Co obvykle hledáte, klíče, domácí úkoly, poznámky z jednání? Mobilní telefon ztrácím nejméně třikrát denně a s manželem z toho teď máme vtip. Jednoho dne jsem ztratila svou identitu, takže mi to dalo do souvislosti mobilní telefon.
Před několika lety jsem dostala komerční výsledky DNA, které jsem nečekala: v mém profilu se neobjevilo žádné dědictví mého otce, ale 48 % dědictví někoho jiného ano. Ve vší upřímnosti jsem se v otcově rodině vždy cítil jako outsider – ne u něj, ale u jeho rodičů, sestry a jejích dětí, kteří mě nikdy nepřijali. Často jsem sdílel údiv ostatních lidí, když říkali: „Ty jsi jejich příbuzný? Zvláštní, vždyť nevypadáš jako Žid.“ A tak jsem se na ně podíval. Celý život jsem se sebou vyjednávala historky o tom, proč se jim v ničem nepodobám, a lidem stačilo podívat se na mé zrzavé kudrny a modré oči uprostřed rovných tmavě hnědých vlasů a tmavých očí mé rodiny a prohlédnout mé duté výmysly.
S výsledky testů jsem nyní měla pádný důkaz a otázky, které mě trápily celý život, do sebe začaly zapadat jako dílky skládačky: nepřijímají mě, protože nejsem součástí jejich pokrevní linie. Nyní jsem se cítil jako vetřelec v rodinném vyprávění, které jsem přijímal se stejnou hrdostí jako oni. Lidé, které jsem chtěl nazývat rodinou, neměli zájem mě jako takového přijmout. Krev je hustší než voda a v některých pokrevních liniích zřejmě není místo pro „rodinu, kterou si vybereš“. Kupodivu jsem také pocítil úlevu, že konečně vím, proč mě nepřijali – konečně jsem mohl vybudovat něco lepšího než ty prázdné příběhy.
Úlevu rychle vystřídala naprostá ztráta identity. Pravda, měl jsem stále stejnou genetickou výbavu z matčiny strany, ale s italským dědictvím, které sdílíme, jsem byl spojen jen povrchně. Nebylo to něco, co by bylo součástí našeho každodenního života; její rodina žije na druhém konci země, nejbližší příbuzní zemřeli před mnoha lety a kulturně jsme žili spíše agnosticky, i co se týče náboženství.
Zjištění, že nejsem biologickým potomkem muže, který mě vychoval, odhodilo tu část mého já, kterou jsem chápala jako jeho součást. Zemřel náhle v padesáti letech sedmnáct let před tímto zjištěním, takže jsem ho už fyzicky ztratil a teď jsem měl pocit, že se to děje znovu. Přestože byl Žid a my jsme to nedodržovali, stále to byla velká část mé identity. Židovství je zvláštní soubor náboženství, kultury a etnicity jako žádné jiné dědictví. Byl jsem zdrcený, když jsem si uvědomil, že už nejsem součástí této kolektivní historie. Představte si, že vymažete tabuli a nemáte tušení, co na ni napsat dál, ale cítíte nutkání tam něco napsat. Byl to tak silný pocit, že jsem myslel, že z toho tlaku imploduju.“
Identita se obvykle upevňuje roky – proto je dospívání přece tak těžké. Krize středního věku jsou druhým obdobím, kdy vaše identita dostává zabrat, mění se a stabilizuje s očekávanými přechody a hodnocením životních etap. Myslím, že nezáleží na tom, když čelíte krizi identity, je to dezorientující, podkopává to vaše základy. Zamyslete se nad všemi faktory, které tvoří jednotlivé části vaší identity: rodina, práce, kultura, zájmy/koníčky, hlavní životní zkušenosti (pozitivní i traumatické), sítě přátel, náboženství, původ, školy, sportovní týmy, společné smysluplné zážitky, abychom jmenovali alespoň některé.
Kolik byste vlastně zařadili podkategorií rodiny? Pod záštitu rodiny považuji náboženství, původ, kulturu, významné životní zkušenosti, společné zážitky a dokonce i sportovní týmy. V mnoha městech je rodinná kultura úzce spjata se sportovními týmy, což také vytváří společné zážitky. Velké životní zkušenosti jsou často prožívány společně v rámci rodin a stávají se také společnými zážitky. Nezapomenutelné a důležité zážitky z našeho života se stávají vzpomínkami, které se stávají základem naší identity.
Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří zažívají stejně šokující výsledky DNA. Někteří mluví o tom, že se na sebe nemohou podívat do zrcadla. Jiní mají pocit, že už nemají právo účastnit se rodinných setkání. Pro mě to byla moje jména; nikdo z nich mi už neřekl, kdo jsem. V mém rodném listě je uveden druhý manžel mé matky. Ve dvanácti letech mi řekli, že není můj otec, a tak jsem si změnila jméno, když mě adoptoval můj nevlastní otec. Zároveň mi bylo oznámeno, že nevlastní otec je ve skutečnosti můj biologický otec, a až do osudného testu DNA jsem ho považovala za svého otce.
Jakékoli asociace s mým rodným jménem jsem se zbavila už dávno a našla jsem velmi přirozený přechod na své „adoptivní“ jméno. Mé manželské jméno bylo mé volbou, ale nikoliv narozením, a já jsem si ostře uvědomila, že ani to mi skutečně nepatří. Jakmile jsem si našla bio tátu, měla jsem ještě jedno jméno, ale bylo to zvláštní, protože bylo nové a cítila jsem se nejasně šmírácky. Pokaždé, když jsem se podepsala, cítila jsem se oddělená od jakéhokoli z nich, dokonce i od svého křestního jména. Nic mi nepřipadalo reprezentativní pro to, kým jsem – byl jsem bez kompletního původu, takže jsem byl bez koherentní identity.
Znovuzískání identity je bouřlivá zkušenost a mnoho lidí k tomuto procesu škodlivě přispělo. Tátova rodina nedokázala pochopit, proč se o něco takového snažím, „protože by na tom nemělo záležet, nic to na tobě nemění“ – krutá a bezcitná slova, aby se jejich křehké psychice vyhnuly jakékoli rozpaky. Na člověku to změní úplně všechno. Moje máma měla pocit, že opouštím její dědictví a svého otce. Měl jsem celoživotní pouto s italským původem, stejně jako jsme ho žili, a poznání pravdy nepopírá skutečnost, že mě můj otec vychoval, ani to, co k němu cítím – jen to, jak se cítím já sám.
Identita se utváří léty zkušeností, pout, poznáváním historie a připoutáním se k ní. Tento proces probíhá při zjištění šokujících výsledků DNA velmi zhuštěně, takže usazení v nové identitě mi připadalo, jako bych se právě probral z amnézie. Trochu jako při nošení špatně padnoucích šatů jsem si je musela neustále zkoušet a upravovat.
Nakonec jsem se nevrátil k sobě samému v plném kruhu, ale nakonec jsem se vrátil a přijal některé aspekty svého původního já – k jeho znovuobjevení bylo třeba cesty bez mapy. Díky vytrvalému úsilí o poznání své nové biologické rodiny (skotského původu, který se skrývá za mými zrzavými kadeřemi) a navázání nových rodinných vztahů jsem si vytvořil silnější pocit identity, který mi konečně vyhovoval. Ignorovala jsem zraňující a malicherné lidi; řídila jsem se pouze tím, co jsem intuitivně cítila, že musím udělat. Někteří mě nazývali sobcem – budiž. Můžete mi říkat, jak chcete, a teď, když mi všechna jména opět sedí, konečně zase vím, jak se mám nazývat.