20 Hz je považováno za normální nízkofrekvenční hranici lidského sluchu. Při reprodukci čistých sinusových vln za ideálních podmínek a při velmi vysoké hlasitosti bude lidský posluchač schopen identifikovat tóny již od 12 Hz. Pod 10 Hz je možné vnímat jednotlivé cykly zvuku spolu s pocitem tlaku na ušní bubínky.
Přibližně od 1000 Hz se dynamický rozsah sluchového systému s klesající frekvencí snižuje. Tato komprese je pozorovatelná na obrysech stejné úrovně hlasitosti a znamená, že i nepatrné zvýšení úrovně může změnit vnímanou hlasitost ze sotva slyšitelné na hlasitou. V kombinaci s přirozeným rozptylem prahových hodnot v populaci může být jeho důsledkem to, že zvuk o velmi nízké frekvenci, který je pro některé lidi neslyšitelný, může být pro jiné hlasitý.
Jedna studie naznačila, že infrazvuk může u lidí vyvolávat pocity úžasu nebo strachu. Bylo také naznačeno, že vzhledem k tomu, že není vědomě vnímán, může v lidech vyvolávat nejasný pocit, že se odehrávají zvláštní nebo nadpřirozené události.
Vědec pracující v laboratoři sluchové neurovědy na univerzitě v Sydney uvádí stále více důkazů o tom, že infrazvuk může u některých lidí ovlivňovat nervový systém stimulací vestibulárního systému, což se na zvířecích modelech projevilo účinkem podobným mořské nemoci.
Ve výzkumu provedeném v roce 2006, který se zaměřil na vliv zvukových emisí z větrných turbín na obyvatelstvo v okolí, byl vnímaný infrazvuk spojen s účinky, jako je obtěžování nebo únava, v závislosti na jeho intenzitě, přičemž jen málo důkazů potvrzuje fyziologické účinky infrazvuku pod prahem vnímání člověkem. Pozdější studie však spojily neslyšitelný infrazvuk s účinky, jako je pocit plnosti, tlak nebo hučení v uších, a připustily možnost, že by mohl narušovat spánek. Jiné studie také naznačily souvislosti mezi hladinou hluku v turbínách a poruchami spánku, které si obyvatelé v okolí sami udávají, a zároveň dodaly, že podíl infrazvuku na tomto účinku stále není zcela objasněn.
Ve studii na univerzitě Ibaraki v Japonsku vědci uvedli, že testy EEG ukázaly, že infrazvuk produkovaný větrnými turbínami „je považován za obtěžující pro techniky, kteří pracují v blízkosti moderní velké větrné turbíny“.
Jürgen Altmann z Technické univerzity v Dortmundu, odborník na zvukové zbraně, uvedl, že neexistují žádné spolehlivé důkazy o nevolnosti a zvracení způsobených infrazvukem.
Vysoká úroveň hlasitosti na koncertech ze subwooferových soustav byla uváděna jako příčina kolapsu plic u osob, které se nacházejí v těsné blízkosti subwooferů, zejména u kuřáků, kteří jsou obzvláště vysocí a hubení.
V září 2009 zemřel londýnský student Tom Reid na syndrom náhlé arytmické smrti (SADS) poté, co si stěžoval, že se mu „hlasité basové tóny“ „dostaly k srdci“. Vyšetřování zaznamenalo verdikt o přirozené příčině, ačkoli někteří odborníci poznamenali, že basy mohly působit jako spouštěč.
Vzduch je velmi neúčinné médium pro přenos nízkofrekvenčních vibrací ze snímače do lidského těla. Mechanické spojení zdroje vibrací s lidským tělem však představuje potenciálně nebezpečnou kombinaci. Americký vesmírný program, který se obával škodlivých účinků raketového letu na astronauty, nařídil vibrační testy, při nichž se používala sedadla v pilotní kabině namontovaná na vibračních stolech, která přenášela „hnědou notu“ a další frekvence přímo na lidské subjekty. Při frekvencích 2-3 Hz bylo dosaženo velmi vysokých úrovní výkonu 160 dB. Testovací frekvence se pohybovaly od 0,5 Hz do 40 Hz. Testované osoby trpěly motorickou ataxií, nevolností, poruchami zraku, zhoršenou výkonností a potížemi v komunikaci. Vědci předpokládají, že tyto testy jsou jádrem současného městského mýtu.
