Hřmění, blesky a blikající svíčky. Zní to jako z hororového příběhu – a pro Mary Shelleyovou to taky bylo. Své mistrovské dílo Frankenstein napsala, když jí bylo pouhých 19 let, a temné, bouřlivé letní noci, které pomohly přivést její obludný výtvor k životu, byly téměř stejně dramatické jako samotný román.
Sága o Frankensteinovi kupodivu nezačala vizí, ale sopkou. V roce 1815 zadusil vzduch popelem a prachem gigantický výbuch sopky Mount Tambora v Indonésii. Bezprostředně po erupci zahynulo zhruba 100 000 lidí, ale celkový počet obětí byl nakonec mnohem vyšší – dnes je považována za nejsmrtonosnější sopečný výbuch v dějinách.
Příští léto teplé vegetační období nepřišlo. Místo slunečního svitu se většina Evropy zahalila do mlhy a dokonce i do mrazu. Neúroda se pak tři roky táhla Evropou, Asií a dokonce i Severní Amerikou. Následovaly hladomory, epidemie a politické vzpoury. Historici odhadují, že po erupci Tambory zemřel hlady nejméně milion lidí a desítky milionů lidí zemřely na celosvětovou pandemii cholery, kterou erupce rozpoutala.
Mary Shelleyová, 1831. (Kredit: Fine Art Images/Heritage Images/Getty Images)
Během těchto tří let temnoty a hladomoru vytvořili někteří z největších evropských umělců svá nejtemnější a nejtrvalejší díla. Mary Shelleyová byla mezi nimi – ale když v květnu 1816 přijela k Ženevskému jezeru, hledala dovolenou, nikoli literární inspiraci. Bohužel počasí ve Švýcarsku bylo tak strašidelné, že byla téměř celou dobu uvězněna uvnitř.
Mary cestovala se svým milencem, básníkem Percym Bysshem Shelleym, jejich čtyřměsíčním dítětem a nevlastní sestrou Claire Clairmontovou. Claire v té době čekala dítě s lordem Byronem, průkopnickým básníkem, jehož osobní aféry z něj udělaly jednu z nejrozporuplnějších anglických celebrit. Naposledy se rozvedl se svou ženou a, jak se proslýchalo, pokračoval v románku se svou nevlastní sestrou. Trápen pomluvami a dluhy se rozhodl opustit Evropu.
Po Byronově odjezdu přesvědčila posedlá Claire Mary a Percyho, aby s ní odjeli do Ženevy. O několik dní později Byron – zjevně netušíc, že tam Claire bude – přijel do města. Mary, která v pouhých sedmnácti letech utekla se svým ženatým manželem a následně byla vyděděna svou intelektuální rodinou, se skandálním básníkem sympatizovala.
Percy a Byron, kteří si navzájem fandili, brzy navázali intenzivní přátelství. Vzdali se svých dalších cestovních plánů a pronajali si nedaleké nemovitosti u Ženevského jezera. Za mrazivých večerů se scházeli se zbytkem skupiny ve vile Diodati, honosném sídle, které si Byron pronajal pro svůj pobyt spolu se svým lékařem Johnem Polidorim. Četli poezii, hádali se a hovořili dlouho do noci.
Villa Diodati nedaleko Ženevy, kde v roce 1816 vznikla literární postava Frankensteina. (Kredit: DeAgostini/Getty Images)
Strašné počasí je častěji než jindy drželo uvnitř. Ve vile se ozývaly hromy a blesky a jejich rozhovory se stočily k jedné z velkých debat té doby: zda lze lidská těla po smrti galvanizovat neboli znovu oživit. Mary, která se označovala za „oddanou, ale téměř mlčenlivou posluchačku“, seděla poblíž mužů a vstřebávala každé slovo jejich úvah o hranicích moderní medicíny.
Jak dny plynuly, začaly mezi rekreanty vřít konflikty. Byrona rozčilovaly Claiřiny pokusy okouzlit ho. Mary se musela bránit sexuálním návrhům Polidoriho, který jí byl posedlý. Percy byl v depresi. V době, kdy je ve vile uvěznil třídenní déšť, dosáhlo napětí bodu varu.
Vyrovnávali se s ním čtením hororových příběhů a morbidních básní. Jednou v noci, když seděli ve tmě osvětlené svíčkami, dal Byron všem úkol: napsat strašidelný příběh, který by byl lepší než ty, které právě četli. Polidori, inspirován Byronovou povídkou, ji okamžitě splnil. Jeho novela „Vampýr“, vydaná v roce 1819, je prvním beletristickým dílem, v němž se objevil krvelačný hrdina – podle mnohých byl jeho vzorem sám Byron.
Mary chtěla také napsat příběh, ale nemohla se shodnout na tématu. „Každé ráno jsem byla tázána a každé ráno jsem byla nucena odpovědět umrtvující zápornou odpovědí,“ napsala později. Ale jedné bezesné noci, kdy se od jezera ozývaly hromy a blesky, měla vidění. „Viděla jsem odporný přízrak nataženého člověka,“ napsala, „a pak, za činnosti nějakého silného motoru, jevil známky života.“
Ilustrace z druhého vydání hororu Frankenstein od Mary Wollstonecraft Shelleyové, 1831. (Kredit: Fototeca Gilardi/Getty Images)
Na druhý den ráno mohla na otázku, zda má v hlavě nějaký duchařský příběh, odpovědět ano. Do své knihy Frankenstein aneb moderní Prométheus zakomponovala strašidelné prostředí vily Diodati a morbidní rozhovory básníků. V příběhu, který později nazvala svým „ohavným potomkem“, se ptá, co se stane, když lidé předstírají, že jsou bohové – možná ji k tomu inspirovala zpupnost společnosti, s níž se ve Švýcarsku stýkala.
Ačkoli o tom nevěděla, Maryina kniha, která vyšla v roce 1818, způsobí revoluci v literatuře a populární kultuře. Život rekreantů však neskončil šťastně. Polidori spáchal v roce 1821 sebevraždu. Percy Shelley se utopil během podivné bouře v roce 1822, když mu bylo pouhých 29 let. Byron odebral dceru Allegru, kterou měl s Claire, její matce a poslal ji na výchovu do kláštera; tam v roce 1822 v pěti letech zemřela. Byron zemřel v roce 1824 poté, co dostal horečku.
Z celé skupiny se pouze Mary a Claire dožily 50 let. Kniha, kterou strašidelné léto inspirovalo – a její děsivý příběh o životě po smrti – však žije dodnes.
Přístup ke stovkám hodin historických videí bez komerčních poplatků s HISTORY Vault. Spusťte si bezplatnou zkušební verzi ještě dnes.
