Italské království (středověk)

Šablona:Dějiny ItálieItalské království (latinsky Regnum Italiæ nebo Regnum Italicum) byl politický útvar, který byl po porážce Lombardů nejprve pod vládou karolinské dynastie a později součástí Svaté říše římské. Lombardské království se ukázalo být stabilnější než jeho ostrogótský předchůdce, ale v roce 774 si Frankové pod záminkou obrany papežství podmanili Lombardské království pod vedením Karla Velikého. Italsko-lombardské království si ponechali oddělené od svého, ale podílelo se na všech děleních, rozděleních, občanských válkách a nástupnických krizích karolinské říše, jejíž se stalo součástí, až se na konci 9. století stalo italským královstvím nezávislým, ale velmi decentralizovaným státem. V roce 951 se o italský trůn ucházel Ota Veliký, který již byl německým králem. Oba trůny společně pod jednou korunou vytvořily základ Svaté říše římské. Centrální vláda v Itálii ve vrcholném středověku rychle zanikla, ale myšlenka království přetrvala. V renesanci už byla pouhou právní fikcí, ale in titulo mohla přetrvat až do zániku říše v roce 1806, kdy Napoleon Bonaparte založil vlastní Regno d’Italia bez ohledu na středověkého ducha.

Lombardské království, 568-774Edit

Po bitvě u Taginae, v níž byl zabit ostrogótský král Totila, se byzantský generál Narses zmocnil Říma a oblehl Cumae. Nový ostrogótský král Teia shromáždil zbytky ostrogótské armády a vydal se na pochod, aby obléhání uvolnil, ale v říjnu 552 ho Narses přepadl u Mons Lactarius (dnešní Monti Lattari) v Kampánii, nedaleko Vesuvu a Nuceria Alfaterna. Bitva trvala dva dny a Teia byl v boji zabit. Ostrogótská moc v Itálii byla zlikvidována, ale Narses dovolil několika přeživším, aby se vrátili do svých domovů jako poddaní říše. Absence skutečné moci v Itálii bezprostředně po bitvě vedla k invazi Franků, ale i oni byli poraženi a poloostrov byl na krátkou dobu znovu začleněn do říše.

Lombarští králové (latinsky reges Langobardorum, singulár rex Langobardorum) vládli tomuto germánskému národu od svého vpádu do Itálie v letech 567-68 až do ztráty lombardské identity v 9. a 10. století. Po roce 568 se lombardští králové někdy titulovali jako králové Itálie (latinsky rex totius Italiæ). Od roku 774 se království dostalo pod franskou nadvládu Karla Velikého. Ke korunovaci lombardských králů a následně italských králů se po staletí používala železná koruna lombardie (Corona Ferrea). základními prameny o lombardských králích před franským dobytím jsou anonymní Origo Gentis Langobardorum ze 7. století a Historia Langobardorum Pavla diákona z 8. století. Nejstarší králové (před-Letingové) uvedení v Origo jsou téměř jistě legendární. Údajně vládli v období stěhování národů; prvním panovníkem doloženým nezávisle na langobardské tradici je Tato.

Skutečná kontrola panovníků nad oběma hlavními oblastmi tvořícími království – Langobardia Major ve středu na severu (ta se zase dělila na západní, neboli Neustrii, a jednu východní, neboli Austrii a Tuskii) a Langobardia Minor ve středu na jihu, nebyla během dvou století života království stálá. Počáteční fáze silné autonomie mnoha složených vévodství se postupem času vyvíjela s rostoucí panovnickou autoritou, i když přání vévodů po samostatnosti nebylo nikdy zcela naplněno.

Součást karolinské říše, 774-962Edit

Smrt císaře Lothara I. v roce 855 vedla k rozdělení jeho říše Střední Franky mezi jeho tři syny. Nejstarší z nich, Ludvík II. zdědil karolinské země v Itálii, které byly nyní poprvé (s výjimkou krátké vlády Karlova syna Pepina v prvním desetiletí tohoto století) ovládány jako samostatný celek. Království zahrnovalo celou Itálii až po Řím a Spoleto, ale zbytek Itálie na jihu byl pod vládou lombardského knížectví Benevento nebo Byzantské říše.

