Miliony protestujících vyšly v roce 2019 do ulic Hongkongu, aby podpořily demokracii. Svět se díval ohromeně a ohromeně. Nyní se dívá se zoufalstvím: Peking na město uvalil tvrdý zákon o národní bezpečnosti, který obchází veřejné konzultace i místní legislativní proces a jde po protestujících obviněných ze „spolčení se zahraničními silami“, prosazování „separatismu“ nebo pouhého poškozování „prostor a zařízení města“. Boj za veřejný pořádek byl nově definován jako zásah proti národní bezpečnosti.
Čínský model „jedna země, dva systémy“ – iniciovaný předáním Hongkongu v roce 1997 – se snažil vrátit svobodomyslné město pod čínskou svrchovanost, aniž by zničil základní svobody, na nichž byl založen. Hongkong se měl i nadále řídit vlastním právním řádem, a nikoli verzí uplatňovanou na pevnině, kde je právo nástrojem vynucování dodržování diktátu komunistické strany.
Třiadvacet let po předání moci Čína upustila od slibu samostatného systému pro Hongkong. Město splnilo svou úlohu a slouží Číně jako jedno z předních světových center financí, kultury a vzdělávání. Čína však nikdy zcela nesplnila svůj závazek provést demokratickou reformu, která je nutná k udržení kolísající autonomie Hongkongu. Nyní Hongkong plně podřídila státní bezpečnosti řízené z Pekingu.
Rostoucí napětí
Základní zákon přijatý v roce 1990 poskytl Hongkongu „vysoký stupeň autonomie“, umožňující demokratickou samosprávu a zachování právního a soudního systému z doby před předáním moci. Zákon podporuje „konečný cíl“ „všeobecného volebního práva“ a zavazuje se k zachování systému common law britského typu a uplatňování mezinárodních paktů o lidských právech. Toto ujednání mělo trvat 50 let a během této doby do něj nesměl zasahovat pevninský systém.
Takové vyhýbání se nemělo být ponecháno náhodě. Základní zákon stanoví, že vládní úřady pevninské Číny nemohou zasahovat do Hongkongu a že ve městě neplatí pevninské zákony, s výjimkou omezených okolností. Jeden z článků požaduje, aby Hongkong „sám“ přijímal zákony o národní bezpečnosti. Stejně tak udržování veřejného pořádku mělo být v místní kompetenci.
Pekingští úředníci často obviňují obyvatele Hongkongu, že nechápou „jedna země, dva systémy“. Zdůrazňují složku „jedna země“, ale bagatelizují „dva systémy“. Propracovaný model základního zákona však nedává smysl jinak než jako vzorec na ochranu Hongkongu před vniknutím pevninského systému. Hongkong na rozdíl od pevninské Číny neměl být místem, kde by ti, kdo se postavili proti vládě, hájili práva nebo informovali o citlivých tématech, mohli skončit ve vězení na základě obvinění, jako je „podněcování k podvratné činnosti“ nebo „vyvolávání hádek a provokací“.
Propracovaný model Základního zákona nedává smysl jinak než jako vzorec pro ochranu Hongkongu před vniknutím pevninského systému.
Nový zákon o národní bezpečnosti tuto ochranu ohrožuje. Není však prvním nástrojem, který tak činí. Základní zákon od počátku vyhrazoval Stálému výboru Čínského shromáždění lidových zástupců (NPC) konečnou pravomoc vykládat jeho ustanovení. Tento výbor také řídí tempo demokratických reforem v regionu. Hongkongské soudy důsledně uplatňují mezinárodní standardy v oblasti lidských práv při přezkumu místních zákonů a chování místních úředníků – ale činí tak pod dohledem Stálého výboru. Stálý výbor navíc zpomalil demokratickou reformu a ponechal v platnosti systém, který zajišťuje, že hlavní představitel Hongkongu bude ve skutečnosti vybrán Pekingem (prostřednictvím Pekingu nakloněného volebního výboru). Zákonodárná rada města byla navíc v příloze základního zákona navržena tak, aby zajistila provládní většinu.
Takto znemožnění obyvatelé Hongkongu často vycházeli do ulic, aby bránili svou autonomii a právní stát. Čím více Peking zasahuje a čím větší lhostejnost projevuje pevninská i místní vláda vůči požadavkům veřejnosti na demokratické reformy, tím intenzivnější jsou protesty.
Takové napětí vyvrcholilo v roce 2019, kdy hongkongská vláda předložila návrh zákona, který by Číně umožnil vydávat Hongkongčany za hranice, aby čelili pevninské justici. Hongkong má smlouvy o vydávání osob s několika zeměmi, včetně Spojených států, ale s Čínskou lidovou republikou takovou dohodu nikdy neuzavřel, protože tamní justiční systém nesplňoval mezinárodní standardy. Návrh zákona o vydávání osob vyvolal takové pobouření veřejnosti, že v červnu 2019 zaplnil ulice nejprve milion a poté dva miliony protestujících.
Vláda nakonec návrh zákona o vydávání stáhla, ale tento ústupek byl příliš malý a příliš pozdní. Místo ústupu pak protestující přidali nové požadavky, aby vláda podpořila nezávislé vyšetřování chování policie, stáhla přísná obvinění proti zatčeným, přestala protesty označovat za nepokoje a pokročila v demokratických reformách. „Pět požadavků, ani o jeden méně“ se stalo mantrou nespokojenosti.
Odpovědí úřadů byly stále agresivnější policejní akce a nepřiměřené trestní stíhání. Listopadové volby do poměrně bezmocných okresních rad posloužily jako referendum o podpoře protestujících – spřátelení kandidáti získali 57 % z 2,9 milionu odevzdaných hlasů a ovládli 17 z 18 rad. Peking ani místní vláda však nebyly ochotny řešit obavy lidu. Protesty nakonec dokázala zmírnit až celosvětová pandemie.
