Americká vláda se, jak se zdá, vždy podílela na poskytování veřejného bydlení a není divu, vzhledem k tomu, že přístřeší je jednou ze základních lidských potřeb pro přežití. Dnes za tento úkol obecně zodpovídá federální vláda, ale nebylo tomu tak vždy. Ve skutečnosti před rokem 1930 zajišťovaly potřebné přístřeší místní samosprávy, nejčastěji okresy. Je však třeba poznamenat, že v té době byly služby určeny téměř výhradně bělošským občanům a na menšiny se často zapomínalo. Jak se tedy veřejné bydlení dostalo do dnešní podoby? Podívejme se na cestu, kterou doposud prošlo.
V roce 1937 se federální vláda začala oficiálně zabývat veřejným bydlením na základě zákona o bydlení Spojených států. Tento zákon skutečně vzešel z New Dealu prezidenta Roosevelta, který začal v roce 1933. Cílem tohoto zákona bylo zlepšit stávající nebezpečné a nehygienické podmínky bydlení a zmírnit extrémní nedostatek důstojného bydlení pro rodiny s nízkými příjmy. V té době byly nízkopříjmové osoby definovány jako ty, které patřily do nejnižší příjmové skupiny a nemohly si dovolit platit nájemné soukromým pronajímatelům. Navíc jedinou původní podmínkou, kterou bylo nutné splnit, bylo, že příjmy rodin nesměly být vyšší než pětinásobek nákladů na nájemné, resp. šestinásobek v případě rodin se třemi a více dětmi. Snahou bylo dosáhnout cíle zákona prostřednictvím půjček veřejným bytovým agenturám na podporu výstavby veřejných bytů s nízkým nájemným.
Ve čtyřicátých letech následoval nový prezident Truman, který vytvořil Úřad pro výdaje na bydlení. Pod vedením tohoto úřadu pak byl v roce 1949 přijat zákon, první zákon o bydlení. Tento zákon vzešel z programu prezidenta Trumana Fair Deal. Jeho cílem bylo poskytnout dostatek finančních prostředků na zbavení čtvrtí chudinských čtvrtí a na rozvoj nového bydlení. Nové bydlení vznikalo převážně pro veterány druhé světové války a neposkytovalo velkou pomoc těm, kteří jimi nebyli. Ve skutečnosti zákon nepomohl těm, kteří žili ve slumech, ale naopak je vyhnal z jejich domovů a donutil mnoho rodin s nízkými příjmy najít si nové bydlení.
Druhý zákon o bydlení byl přijat v roce 1954, kdy byl v úřadu prezident Eisenhower. Tento zákon byl velkým zlomem, protože se zaměřil na zachování a rehabilitaci chudinských čtvrtí. Později pak zákon o bydlení z roku 1956 napravil první zákon o bydlení tím, že poskytl příspěvky na přestěhování všem, kteří byli vysídleni.
Důležité je poznamenat, že až do tohoto okamžiku bylo veřejné bydlení diskriminační. Většina předchozích zákonů nijak nepomáhala menšinám a místo toho se zaměřovala na bělochy a často i na ty, kteří neměli nejnižší ekonomický status. Ve skutečnosti až do padesátých let platila v mnoha bytových zařízeních velmi přísná pravidla. Těhotné ženy, které nebyly vdané, mohly být vystěhovány a poškozování majetku bylo zpoplatněno nehoráznými pokutami.
Na počátku 60. let však začala být uznávána základní práva. Byla to doba, kdy mnozí usilovali o rovné zacházení se všemi lidmi bez ohledu na rasu, pohlaví nebo třídu. Jedním z inspirativních sociálních pracovníků, kteří se o to snažili, byl Whitney Young, Jr. Young se zasazoval o občanská práva a jeho jméno je dodnes všeobecně známé. Právě v roce 1962, kdy byl za prezidenta Kennedyho přijat zákon o rovných příležitostech v bydlení, došlo ke spojení občanských práv a bydlení.
Šedesátá léta byla pro veřejné bydlení velkým zlomem a většina tehdy započatých opatření pokračuje dodnes. Veřejné bydlení se posunulo od poskytování nekvalitního, segregovaného a diskriminačního bydlení k programu, který by měl v ideálním případě sloužit všem stejně. Stejně jako to dělali sociální pracovníci jako Whiney Young, Jr. v minulosti, musí se sociální pracovníci i dnes zasazovat o co nejlepší řešení v oblasti veřejného bydlení.
RHOL. (n.d.). Úloha vlády v oblasti bydlení pro osoby s nízkými příjmy. Převzato z http://rhol.org/rental/housing.htm
Stoloff, J. A. (b.d.). Stručná historie veřejného bydlení. Získáno z
U.S. Dept of Homes & Urban Development. (2007, 18. května). Hudebně historické pozadí. Získáno z
Foto: