Hélène Joy si spíš zmateně než ublíženě čte textovou zprávu na svém iPhonu. Je to zpráva od jejího agenta, který ji informuje, že navzdory několikatýdennímu úsilí o ni nemá zájem ani jeden časopis nebo noviny v Kanadě.
To je normální. Kanadští umělci se ve svých médiích příliš neprosazují.
Vždycky je vytlačí hvězdy z USA a odjinud, které mají vyšší status a přinášejí drby.
Joy, divadelní, televizní a filmová veteránka s desetiletou praxí v rodné Austrálii a pětiletou v této zemi, je tu už dost dlouho na to, aby věděla, že Kanaďané mají problém rozpoznat i domácí hvězdy. Oslavovat je je prostě příliš velké očekávání.
Tohle není žádná hvězdná diva. Joy se drží při zemi a tiše se věnuje své práci, která v těchto dnech začíná v šest hodin ráno a málokdy končí před půlnocí. Nehledá slávu, říká, a má jen tolik profesionálního profilu, aby se udržela v dobré práci.
Žije skromně v podkrovním bytě v západní části města, který zaplatila z části zisku z prodeje viktoriánského poloroubeného domu, který sama zrekonstruovala. Zbytek investovala do bytu v nové zástavbě Bohemian Embassy na Queen St. W., což je v současnosti díra v zemi hned naproti jejímu oblíbenému polednímu podniku, kavárně hotelu Gladstone.
Nemrzí ji to, protože fanoušci se jí na ulicích nehrnou. Jezdí na kole po celém městě a je ráda, že ji lidé nehánějí pro autogramy a snímky. Na svobodě relativní anonymity je něco, co její cikánské duši vyhovuje.
Přesto ji textová zpráva jejího agenta vyvede z míry. Do předávání cen Gemini – kanadské obdoby cen Emmy, které oceňují nejlepší domácí televizní talenty – zbývá jen pár dní. Joy je tipována na vítězství (a následně ho také získala) v kategorii hlavní herečka za své výkony ve dvou seriálech, kriminálním dramatu Murdoch Mysteries (Citytv) a zlověstném původním dramatu Durham County (TMN/Global).
V zemi, kterou přijala, však nestačí být uchazečkou o titul nejlepší televizní herečky v zemi, aby se stala důstojným mediálním objektem.
„To je divné,“ zamumlá.
„To by se v Austrálii nestalo. A rozhodně by se to nestalo ve Státech. Byl bych ve všech časopisech, novinách a televizních zábavných pořadech. U nás doma jsou herci nominovaní na tak významnou cenu přes noc na prvních stránkách novin.“
„V Kanadě to zřejmě není žádná velká věc.“
Jak se Joy dostala z Perthu do Toronta, nebylo součástí žádného velkého plánu.
Po vystudování prestižní Západoaustralské akademie múzických umění se Joy stala členkou Bell Shakespeare Theatre Company v Sydney a později se připojila k Melbourne Theatre Company. Pracovala také ve filmu a v televizi (Snowy River: The McGregor Saga, Water Rats), ale v Austrálii si těžko budovala kariéru.
„Je tu mnohem méně peněz a méně práce. … Je to malá země, i když většina věcí, které vidíte v australské televizi, je domácí výroby.“
„Život mě sem zavedl,“ pokračuje s širokými australskými samohláskami, které nezkřivily roky zdokonalování přiléhavého severoamerického přízvuku pro filmové a divadelní role v Kanadě.
Povzbuzena přítelem hercem, který se vrátil do Kanady, našla Joy práci ve Vancouveru a získala hlavní roli v komediálním seriálu An American In Canada (Američan v Kanadě), který získal cenu Gemini – „tak skvělý nápad, ale nikdo si ho nevšiml,“ říká – a ve sci-fi seriálu ReGenesis a právnické satiře This Is Wonderland v Torontu.
