Hinduismus

Hinduismus je nejstarší náboženství na světě, které vzniklo ve Střední Asii a v údolí řeky Indu a praktikuje se dodnes. Termín hinduismus je tzv. exonymum (název, který dali lidé, místa nebo pojmy jiným lidem) a pochází z perského termínu Sindus označujícího ty, kteří žili za řekou Indus. Stoupenci této víry ji znají jako Sanatan Dharmu („věčný řád“ nebo „věčná cesta“) a chápou přikázání uvedená v písmech známých jako Védy tak, že vždy existovala, stejně jako vždy existoval Brahman, Nejvyšší Nadduše, z níž vzešlo veškeré stvoření. Brahman je První příčinou, která uvádí do pohybu vše ostatní, ale je také tím, co je v pohybu, tím, co řídí běh stvoření, a stvořením samotným.

Podle toho lze hinduismus vykládat jako monoteistický (protože existuje jeden bůh), polyteistický (protože existuje mnoho avatarů jednoho boha), henoteistický (protože se lze rozhodnout povýšit některého z těchto avatarů na nadřazeného), (protože avataři mohou být vykládáni jako představitelé aspektů přirozeného světa), nebo dokonce ateistický, protože člověk se může rozhodnout nahradit pojem Brahman svým vlastním já ve snaze být co nejlepší verzí svého já. Tento systém víry byl poprvé písemně zaznamenán v dílech známých jako Védy v tzv. védském období cca 1500 – cca 500 př. n. l., ale pojmy byly předávány ústně již dlouho předtím.

Neexistuje žádný zakladatel hinduismu, žádné datum vzniku, ani – podle víry – vývoj systému víry; písaři, kteří sepsali Védy, prý pouze zaznamenávali to, co existovalo odjakživa. Toto věčné poznání je známé jako šruti („to, co je slyšeno“) a je sepsáno ve védách a jejich různých částech známých jako samhity, arňaky, bráhmany a nejznámější upanišady, z nichž každá se zabývá jiným aspektem víry.

Tato díla doplňuje další typ známý jako smrití („to, co se připomíná“), který vypráví příběhy o tom, jak má člověk praktikovat víru, a zahrnuje purány, eposy Mahábhárata a Rámájana, Jóga-sútry a Bhagavadgítu. Žádnou z nich však nelze považovat za „hinduistickou bibli“, protože se netvrdí, že jsou „slovem Božím“; jsou naopak zjevením pravdy o existenci, která tvrdí, že vesmír je racionální, strukturovaný a řízený Nejvyšší Nadduší/Myslí známou jako Brahman, na jejíž podstatě se podílejí všechny lidské bytosti.

Účelem života je rozpoznat základní jednotu existence, vyšší aspekt individuálního já (známý jako Átman), který je součástí já všech ostatních, stejně jako Nadduše/Mysl, a, prostřednictvím dodržování svých životních povinností (dharmy) vykonávaných správným jednáním (karmy) vyklouznout z pout fyzické existence a uniknout z koloběhu znovuzrozování a smrti (samsáry). Jakmile tak jedinec učiní, átman se spojí s Brahmanem a člověk se vrátí domů do prvotní jednoty. To, co člověku brání uvědomit si tuto jednotu, je iluze duality – přesvědčení, že je oddělen od ostatních a od svého Stvořitele -, ale tuto mylnou představu (známou jako mája), podporovanou zkušenostmi z fyzického světa, lze překonat poznáním základní jednoty veškeré existence – toho, jak je člověk podobný ostatním a nakonec i božskému – a dosažením osvíceného stavu seberealizace.

Raný vývoj

Nějaká forma systému víry, která se stala hinduismem nebo jej alespoň ovlivnila, existovala v údolí Indu s největší pravděpodobností již před 3. tisíciletím př. n. l., kdy do oblasti přišla ze Střední Asie kočovná koalice kmenů, které se označovaly za árijské. Někteří z těchto lidí, dnes označovaní jako Indoíránci, se usadili v oblasti dnešního Íránu (někteří z nich jsou na Západě známí jako Peršané), zatímco jiní, dnes známí jako Indoárijci, se usadili v údolí Indu. Výraz „Árijec“ označoval třídu lidí, nikoli rasu, a znamenal „svobodný člověk“ nebo „vznešený“. Dlouholetý mýtus o „árijské invazi“, při níž Kavkazané „přinesli do regionu civilizaci“, je produktem úzkoprsého a předpojatého západního bádání 18. a 19. století středověku a byl již dávno zdiskreditován.

