Přibližně před 2500 lety se Perská říše rozšiřovala přes Asii do Malé Asie (oblast mezi Černým a Středozemním mořem) a ovládala východní svět. Nad každým dobytým městským státem byl dosazen perský vládce. Právě tato akce nakonec vyvolala jónskou vzpouru, která znamenala začátek dlouhé konfrontace mezi řeckou a perskou říší.
Přibližně v roce 550 př. n. l. dobyl perský císař Kýros I. území Iónie (západní pobřeží dnešního Turecka). Pro všechny své pokroky ve vědě a matematice se tyto dobře zavedené městské státy zdály být nejvýznamnějšími v Řecku. Obyvatelé Iónie byli nespokojeni se svými novými diktátorskými vládci. Perští vládci znali pocity obyvatelstva, ale pro zmírnění nepřátelství udělali jen málo. Kolem roku 500 př. n. l. se Artafrénes, vládce západního hlavního města Persie (Sardy), sešel s ostatními vůdci Iónie. Když viděl, že mnozí z nich touží po zisku moci a půdy, přiměl je, aby se dohodli, že se nebudou vzájemně napadat. Artafrénes věděl, že vnitřní konflikt by mohl vést k rozpadu říše.
V roce 499 př. n. l. toužil Aristagorás, vládce iónského města Miletu, ovládnout město Naxos. Snažil se získat pomoc okolních měst, ale neuspěl. V obavách z trestu od Dareia I. (perského císaře v letech 521-486 př. n. l.) nebo Artafréna za porušení dohody podnítil povstání. Aristagoras povzbuzoval Iónce, aby odstranili své vůdce. V reakci na to se vzbouřilo mnoho měst v oblasti a sesadilo své perské vládce. Aristagoras věděl, že nebude trvat dlouho a Dareios se pomstí, a proto odcestoval do Sparty a požádal krále Kleomena o pomoc. Když se spartský vůdce dozvěděl, jakou vzdálenost by jeho vojsko muselo urazit, aby posílilo Iónce, žádost o pomoc odmítl
Aristagoras, který nyní zoufale hledal podporu, se vydal pro pomoc do Athén. Athéňané se v obavách z nevyhnutelného útoku Peršanů rozhodli Aristagora podpořit a vyslali dvacet trirem spolu s pěti z Eretrie. Iónská flotila, posílená athénskými a eretrijskými loděmi, vyplula v roce 498 př. n. l. do Efesu. Lodě zakotvily v přístavu Coressus a vojáci se vydali po řece Cayster do Sard. Spojenecké řecké síly vpochodovaly do města, kde se setkaly jen s malým odporem. Při pochodu hlouběji do města se nakonec utkali s Artafrénem (vládcem Sard), který bránil citadelu. Protože se jim nepodařilo citadelu dobýt, Iónci město zapálili a stáhli se do Efesu. V Efezu se s Řeky střetla perská vojska, která se nacházela v oblasti, a většinu z nich zmasakrovala. Zbylí Iónci se rozprchli do okolních měst.
I přes velký neúspěch v podobě ztráty tolika mužů pokračoval Aristagoras v boji proti Persii. Podnítil další povstání v západní Malé Asii, Thrákii a na Kypru. Aristagoras vyslal část svého loďstva na pomoc Kypřanům, ale Peršané kyperské vojsko důkladně porazili. Dareios I. se rozhodl zaútočit na Kárii, město s úzkými vazbami na Aristagorovo město Miletus. Když se Kariové o tomto plánu dozvěděli, přepadli v noci perskou armádu a zničili ji. V bitvě zahynuli čtyři perští generálové. Přestože jejich smrt byla velkou ztrátou, Persie pokračovala v dobývání měst.
Když Aristagoras viděl, že se jeho povstání hroutí, a obával se o svůj život, uprchl do Mykry. Velení nad Miletem předal matematikovi Pýthagorovi. Aristagorás, zklamaný svým neúspěšným povstáním, zaútočil na Thráky, ale včas byl i se svým vojskem odříznut a zničen.
Poté, co Aristagorás opustil Milét, připlula perská flotila k Ládi a zničila řecké loďstvo bránící město. Dareios a jeho vojsko se v roce 494 př. n. l. zmocnili Milétu. Po pádu městského státu se povstání v Perské říši rozpadlo kvůli nedostatku vedení.
Povstání mělo několik trvalých následků. Skončilo iónské osvícenství. Hněv Dareia I. vůči Athénám vzrostl kvůli pomoci, kterou poskytovaly Ióncům, a dal mu podnět k invazi do Řecka. Povstání jasně ukázalo, že říše je nestabilní a zranitelná vůči vnitřním konfliktům.
Zdroje:
Grant, Michael. Atlas klasických dějin. New York: Dějiny starověku: Oxford University Press, 1994.
Hanson, Victor Davis. Války starých Řeků. Londýn: Cassell, 1999.
Rawlinson, George. The History of Herodotus (Hérodotovy dějiny). Chicago: Encyclopedia Britannica Inc, 1952.
Sinnigen, William G. a Robinson Jr, Charles Alexander. Dějiny starověku: Třetí vydání. New York: Macmillan Publishing Co. Inc, 1981.
.