Zpráva „A Review of Published Research on Low Frequency Noise and its Effects“ obsahuje dlouhý seznam výzkumů o expozici vysokofrekvenčnímu infrazvuku u lidí a zvířat. Například v roce 1972 Borredon vystavil 42 mladých mužů tónům o frekvenci 7,5 Hz a hlasitosti 130 dB po dobu 50 minut. Tato expozice nezpůsobila žádné nežádoucí účinky kromě hlášené ospalosti a mírného zvýšení krevního tlaku. V roce 1975 vystavili Slarve a Johnson čtyři muže infrazvuku o frekvencích 1 až 20 Hz po dobu osmi minut při hladinách až 144 dB SPL. Nebyl prokázán žádný škodlivý účinek kromě nepříjemných pocitů ve středním uchu. Testy vysoce intenzivního infrazvuku na zvířatech vedly k měřitelným změnám, jako jsou buněčné změny a prasklé stěny cév.
V únoru 2005 použil televizní pořad MythBusters dvanáct subwooferů Meyer Sound 700-HP – model a množství, které bylo použito pro velké rockové koncerty. Normální pracovní frekvenční rozsah vybraného modelu subwooferu byl 28 Hz až 150 Hz, ale 12 skříní v MythBusters bylo speciálně upraveno pro hlubší rozšíření basů. Roger Schwenke a John Meyer řídili tým Meyer Sound při vymýšlení speciálního testovacího zařízení, které by vytvářelo velmi vysoké hladiny zvuku na infrazvukových frekvencích. Ladicí porty subwooferů byly zablokovány a jejich vstupní karty byly upraveny. Upravené skříně byly umístěny v otevřeném kruhovém uspořádání: čtyři stohy po třech subwooferech. Testovací signály byly generovány audioanalyzátorem SIM 3, jehož software byl upraven tak, aby produkoval infrazvukové tóny. Analyzátor hladiny zvuku Brüel & Kjær, napájený zeslabeným signálem z měřicího mikrofonu model 4189, zobrazoval a zaznamenával hladiny akustického tlaku. Moderátoři v pořadu vyzkoušeli řadu frekvencí již od 5 Hz a dosáhli úrovně akustického tlaku 120 decibelů při 9 Hz a až 153 dB při frekvencích nad 20 Hz, ale údajné fyziologické účinky se nedostavily. Všechny testované osoby hlásily určitou fyzickou úzkost a dušnost, dokonce i malou nevolnost, ale moderátoři to odmítli s tím, že zvuk o této frekvenci a intenzitě rychle pohybuje vzduchem do plic a z plic. Pořad prohlásil mýtus o hnědých tónech za „vyvrácený“.
Infrazvuk je jednou z předpokládaných příčin smrti devíti ruských turistů, kteří byli v roce 1959 nalezeni mrtví v Djatlovském průsmyku (poblíž Sibiře).
Experiment s infrazvukovými tóny o frekvenci 17 HzEdit
31. května 2003 uspořádala skupina britských vědců hromadný experiment, při němž vystavila asi 700 lidí hudbě podbarvené měkkými sinusovými vlnami o frekvenci 17 Hz přehrávanými na úrovni označované jako „blízko hranice slyšitelnosti“, které produkoval subwoofer s mimořádně dlouhým zdvihem namontovaný ve dvou třetinách vzdálenosti od konce sedm metrů dlouhé plastové kanalizační trubky. Experimentální koncert (nazvaný Infrasonic) se konal v Purcellově sále ve dvou představeních, z nichž každé sestávalo ze čtyř hudebních skladeb. Dvě ze skladeb v každém koncertu měly pod sebou zahrané tóny o frekvenci 17 Hz.
Ve druhém koncertu byly skladby, které měly nést podtón o frekvenci 17 Hz, prohozeny, aby se výsledky testů nezaměřovaly na žádnou konkrétní hudební skladbu. Účastníkům nebylo sděleno, které skladby obsahovaly nízkofrekvenční podtón o frekvenci 17 Hz. Přítomnost tohoto tónu měla za následek, že značný počet (22 %) respondentů uvedl, že se cítí neklidně nebo smutně, že jim běhá mráz po zádech nebo že mají nervózní pocity odporu či strachu.
Při prezentaci důkazů Britské asociaci pro rozvoj vědy profesor Richard Wiseman řekl: „Tyto výsledky naznačují, že nízkofrekvenční zvuk může u lidí vyvolat neobvyklé zážitky, i když nemohou infrazvuk vědomě detekovat. Někteří vědci se domnívají, že tato úroveň zvuku může být přítomna na některých údajně strašidelných místech a způsobovat tak lidem zvláštní pocity, které přisuzují duchům – naše zjištění tyto myšlenky podporují.“
Předpokládaná souvislost s pozorováním duchůEdit
Psycholog Richard Wiseman z University of Hertfordshire se domnívá, že zvláštní pocity, které lidé přisuzují duchům, mohou být způsobeny infrazvukovými vibracemi. Vic Tandy, experimentální pracovník a vyučující na částečný úvazek na škole mezinárodních studií a práva na Coventry University, spolu s Dr. Tonym Lawrencem z katedry psychologie této univerzity napsali v roce 1998 pro Journal of the Society for Psychical Research článek nazvaný „Ghosts in the Machine“. Z jejich výzkumu vyplynulo, že za některá pozorování duchů může být zodpovědný infrazvukový signál o frekvenci 19 Hz. Tandy pracoval jednou pozdě v noci sám v údajně strašidelné laboratoři ve Warwicku, když pocítil velkou úzkost a koutkem oka zaznamenal šedou skvrnu. Když se Tandy otočil čelem k šedé skvrně, nic tam nebylo.
Následující den Tandy pracoval na své šermířské fólii, jejíž rukojeť držel ve svěráku. Přestože se jí nic nedotýkalo, čepel začala divoce vibrovat. Dalším zkoumáním Tandy zjistil, že odsávací ventilátor v laboratoři vyzařuje frekvenci 18,98 Hz, což je velmi blízko rezonanční frekvenci oka, kterou NASA udává jako 18 Hz. Tandy se domníval, že právě proto viděl přízračnou postavu – byl to optický klam způsobený rezonancí jeho očních bulv. Místnost měla přesně polovinu vlnové délky a stůl se nacházel uprostřed, čímž vznikalo stojaté vlnění, které způsobovalo vibrace fólie.
Tandy tento jev dále zkoumal a napsal článek s názvem Duch ve stroji. Provedl řadu výzkumů na různých místech považovaných za strašidelná, včetně suterénu Turistické informační kanceláře vedle katedrály v Coventry a Edinburského hradu.
Infrazvuk pro detekci jaderných detonacíUpravit
Infrazvuk je jednou z několika technik používaných ke zjištění, zda došlo k jaderné detonaci. Síť 60 infrazvukových stanic tvoří vedle seismických a hydroakustických stanic Mezinárodní monitorovací systém (IMS), který má za úkol sledovat dodržování Smlouvy o úplném zákazu jaderných zkoušek (CTBT). Infrazvukové stanice IMS se skládají z osmi mikrobarometrických čidel a prostorových filtrů uspořádaných do soustavy pokrývající plochu přibližně 1 až 9 km2. Použité prostorové filtry jsou vyzařovací trubky se vstupními otvory po celé délce, které jsou navrženy tak, aby zprůměrovaly kolísání tlaku, jako jsou větrné turbulence, a umožnily tak přesnější měření. Použité mikrobarometry jsou určeny ke sledování frekvencí nižších než přibližně 20 hertzů. Zvukové vlny pod 20 hertzů mají delší vlnové délky a nejsou snadno absorbovány, což umožňuje detekci na velké vzdálenosti.
Infrazvukové vlny mohou být generovány uměle prostřednictvím detonací a jiných lidských činností nebo přirozeně v důsledku zemětřesení, nepříznivého počasí, blesků a dalších zdrojů. Podobně jako ve forenzní seismologii jsou k analýze shromážděných dat a charakterizaci událostí nutné algoritmy a další filtrační techniky, aby bylo možné určit, zda skutečně došlo k jaderné detonaci. Data jsou z každé stanice přenášena prostřednictvím zabezpečených komunikačních linek k další analýze. Do dat odesílaných z každé stanice je také vložen digitální podpis, aby se ověřilo, zda jsou data autentická.
.