Z ruin měst, jako jsou Mohendžodáro a Harappa (abychom jmenovali jen dvě nejznámější), je zřejmé, že v údolí řeky Indu byla již v době kolem r. 1850 velmi rozvinutá civilizace. 3000 př. n. l., která vyrostla z osad z období neolitu datovaných do doby před 7000 př. n. l. Toto období se dnes označuje jako éra civilizace údolí Indu nebo harappská civilizace (cca 7000 – cca 600 př. n. l.), která bude ovlivněna kulturou Indoárijců a splyne s ní.

Do roku cca 2000 př. n. l. mělo velké město Mohendžodáro cihlové ulice, tekoucí vodu a vysoce rozvinutý průmyslový, obchodní a politický systém. Je téměř jisté, že měli také vyvinutou nějakou náboženskou víru, která zahrnovala rituální koupele a další náboženské obřady, ale neexistují žádné písemné záznamy, které by to dokládaly. Jistější je, že ať už mělo toto náboženství jakoukoli podobu, jeho významné prvky vznikly jinde, neboť základní védské myšlenky (stejně jako jména a znaky mnoha bohů) úzce korespondují s raně íránským náboženstvím v Persii.

Rané náboženství údolí Indu se vyvinulo vlivem nově příchozích během védského období. V této době byl systém víry známý jako védismus vyvinut tzv. védskými národy, které psaly sanskrtem, jazykem, v němž jsou védy sepsány. Vědec John M. Koller píše:

Sanskrt, jehož nejstarším dochovaným projevem jsou Védy, se stal dominantním jazykem. Přestože sanskrtská tradice odráží výpůjčky a přizpůsobení z jiných než védských zdrojů, více těchto přínosů skrývá, než odhaluje. Navzdory velkoleposti starověké indické civilizace se tedy pro pochopení nejstaršího indického myšlení musíme obrátit právě k védám. (16)

Védy se snažily pochopit podstatu existence a místo jednotlivce v kosmickém řádu. Při sledování těchto otázek mudrci vytvořili vysoce rozvinutý teologický systém, který se stal hinduismem.

Brahmanismus

Vedismus se stal brahmanismem, náboženskou vírou zaměřenou na základní Pravdu, První příčinu všech pozorovatelných jevů i neviditelných aspektů existence. Mudrci, kteří brahmanismus rozvíjeli, vycházeli z pozorovatelného světa, který fungoval podle určitých pravidel. Tato pravidla nazývali rita („řád“) a uvědomovali si, že aby rita mohla existovat, muselo předtím existovat něco, co ji vytvořilo; nelze mít pravidla bez tvůrce pravidel.

V této době bylo v panteonu védismu mnoho bohů, na které bylo možné pohlížet jako na První příčinu, ale mudrci šli nad rámec antropomorfních božstev a uznávali, jak říká Koller, že „existuje celistvost, nedělitelná skutečnost, která je základnější než bytí nebo nebytí“ (19). Tuto entitu si představovali jako jednotlivce, který je však tak velký a mocný, že přesahuje veškeré lidské chápání. Bytost, kterou začali označovat jako Brahman, neexistovala pouze ve skutečnosti (jiná bytost jako každá jiná) ani mimo skutečnost (v oblasti nebytí či preexistence), ale byla skutečnou skutečností samou. Brahman nejen způsoboval, že věci byly takové, jaké byly, ale byl věcmi takovými, jaké byly, vždy byly a vždy budou. Odtud označení Sanatan Dharma – Věčný řád – jako název systému víry.

