Historie expedice Challenger
V roce 1870 Charles Wyville Thomson (vpravo), profesor přírodopisu na Edinburské univerzitě, přesvědčil Královskou společnost v Londýně, aby požádala britskou vládu o poskytnutí jedné z lodí Jejího Veličenstva na delší průzkumnou cestu napříč světovými oceány. Dne 7. prosince 1872 výprava vyplula na moře z Sheernessu na palubě korvety H.M.S. Challenger.
Lodí byla třístěžňová dřevěná loď se čtvercovým trupem o výtlaku 2300 tun a délce asi 200 stop. Byla to v podstatě plachetnice, i když měla motor o výkonu 1200 koňských sil. Plánovalo se, že loď bude po většinu plavby plout pod plachtami a motor bude využívat především k manévrování při provádění vědeckých pozorování a nasazování těžkého vybavení. Všech 17 lodních děl kromě dvou bylo odstraněno, aby uvolnilo místo účelově vybudovaným vědeckým laboratořím a pracovnám určeným speciálně pro biologické, chemické a fyzikální práce. Bylo také nutné zajistit skladovací prostory pro všechny vlečné sítě a bagry a prostor pro předpokládaný sběr vzorků.
Velícím důstojníkem byl kapitán George Nares (vlevo) s přibližně 20 námořními důstojníky (včetně chirurgů a inženýrů) a 200 členy posádky. Pod vedením Wyvilla Thomsona zde pracovalo šest civilních zaměstnanců a vědců, k nimž patřili přírodovědci John Murray a Henry N. Mosely, chemik/fyzik John Buchanan a oficiální umělec J. J. Wild.
Mezi vyplutím v prosinci 1872 a návratem do Spitheadu 24. května 1876 byla H.M.S. Challenger urazil 68 890 námořních mil, během nichž odebíral vzorky v severním a jižním Atlantiku a Tichém oceánu a cestoval severně od hranic driftového ledu v severoatlantických polárních mořích a jižně od antarktického kruhu.
Wyville Thomson uvedl, že Challenger provedl 362 odběrových/pozorovacích stanic „v co nejrovnoměrnějších intervalech“. Na každé stanici byla provedena následující pozorování, pokud to okolnosti umožňovaly:
- Byla určena přesná hloubka.
- Pomocí sondážního přístroje byl odebrán vzorek dna o průměrné hmotnosti od 1 unce do 1 libry.
- Byl získán vzorek vody ze dna pro chemické/fyzikální vyšetření.
- Teplota dna byla zaznamenána registračním teploměrem.
- Na většině stanic byl pomocí drapáku nebo vlečné sítě získán přiměřený vzorek fauny dna.
- Na většině stanic byla pomocí různě upravených vlečných sítí zkoumána fauna hladiny a středních hloubek.
- Na většině stanic byla provedena řada pozorování teploty v různých hloubkách od hladiny ke dnu.
- Na mnoha stanicích byly získány vzorky mořské vody z různých hloubek.
- Ve všech případech byly pečlivě pozorovány a zaznamenány atmosférické a jiné meteorologické podmínky.
- Byl určen směr a rychlost povrchového proudění.
- Na několika stanicích byl učiněn pokus zjistit směr a rychlost pohybu vody v různých hloubkách.
Na domácí půdě vědecké poznatky z plavby zkoumalo více než 100 vědců, především pod vedením Johna Murraye, jemuž patří nejvyšší uznání za konečné vydání díla Zpráva o vědeckých výsledcích průzkumné plavby H.M.S. Challenger v letech 1873-76 zabrala 50 svazků, z nichž každý měl rozměry asi 13 krát 10 palců a byl „tlustý jako rodinná bible“. Vycházely v letech 1885 až 1895. Vědci, kteří se podíleli na sběru a publikování údajů, byli oceněni speciálně raženou medailí, originální Challengerovou medailí.
Zpráva pojednávala s plnou podrobností textu a ilustrací o mořských proudech, teplotách, hloubkách a složení oceánů, topografii mořského dna, geologii a biologii jeho pokryvu a živočišstvu propastných vod. Plavba Challengeru položila základní kámen vědecké oceánografie a zahájila její představování širší vědecké i laické veřejnosti. Výsledky plavby správně popsal John Murray v roce 1895 jako „největší pokrok v poznání naší planety od slavných objevů patnáctého a šestnáctého století“.