Termín „infrazvuk“ používaný pro zvuk označuje zvukové vlny pod frekvencí slyšitelného zvuku a nominálně zahrnuje cokoli pod 20 Hz.
Mezi zdroje infrazvuku v přírodě patří sopky, laviny, zemětřesení a meteority. Výbuch sopky Fuego v Guatamale vyvolal infrazvuk o síle přesahující 120 decibelů v pásmu pod 10 Hz. Při měření na hoře Erebus, aktivní sopce v Antarktidě, byly zjištěny velmi silné ultrazvuky, zatímco slyšitelné zvuky byly nevýrazné. Zvukové monitory na japonské sopce Sakuradžima naměřily ostré signály těsně před erupcí. Oceánské bouře a vlny generují velké množství infrazvuku. První studie infrazvuku hurikánů dávají určitou naději na rozluštění infrazvukové signatury blížícího se hurikánu.
Monitorování infrazvuku se zdá být jedním z nejlepších způsobů detekce atmosférických jaderných testů. V roce 2004 existovalo 24 takových monitorovacích stanic z celkového předpokládaného počtu 60. Ačkoli nebyly zjištěny žádné jaderné testy, v roce 2003 monitorovalo 10 stanic v USA a Kanadě výbuch raketoplánu Columbia. Stanice ve Fairbanksu na Aljašce zaznamenala výbuch dynamitu pět mil od detektoru.
Infrazvukové detektory se používají v Tetonském průsmyku ve Wyomingu k detekci častých lavin a vysílání varovných signálů.
Řada zvířat vydává a používá zvuky v infrazvukovém pásmu. Bylo změřeno, že dunění vokálů slonů má frekvence až 14 Hz, které jsou detekovatelné na vzdálenost 10 km. Z pozorování chování slonů vyplývá, že na vlny reagovali skrze zem dříve, než je slyšeli ve vzduchu – což je pravděpodobné, protože v pevném materiálu by se vlny šířily rychleji. Velryby a nosorožci vydávají některé zvuky o velmi nízkých frekvencích. Nelétaví ptáci kasuáři z Papuy-Nové Guineje a Austrálie vydávají nízkofrekvenční volání o frekvenci kolem 23 Hz.
Aurorální jevy generují infrazvuk rozpínáním vzduchu, které doprovází elektrické výboje.