Kdyby tomu tak bylo, však bezvýznamný jedinec žijící krátce na zemi neměl naději na spojení s tímto konečným zdrojem života. Protože Brahman nebylo možné pochopit, nebylo možné navázat žádný vztah. Védští mudrci obrátili pozornost od První příčiny k jednotlivci a definovali aspekty já jako fyzické tělo, jako duši a jako mysl, ale žádný z nich nebyl dostatečný pro navázání spojení s Konečným, dokud nepochopili, že musí existovat vyšší já, které řídí ostatní funkce člověka. Koller komentuje:

O tomto Já se říká, že je „jiné než známé a jiné než neznámé“ . Otázka, kterou si mudrc klade, zní: Co umožňuje vidění, slyšení a myšlení? Otázka se však netýká fyziologických nebo mentálních procesů, ale konečného subjektu, který ví. Kdo řídí oko, aby vidělo barvy, a mysl, aby myslela myšlenky? Mudrc předpokládá, že musí existovat vnitřní režisér, vnitřní činitel, který řídí různé funkce poznání. (24)

Tento „vnitřní ředitel“ byl určen jako átman – vyšší já člověka -, který je spojen s Brahmanem, protože je Brahman. Každý jedinec v sobě nese Nejvyšší pravdu a První příčinu. Není důvod hledat tuto entitu navenek, protože ji člověk nosí v sobě; stačí si tuto pravdu uvědomit, aby ji mohl žít; jak je vyjádřeno v Čandogja upanišadě ve větě Tat Tvam Asi – „Ty jsi to“ – člověk už je tím, čím se chce stát; stačí si to uvědomit.

Toto uvědomění bylo podporováno rituály, které nejen oslavovaly Brahman, ale také přehrávaly stvoření všech věcí. Kněžská třída (bráhmani) při vyzdvihování nejvyššího božství prostřednictvím zpěvů, hymnů a písní Véd povznášela posluchače tím, že jim vnucovala skutečnost, že už jsou tam, kde chtějí být, že nejsou jen v přítomnosti božství, ale jsou jeho nedílnou součástí, a jediné, co musí udělat, je uvědomit si to a oslavit to plněním své božsky určené životní povinnosti, která se podle této povinnosti odehrává.

Klasický hinduismus

Brahmanismus se vyvinul v systém dnes známý jako hinduismus, který je sice obecně považován za náboženství, ale také za způsob života a filozofii. Ústředním bodem hinduismu, ať už je jeho podoba jakákoli, je sebepoznání; poznáním sebe sama člověk poznává Boha. Zlo pochází z neznalosti toho, co je dobré; poznání toho, co je dobré, zlo popírá. Smyslem života člověka je poznat, co je dobré, a usilovat o to v souladu se svou konkrétní povinností (dharma), a činnost spojená s tímto správným usilováním je jeho karma. Čím povinněji člověk vykonává svou karmu v souladu se svou dharmou, tím blíže je k seberealizaci, a tím blíže je k uskutečnění božského v sobě samém.

Fyzický svět je iluzí jen do té míry, že člověka přesvědčuje o dualitě a oddělenosti. Člověk se může ke světu obrátit zády a věnovat se životu náboženského askety, ale hinduismus vybízí k plné účasti na životě prostřednictvím purušhárth – životních cílů, kterými jsou:

• Artha – kariéra, domácí život, hmotné bohatství
• Kama – láska, sexualita, smyslnost, rozkoš
• Moksha – osvobození, svoboda, osvícení, seberealizace

Duše si v těchto snahách libuje, i když chápe, že jsou to všechno dočasné požitky. Duše je nesmrtelná – vždy existovala jako součást Brahmanu a vždy existovat bude – proto je konečnost smrti iluzí. Po smrti duše odhodí tělo a poté se reinkarnuje, pokud se jí nepodařilo dosáhnout mokši, nebo pokud ano, átman splyne s Brahmanem a vrátí se do svého věčného domova. Koloběh znovuzrození a smrti, známý jako samsára, bude pokračovat, dokud se duše nenasytí pozemskými zkušenostmi a požitky a nesoustředí život na odpoutání a usilování o věčné, nikoliv dočasné statky.

