Jak se v mozku vytvářejí návyky? Tento proces zahrnuje různé buňky a procesy, které pomáhají upevnit naše každodenní rituály v rutinu. Vědci z Dartmouthu nedávno zjistili, že v dorsolaterálním striatu, oblasti mozku, dochází při vytváření nových návyků ke krátkému výbuchu aktivity
Podle výzkumu zveřejněného v časopise Journal of Neuroscience trvá tento výbuch pouhou půl vteřinu. A s tím, jak se návyk upevňuje, se tento výbuch aktivity zvyšuje. Výzkumníci z Dartmouthu zjistili, že návyky lze kontrolovat v závislosti na tom, jak aktivní je dorsolaterální striatum.
„Naše zjištění ilustrují, jak lze návyky kontrolovat v malém časovém okně, kdy jsou poprvé uvedeny do pohybu. Síla mozkové aktivity v tomto okně rozhoduje o tom, zda se celé chování stane návykem, nebo ne,“ uvedl ve shrnutí výzkumu hlavní autor Kyle S. Smith, docent a ředitel postgraduálního studia na katedře psychologických a mozkových věd v Dartmouthu. „Výsledky ukazují, jak aktivita v dorsolaterálním striatu při vytváření návyků skutečně řídí to, jak jsou zvířata zvyklá, a poskytují důkaz příčinné souvislosti.“
Smith již dříve publikoval výzkum, který ukázal, že tento výbuch mozkové aktivity v dorsolaterálním striatu koreluje s návykem potkana na běh v bludišti. (Krysí mozek je podobný lidskému.) Pro novou studii vědci manipulovali s tímto výbuchem pomocí metody zvané optogenetika, kdy blikající modré světlo excituje mozkové buňky, zatímco blikající žluté světlo tyto buňky inhibuje a vypíná.
Poté, co byli potkani vycvičeni k běhu bludištěm, vědci excitovali buňky v jejich dorsolaterálním striatu, což vedlo k tomu, že potkani běželi energičtěji a s návykem na celé bludiště – zvířata se již nezastavovala ve středu, aby se rozhlédla. Když byly buňky inhibovány, potkani jednali pomalu a zdálo se, že svůj návyk zcela ztratili. Výzkumníci pak vyměnili chutnou odměnu za něco jiného. Když byly potkani vzrušení, stále běželi za odměnou, ale když byly inhibované, potkani „v podstatě odmítali běžet, když z toho neměli žádnou odměnu.“
„Když výzkumníci použili manipulaci se světlem uprostřed běhu v jiný den, byl efekt malý,“ uvádí se v tiskové zprávě. „Když už potkani uvedli do pohybu celou sekvenci chování – sekvenci běhu, otáčení a zastavení – zdálo se, že tento návyk diktuje jejich jednání, jako by byli na autopilota.“
Habit chunking
Další kousek skládačky návyků objevili již dříve neurovědci z MIT, kteří zjistili, že neurony v části mozku zvané striatum, která se nachází v bazálních gangliích, hrají významnou roli při vytváření návyků, zejména pokud jde o „chunking“, návyk složený z mnoha menších činností. (Například „zvednutí zubního kartáčku, vymačkání zubní pasty na něj a následné zvednutí kartáčku k ústům.“)
Neurony „se zapálí na začátku naučené rutiny, utichnou během jejího provádění a pak se znovu zapálí, jakmile rutina skončí,“ uvádí se v tiskové zprávě. „Jakmile se tyto vzorce jednou vytvoří, je nesmírně obtížné se návyku zbavit.“
Tyto dvě studie mohou vysvětlit, jak se návyky v mozku vytvářejí, ale studie z Dukeovy univerzity zjistila, že jeden typ neuronu ve striatu zvaný interneuron s rychlými hroty slouží jako „hlavní regulátor“ návyků. Zjistili, že pokud je vypnut, lze návyky přerušit.
„Tato buňka je poměrně vzácná, ale je velmi silně propojena s hlavními neurony, které předávají odchozí zprávy pro tuto oblast mozku,“ uvedla Nicole Calakosová, docentka neurologie a neurobiologie na Duke University Medical Center, ve shrnutí výzkumu. „Zjistili jsme, že tato buňka je hlavním regulátorem navyklého chování, a zdá se, že to dělá tak, že přeorchestruje zprávu vyslanou odcházejícími neurony.“
Podle vědců je pochopení toho, jak se v mozku vytvářejí návyky, zásadní pro vývoj strategií, jak je změnit.
Změna návyků
Pokud existuje určitý návyk, který byste chtěli změnit nebo vytvořit, například vstávat dříve, pít více vody nebo více číst – dobrá zpráva, nemusíte rozumět neurovědám, abyste se do toho pustili. Podle vědců z univerzit ve Warwicku, Princetonu a Brownu k tomu stačí jen opakování. Autoři studie vytvořili na digitálních krysách model, který ukazuje, že vytváření návyků závisí spíše na tom, jak často danou činnost provádíte, než na tom, jaké z ní máte uspokojení.
„Psychologové se snaží pochopit, co řídí naše návyky, už více než sto let a jednou z opakujících se otázek je, nakolik jsou návyky výsledkem toho, co chceme, a nakolik toho, co děláme,“ uvedl spoluautor studie Dr. Amitai Shenhav, odborný asistent na katedře kognitivních, lingvistických a psychologických věd Brownovy univerzity. „Náš model na to pomáhá odpovědět tím, že naznačuje, že návyky samy o sobě jsou produktem našeho předchozího jednání, ale v určitých situacích mohou být tyto návyky vytlačeny naší touhou dosáhnout nejlepšího výsledku.“
Abstrakt:
Návyky tvoří klíčovou složku chování. V posledních letech klíčové výpočetní modely konceptualizují návyky jako vzniklé na základě bezmodelových mechanismů posilovacího učení, které obvykle vybírají mezi dostupnými akcemi na základě budoucí hodnoty, která se od každé z nich očekává. Tradičně však byly návyky chápány jako chování, které může být vyvoláno přímo podnětem, aniž by zvíře muselo vyhodnocovat očekávané výsledky. Zde vyvíjíme výpočetní model, který je instancí tohoto tradičního pohledu, v němž se návyky vyvíjejí spíše přímým posilováním nedávno provedených akcí než kódováním výsledků. Ukazujeme, že tento model vysvětluje klíčové behaviorální projevy návyků, včetně necitlivosti na devalvaci výsledků a degradaci kontingence, a také vliv plánu posilování na rychlost vytváření návyků. Tento model také vysvětluje převládající pozorování perseverace v úlohách s opakovanou volbou jako další behaviorální projev systému návyků. Navrhujeme, aby mapování habituálního chování na bezhodnotové mechanismy poskytlo úsporný popis existujících behaviorálních a nervových dat. Toto mapování může poskytnout nový základ pro budování robustních a komplexních modelů interakce návyků s jinými, na cíl zaměřenými typy chování a pomoci lépe nasměrovat výzkum nervových mechanismů, které jsou základem kontroly instrumentálního chování obecněji.
.