Po smrti Ludvíka II. bez dědiců nastalo několik desetiletí zmatků. O císařskou korunu se zpočátku přeli karolinští vládci Západní Francie (Francie) a Východní Francie (Německo), přičemž nejprve na ni dosáhl západní král (Karel Holý) a poté východní (Karel Tlustý). Po sesazení posledně jmenovaného se o korunu přeli místní šlechtici – Guy III. ze Spoleta a Berengar Friulský – a zásahy zvenčí neustávaly, přičemž o císařský trůn se po určitou dobu ucházel Arnulf z Východní Francie i Ludvík Slepý z Provence. Království bylo také sužováno arabskými nájezdníky ze Sicílie a severní Afriky a centrální autorita byla přinejlepším minimální.

V 10. století se situace téměř nezlepšila, protože různí burgundští a místní šlechtici pokračovali ve sporech o korunu. Pořádek byl nastolen teprve zvenčí, když německý král Ota I. v roce 962 vtrhl do Itálie a zmocnil se jak císařského, tak italského trůnu pro sebe.

Složka Svaté říše římské, 962 – cca 1500Edit

Po roce 962 byli italští králové vždy zároveň králi německými, a Itálie se tak spolu s Německem a (po roce 1032) Burgundskem stala složkou Svaté říše římské. Německý král měl být milánským arcibiskupem korunován železnou lombardskou korunou v Pavii jako předehra k návštěvě Říma, kde měl být papežem korunován na císaře.

Vzhledem k tomu, že panovník byl zpravidla nepřítomný a většinu času trávil v Německu, nemělo Italské království příliš velkou centrální autoritu. Chyběli také mocní pozemkoví magnáti – jediným významným bylo markrabství toskánské, které mělo rozsáhlé državy v Toskánsku, Lombardii a Emilii, ale po smrti Matyldy z Canossy v roce 1115 zaniklo pro nedostatek dědiců. Vzniklo tak mocenské vakuum, které stále více zaplňovalo papežství a stále bohatší města, jež postupně ovládala okolní krajinu.

Zvyšující se moc měst se poprvé projevila za vlády hohenstaufenského císaře Fridricha Barbarossy (1152-90), jehož pokusy o obnovení císařské moci na poloostrově vedly k řadě válek s Lombardskou ligou, ligou severoitalských měst, a nakonec k rozhodujícímu vítězství Ligy v bitvě u Legnana v roce 1176, které Fridricha přinutilo uznat autonomii italských měst.

Frederichovu synovi Jindřichovi VI. se skutečně podařilo rozšířit hohenstaufenskou moc v Itálii dobytím normanského Sicilského království, které zahrnovalo Sicílii a celou jižní Itálii. Jindřichův syn Fridrich II. císař Svaté říše římské – první císař od 10. století, který skutečně sídlil v Itálii – se pokusil vrátit k úkolu svého otce a obnovit císařskou moc v severoitalském království, což vedlo k tvrdému odporu nejen ze strany reformované Lombardské ligy, ale také papežů, kteří stále více žárlili na svou světskou říši ve střední Itálii (teoreticky součást říše) a obávali se univerzálních ambicí hohenštaufenských císařů.

Snahy Bedřicha II. dostat celou Itálii pod svou kontrolu byly stejně neúspěšné jako snahy jeho děda a jeho smrt v roce 1250 znamenala faktický konec Italského království jako skutečného politického útvaru. V italských městech nadále docházelo ke konfliktům mezi ghibelliny (stoupenci císařství) a guelfy (stoupenci papeže), ale tyto konflikty měly stále menší vztah k původu dotyčných stran.

Království však nebylo zcela bezvýznamné. Následní císaři se ve 14. a 15. století vraceli do Říma, aby se nechali korunovat, a žádný z nich nezapomněl na své teoretické nároky na panství jako králové Itálie. Na nároky císařů na univerzální panství se nezapomínalo ani v samotné Itálii, kde spisovatelé jako Dante Alighieri a Marsilius z Padovy vyjadřovali svou oddanost jak zásadám univerzální monarchie, tak skutečným nárokům císařů Jindřicha VII. a Ludvíka IV.