„Kulturně mě Vancouver nepodněcoval,“ svěřuje se. „Toronto má mnohem víc co nabídnout. Je tak blízko zbytku světa. Je tu toho víc k vidění a dělání. Je to vlastně největší město, ve kterém jsem žila.“
Nedávný realitní boom jí dal příležitost věnovat se své druhé vášni: překupování domů.
„Moje matka je realitní agentka,“ říká Joy.
„Brzy jsem se rozhodla, že nemovitosti budou mou jistotou. Dokud budu vlastnit dům, místo, kde budu bydlet, dokážu odolávat vzestupům a pádům herecké branže.
„Před několika lety byly nemovitosti v Torontu ještě cenově dostupné, a tak jsem si za 40 000 dolarů, které jsem dala dohromady, koupila dům, sama ho zrekonstruovala, zatímco jsem žila s přáteli a jejich psem ve sklepním bytě, a zisk investovala do podkroví a svého nového bytu.“
V podstatě ji možnosti na trhu s nemovitostmi téměř přemohly.
„Před čtyřmi lety jsem přemýšlela, zda bych neměla s herectvím úplně skončit,“ říká Joy.
„Měla jsem za sebou dobré i špatné roky a už jsem byla unavená z toho boje. Chtěla jsem mít jistotu budoucího bohatství, nějakou jistotu. Řekla jsem svému agentovi, že si dávám pauzu, a vrátila jsem se domů pracovat s matkou v realitách.“
„Trvalo to týden. Uvědomil jsem si, že herectví je to, co dělám, a kdo jsem. Není to náhoda ani štěstí. Myslím, že jsem se do té doby nikdy pořádně neodhodlala, a jakmile jsem se odhodlala, už jsem nepřestala pracovat.“
Nehledě na nedostatek celebrit se Joy daří docela dobře, jen se řídí svými instinkty.
Známá je jako jedna z nejpracovitějších kanadských hereček – měla stálou roli v seriálu CBC MVP: Tajné životy hokejových manželek, hrála po boku Jacqueline Bissetové v nedávném americkém filmu. An Old Fashioned Thanksgiving a v roce 2007 byla k vidění ve vánočním speciálu CBC The Secret of the Nutcracker s britským hercem Brianem Coxem – má v Torontu také lukrativní vedlejší činnost jako dabérka animovaných televizních seriálů.
„Mé příjmy se za posledních pět let určitě zvýšily,“ říká.
„Teď vydělávám šestimístné číslo, stále žiji tak, jako když jsem neměla nic, a šetřím jako šílená. Vím, že to nemusí trvat dlouho, a ráda bych ještě mohla pracovat jako herečka, kdyby se ekonomika změnila ze špatné na horší.“
A protože „100 procent“ její práce vzniká nebo jí pomáhají umělecké programy podporované z daní, ráda by pracovala i v případě, že státní podpora vyschne.
„Nevěřím, že by bylo možné zůstat a pracovat tady,“ říká a dodává, že „je součástí odpovědnosti každé vlády udržovat kulturu národa naživu. Umění je šťáva života.“
Joy se obejde bez manažera a publicisty – „je to příliš drahé“ – a její agent dostává 15 procent z hrubého výdělku.
RSP příspěvky, pojistné a odečitatelné náklady na podnikání spotřebují dalších 35 procent a 50 procent z toho, co zbude, jde na daň z příjmu.
„Nezbývá toho moc, ale stačí to na to, abych se neohlížela po bohatém muži, kterého bych si vzala,“ vtipkuje.
„Každý den děkuji Bohu, že mohu žít a pracovat jako umělkyně. Myslím, že bez umění není moc pro co žít. Nic jiného nedokáže ulevit, inspirovat nebo povznést lidského ducha tak jako hudba, film, divadlo a výtvarné umění.
„Udělám vše, co je v mých silách, abych umění podpořila, oslavila a vnesla ho do života ostatních lidí. Svět bez umění nemá příliš velký smysl.“
