elektrický obsah atmosféry, pitvat je, určovat zeměpisné délky a šířky, měřit hory. Ale to není hlavní cíl mé cesty. Mým skutečným a jediným cílem bude zkoumat vzájemně propojené a prolínající se přírodní síly a sledovat, jak neživá příroda působí na zvířata a rostliny.“
Toho všeho a ještě mnohem více dosáhl. Ačkoli zpočátku neměl žádné konkrétní plány, osud ho vedl z dusného vedra džungle do zasněžených hor. Dvakrát překročil rovník, asi 16 měsíců strávil v dnešní Venezuele a zkoumal povodí řeky Orinoko, dalších 22 měsíců v Kolumbii a Andách a téměř rok v Mexiku.
Humboldt nebyl prvním vědcem, který procestoval Španělskou Ameriku. Byl však jediným, který si všechny náklady hradil sám. A jeho podrobná měření a univerzální zájmy se sbíhaly tak, že jeho cesta byla tou největší.
Pomocí svých hojných poznámek a deníků zpracoval, uspořádal a vydal výsledky svého pobytu ve Španělské Americe až za několik let, ale tyto knihy byly tak plné faktů, čísel, ilustrací a map, že změnily způsob, jakým Evropané o koloniích přemýšleli.
Po vydání jeho díla už nikdo nemohl říci, že tento kontinent je pro Evropu podřadný. Jeho příroda byla mohutná a plná starobylých artefaktů, které poukazovaly na velké civilizace. Také jeho budoucnost vypadala zářivě a Humboldtovy spisy přispěly k novému sebevědomí Latinské Ameriky, a proto ho slavný jihoamerický osvoboditel Simon Bolívar prohlásil za ‚objevitele Nového světa‘.“
Alexander von Humboldt jako první zobrazil oblasti, které navštívil, ve 3D – nebo je takto nechal zobrazit. Patří mezi ně i Andy, jak je vidíme na tomto obrázku Aimé Bonplanda. Tato metoda odhalila různé vrstvy země a vegetační pásma. Během své expedice do And vystoupil Humboldt na vrchol sopky Chimborazo a popsal zážitky z výškové nemoci.
. Místo toho si své dojmy skicoval sám – pravděpodobně i tuto lamu na ilustraci z roku 1802. Pomocí čárových kreseb postupoval rychle a přesně. Během své cesty do Nového světa dokončil kolem 450 ilustrací rostlin, zvířat a krajin.
Originál 13 stop vysokého slunečního kamene, s nímž se Alexander von Humboldt setkal v Mexico City, zobrazuje boha slunce Tonatiuha s vyplazeným jazykem. Humboldt jej identifikoval jako aztécký kalendářní kámen. Byla to pro něj příležitost proniknout do starých kalendářních a zvěrokruhových systémů v Americe, Asii, Africe a Evropě.
Alexander von Humboldt strávil pět měsíců výzkumem na Kubě, která byla v té době již 250 let v rukou Španělů. „Otroctví je bezpochyby největší ze všech zel,“ napsal. Kuba dodnes na německého badatele s láskou vzpomíná. Po německém vědci jsou na Kubě pojmenovány četné památníky, ulice a národní park.
Alexander von Humboldt ve svých poznámkách uvedl 75 přístrojů, které použil na své expedici do Ameriky. Jsou mezi nimi přístroje pro určování polohy a času, pro navigaci nebo pro analýzu vzduchu. Tento úhloměr vyvinul výrobce přístrojů Jesse Ramsden. Humboldtovy nástroje patřily k nejmodernějším měřicím přístrojům té doby.
Alexander von Humboldt u tohoto stolu psal a kreslil 30 let. Je vyroben z břízy, má dvě velké zásuvky a odnímatelnou kreslicí desku. Právě zde napsal druhý díl legendárního cyklu přednášek Kosmos a mnoho dalších textů. Humboldt si tento psací stůl zakoupil ihned po svém přestěhování z Paříže do Berlína, kde 6. května 1859 zemřel.
Alexander je považován za Humboldtova bratra, který více cestoval, ale i Wilhelm pravidelně navštěvoval vzdálené země. V roce 1799 se vydal do Pyrenejí jako člen skupiny, která se vědecky zajímala o tamní hory. Na výše uvedené olejomalbě je Alexandre Louis Robert Millin du Perreux (1802), s nímž se Wilhelm na této cestě setkal.