Pomoci nebo překážet člověku v tomto cíli mají tři vlastnosti či charakteristiky vlastní každé duši, známé jako guny:

• Sattva – moudrost, dobrota, odtažité osvícení
• Rádžas – vášnivá intenzita, neustálá aktivita, agresivita
• Tamas – doslova „ovívaný větry“, temnota, zmatek, bezmocnost

Guny nejsou tři stavy, kterými se člověk „propracovává“ od nejnižšího k nejvyššímu; jsou ve větší či menší míře přítomny v každé duši. Jedinec, který je obecně vyrovnaný a žije dobrým životem, se přesto může nechat strhnout vášní nebo se ocitnout ve víru bezmocného zmatku. Rozpoznat guny takové, jaké jsou, a snažit se ovládat jejich méně žádoucí aspekty však pomáhá člověku jasněji vidět svou životní dharmu a způsob, jak ji vykonávat. Svou dharmu může člověk vykonávat pouze sám; nikdo nesmí vykonávat povinnost jiného. Každý člověk přišel na zem s určitou rolí, kterou má plnit, a pokud se rozhodne tuto roli v současném životě neplnit, bude se vracet v dalším a dalším, dokud tak neučiní.

Tento proces je často spojován s kastovním systémem hinduismu, v němž se člověk narodí do určitého postavení, které nemůže nijak změnit, musí po celý život plnit určenou funkci jako součást této třídy, a pokud ji neplní správně, bude reinkarnován. Toto pojetí, v rozporu s rozšířeným míněním, nevnutila indickému lidu koloniální vláda Velké Británie v 19. století n. l., ale bylo poprvé naznačeno v Bhagavadgítě (sepsané asi v 5.-2. století př. n. l.), když Krišna vypráví Ardžunovi o gunách a odpovědnosti člověka vůči své dharmě.

Krishna říká, že člověk musí dělat to, co má dělat, a jako součást toho uvádí varnní (kastovní) systém při popisu toho, jak by měl jedinec žít svůj život podle Boží vůle; každý může být bráhmanem, válečníkem nebo obchodníkem, pokud je to jeho dharma; kastovní systém existuje v každém jedinci stejně jako guny. Krišnova slova byla později revidována v díle známém jako Manusmriti („Manuovy zákony“), napsaném ve 2. století př. n. l. až 3. století n. l., které tvrdilo, že přísný kastovní systém byl ustanoven jako součást Božského řádu, v němž je člověk předurčen zůstat po celý život ve společenské třídě, do níž se narodil. Rukopis Manuových zákonů je prvním vyjádřením této koncepce, jak je nyní chápána.

Texty & Dodržování

Manuovy pozdější zásahy stranou, koncept Věčného řádu je jasně vyjádřen prostřednictvím textů, které jsou považovány za hinduistická písma. Tato díla, jak bylo uvedeno, se dělí do dvou tříd:

• Šruti („to, co je slyšeno“) – zjevení podstaty bytí, jak je zaznamenali písaři, kteří je „slyšeli“ a zaznamenali ve Védách.
• Smrití („to, co je vzpomínáno“) – vyprávění o velkých hrdinech minulosti a o tom, jak žili – nebo nežili – v souladu s příkazy Věčného řádu.

Texty týkající se šruti jsou čtyři Védy:

• Rig Véda – nejstarší z Ved, sbírka hymnů
• Sama Véda – liturgické texty, zpěvy a písně
• Jajur Véda – rituální formule, mantry, zpěvy
• Atharva Véda – zaklínadla, zpěvy, hymny, modlitby

Každá z nich se dále dělí na typy textů:

• Aranjaky – rituály, obřady
• Brahmany – komentáře k uvedeným rituálům a obřadům, které je vysvětlují
• Samhity – dobrozdání, modlitby, mantry
• Upanišady – filozofické komentáře ke smyslu života a véd

Textů týkajících se smrití jsou:

• Purány – lidové pověsti a legendy týkající se postav dávné minulosti
• Rámájana – epický příběh o princi Rámovi a jeho cestě k sobě samému.aktualizaci
• Mahábhárata – epický příběh o pěti Pandavech a jejich válce s Kauravy
• Bhagavadgíta – lidový příběh, v němž Krišna poučuje prince Ardžunu o dharmě
• Jógasútry – komentář k různým disciplínám jógy a sebeosvobození