Císařské nároky na panství v Itálii se však většinou projevovaly udělováním titulů různým mocipánům, kteří začali upevňovat svou vládu nad dříve republikánskými městy. Nejvýrazněji císařové podpořili milánské rody Viscontiů a král Václav v roce 1395 jmenoval Giana Galeazza Viscontiho milánským vévodou. Mezi další rody, které od císařů obdržely nové tituly, patřili Gonzagové z Mantovy a Este z Ferrary a Modeny.

Stínové království, cca 1500-1806Edit

Na počátku raného novověku Italské království stále existovalo, ale bylo pouhým stínem. Jeho území bylo značně omezeno – zábory Benátské republiky, která se považovala za nezávislou na císařství, v rámci „domini di Terraferma“ zabrala většinu severovýchodní Itálie mimo jurisdikci císařství, zatímco papežové si nárokovali plnou suverenitu a nezávislost v papežských státech ve střední Itálii. Nicméně císař Karel V., spíše díky dědictví Španělska a Neapole než díky svému postavení císaře, dokázal v Itálii prosadit svou nadvládu ve větším rozsahu než kterýkoli jiný císař od dob Fridricha II. Vyhnal Francouze z Milána, zabránil pokusu italských knížat s francouzskou pomocí obnovit svou nezávislost v Koňakské lize, vyplenil Řím a podrobil si medicejského papeže Klementa VII, dobyl Florencii, kde znovu dosadil Medicejské za florentské vévody (a později za toskánské velkovévody), a po vymření rodu Sforzů v Miláně prohlásil toto území za císařské léno a dosadil svého syna Filipa za nového vévodu.

Tato nová císařská nadvláda však nezůstala v říši, v níž Karla vystřídal jeho bratr Ferdinand, nýbrž ji Karel přenesl na svého syna, který se stal španělským králem.

Císařské nároky na svrchovanost nicméně zůstaly zachovány a byly skutečně vyvolány na počátku 17. století, když se roku 1627 uvolnilo mantovské vévodství. Císař Ferdinand II. využil svých práv feudálního pána, aby zabránil dědici, francouzskému vévodovi z Nevers, převzít vévodství, což vedlo k válce o mantovské dědictví, která byla součástí mnohem větší třicetileté války. Na počátku 18. století, během války o španělské dědictví, byly císařské nároky na svrchovanost opět využity k tomu, aby se v roce 1708 zmocnili Mantovy, kterou nyní rakouští Habsburkové připojili k nově dobytému Milánskému vévodství.

To bylo poslední pozoruhodné využití císařské moci jako takové v Itálii. Rakušané si sice podrželi kontrolu nad Milánem a Mantovou a s přestávkami i nad dalšími územími (zejména Toskánskem po roce 1737), ale nároky na feudální nadvládu již prakticky ztratily smysl. Císařské nároky na Itálii zůstaly pouze v druhotném titulu kolínského arcibiskupa-voliče „arcikancléře Itálie“ a ve formálním přistoupení císaře a sněmu k různým smlouvám řešícím nástupnictví různých severoitalských států, které byly stále považovány za císařská léna. Během francouzských revolučních válek byli Rakušané z Itálie vyhnáni Napoleonem, který po celé severní Itálii zřídil republiky, a císařská reorganizace provedená v letech 1799-1803 neponechala žádný prostor pro císařské nároky na Itálii – i kolínský arcibiskup zmizel, sekularizován spolu s ostatními církevními knížaty. V roce 1805, ještě za existence císařství, si Napoleon, nyní již císař Napoleon I., nárokoval italskou korunu pro sebe a 26. května 1805 si v Miláně nasadil na hlavu železnou korunu. Samotné císařství bylo zrušeno následujícího roku, čímž skončila i teoretická existence Italského království.

Tato stránka využívá obsah anglické Wikipedie. Původní obsah byl na stránce Království Itálie (středověk). Seznam autorů lze vidět v historii stránky. Stejně jako u této wiki Familypedia je obsah Wikipedie dostupný pod licencí Creative Commons.