Těžká ruka
Stálý výbor vypracoval návrh zákona o národní bezpečnosti Hongkongu v červnu, rok po zahájení protestů. NPC nařídila výboru, aby zákon uplatňoval přímo a obešel tak místní legislativní radu. Opatření mělo „zabránit, zastavit a potrestat“ ohrožení národní bezpečnosti a vymýtit zahraniční vměšování, které Peking hlasitě (a bez důkazů) prohlašoval za příčinu protestů.
Zákon, jehož 66 článků rozpracovává četné cesty kontroly Pekingu, byl vypracován a přijat v tajnosti, bez veřejné konzultace. Výslovně ruší všechny místní zákony, které jsou s ním v rozporu, a fakticky mění dřívější základní zákon, ačkoli byl přijat bez požadovaných novelizačních procedur. Nový zákon opakuje požadavek Základního zákona, aby Hongkong „dodržoval a chránil lidská práva“, ale nestanovuje žádný spolehlivý mechanismus, jak toho dosáhnout. Místní soud by byl jistě odsouzen představiteli pevninské Číny, kdyby se odvážil prohlásit části nového zákona za neplatné.
Nový zákon vyzývá ústřední vládu v Pekingu, aby v Hongkongu zřídila úřad pro „zajištění národní bezpečnosti“. Již dříve Peking prohlásil, že jeho styčný úřad v Hongkongu je vyňat z požadavku základního zákona, podle něhož se pevninské úřady nesmí vměšovat do záležitostí města. Tento nový úřad pro národní bezpečnost má výslovně za úkol „dohlížet, řídit, koordinovat a podporovat“ místní činnosti a vyšetřování v oblasti národní bezpečnosti. Mohl by za těchto omezení nějaký místní soud prohlásit, že činy příslušníků pevninské veřejné bezpečnosti, kteří v něm budou pracovat, jsou v rozporu se Základním zákonem, natož s lidskými právy? Ustanovení zákona jde tak daleko, že vylučuje místní jurisdikci nad pevninskými úředníky vykonávajícími tyto povinnosti.
Právo vykládat nový bezpečnostní zákon má Stálý výbor, takže místním soudům zřejmě zbývá jen omezená role. Předseda výkonné moci má „určit určitý počet soudců“ z řad současných nebo bývalých místních soudců, kteří budou projednávat případy týkající se národní bezpečnosti. Podle nového zákona však bude hongkongská vláda povinna zřídit Výbor pro zajištění národní bezpečnosti, do něhož Peking jmenuje poradce pro národní bezpečnost – úředníka z pevniny, který bude fakticky dohlížet na mnoho povinností šéfa výkonné moci v oblasti národní bezpečnosti, pravděpodobně včetně jmenování bezpečnostních soudců. Jak mohou tito soudci jednat nezávisle, když jsou jmenováni pod takovým dohledem výkonné moci?
Nenáviděný zákon o vydávání osob se zřejmě vplížil zadními vrátky.
Největší obavy však vzbuzuje ustanovení nového zákona, podle něhož bude ve složitých případech týkajících se „závažného a bezprostředního ohrožení národní bezpečnosti“ pravomoc hongkongských soudů zrušena a přenesena na pevninu. Nenáviděný zákon o vydávání osob se zřejmě vplížil zadními vrátky. Jak budou obyčejní lidé posuzovat, zda jejich jednání splňuje tato vágní kritéria, jejichž stanovení pevninskými úředníky, jak již bylo uvedeno, nepodléhá místní jurisdikci? Mrazivý účinek na svobodu projevu je již zřejmý.
Problémy se zákonem o národní bezpečnosti nekončí u soudu. Stejně jako Základní zákon i nový zákon vyžaduje, aby zvolení úředníci složili slib věrnosti. Na základě některých oficiálních komentářů se mnozí obávají, že vláda může přidat slib podpory nového bezpečnostního zákona. Mnozí opoziční kandidáti budou takový slib považovat za zradu a budou se zdráhat přísahat věrnost. A hlavní trestné činy, na které se nový zákon vztahuje, jsou definovány vágně: separatismus, podvratná činnost, terorismus a „spolčení s cizími nebo zahraničními silami“. Čína často používá boj proti terorismu jako zástěrku pro potlačování nebo sledování menšin a disidentů.
Obvinění z tajného spolčení by mohlo být použito k potlačení mezinárodní obhajoby lidských práv, žurnalistiky a dokonce i soukromých setkání se zahraničními představiteli – pravděpodobně by se dostalo na každého, kdo lobbuje za sankce nebo podporu. Podle článků 37 a 38 se zákon vztahuje na trestné činy jednotlivců i korporací, rezidentů i nerezidentů, v regionu i mimo něj. Těm, kteří budou shledáni vinnými, může v některých případech hrozit doživotní trest.
Před necelým čtvrtstoletím Peking vyzval mezinárodní společenství, aby Hongkong považovalo za oddělený od pevninské Číny. Jako autonomní oblast, která respektovala právní stát a chránila lidská práva, se Hongkong těšil zvláštním obchodním ujednáním, celním dohodám a celosvětové imigraci, díky nimž se město stalo hlavním městem mezinárodních financí a jeho ekonomika patřila k nejsvobodnějším na světě. Všechny tyto úspěchy jsou nyní ohroženy. Mnoho demokraticky smýšlejících obyvatel Hongkongu má nyní pocit, že jim zbývají jen dvě možnosti: uprchnout, nebo se vzdát svobody a podpořit své politické přesvědčení.