Tyto texty odkazují na četná božstva, jako je Indra, nebo se jimi konkrétně zabývají, vládce vesmírných sil, blesků, bouří, války a odvahy; Vac, bohyně vědomí, řeči a jasné komunikace; Agni, bůh ohně a osvícení; Kálí, bohyně smrti; Ganéš, bůh se sloní hlavou, odstraňovač překážek; Párvatí, bohyně lásky, plodnosti a síly a také Šivova choť; a Soma, bůh moře, plodnosti, osvícení a extáze. K nejdůležitějším božstvům patří ta, která tvoří takzvanou „hinduistickou trojici“:

• Brahma – stvořitel
• Višnu – zachovatel
• Šiva – ničitel

Všichni tito bohové jsou projevy Brahmanu, Nejvyšší skutečnosti, kterou lze pochopit pouze prostřednictvím jejích aspektů. Brahma, Višnu a Šiva jsou jak tyto aspekty, tak jednotlivá božstva s vlastními charaktery, motivacemi a touhami. Lze je také pochopit prostřednictvím jejich vlastních avatarů – protože i oni sami jsou příliš ohromující, než aby je bylo možné pochopit zcela samostatně -, a tak na sebe berou podobu jiných bohů, z nichž nejznámější je Krišna, avatar Višnua, který pravidelně přichází na zem, aby upravil chápání lidstva a napravil omyly.

V Bhagavadgítě se Krišna zjevuje jako vozataj prince Ardžuny, protože ví, že Ardžuna bude mít pochybnosti, zda má bojovat proti svým příbuzným v bitvě u Kurukšetry. Zastaví čas, aby Ardžunu poučil o podstatě dharmy a iluzi konečnosti smrti, povznese jeho mysl nad výklad současných okolností a umožní mu plnit jeho povinnost bojovníka.

Tyto texty informují o náboženských obřadech stoupenců Sanatan Dharmy, které mají obecně řečeno dva aspekty:

• Púdža – uctívání, rituál, oběť a modlitba buď v osobní svatyni, nebo v chrámu
• Daršan – přímý vizuální kontakt se sochou božstva

Božstvo lze uctívat doma, v osobní svatyni nebo v chrámu. V chrámu duchovní pomáhají jednotlivci a jeho rodině tím, že se za ně přimlouvají u božstva pomocí instrukcí, zpěvů, písní a modliteb. Náboženskou bohoslužbu často charakterizují písně, tanec a celkový pohyb při vyjadřování vlastního já před Bohem. Důležitým prvkem je vizuální kontakt s očima božstva, které představuje socha nebo figurka.

Daršan je pro uctívání a společenství zásadní v tom, že bůh hledá vyznavače stejně horlivě jako vyznavač hledá božstvo a setkávají se očima. To je důvod, proč jsou hinduistické chrámy uvnitř i navenek zdobeny postavami mnoha bohů. Má se za to, že socha ztělesňuje samotné božstvo a člověk dostává požehnání a útěchu prostřednictvím očního kontaktu stejně jako při setkání s přítelem.

Závěr

Tento vztah mezi věřícím a božstvem je nejvíce patrný díky mnoha svátkům, které se během roku dodržují. Mezi nejoblíbenější patří Diwali, svátek světel, který oslavuje vítězství jasných energií a světla nad silami negativity a temnoty. Při tomto svátku, stejně jako při každodenním slavení, je přítomnost sochy nebo figurky božstva důležitá pro navázání spojení a povznesení mysli a duše stoupence.

Diwali je pravděpodobně nejlepším příkladem disciplíny bhakti jógy, která se zaměřuje na láskyplnou oddanost a službu. Lidé uklízejí, renovují, zdobí a vylepšují své domovy na počest bohyně plodnosti a prosperity Lakšmí a děkují za vše, co od ní dostali. Existuje však mnoho dalších božstev, která mohou být o Diwali vzývána místo Lakšmí v závislosti na tom, co vyznavač potřebuje a co za uplynulý rok obdržel.

Na jednotlivém božstvu nakonec nezáleží, protože všechna božstva panteonu jsou aspekty Brahmanu, stejně jako uctívač a akt uctívání. Na detailech obřadu nezáleží tolik jako na samotném obřadu, kterým člověk uznává své místo ve vesmíru a znovu potvrzuje svůj závazek rozpoznat božskou jednotu v každém aspektu svého života a své spojení s ostatními, kteří putují stejnou cestou k domovu.