Legacy
V době rozkvětu svého života byl Ferdinand popisován jako modrooký, poněkud korpulentní muž střední postavy, který nosil španělské dvorské šaty. Byl to dobromyslný, laskavý a přívětivý panovník, který byl prodchnut vírou v nádheru císařské koruny a velikost své dynastie. Kromě němčiny hovořil italsky, francouzsky a španělsky, měl rád hudbu a rád četl náboženské knihy, ale jeho vášní byl lov. Ačkoli vedl skromný dvůr, byl špatným finančníkem, který příliš štědře rozdával největší část zkonfiskovaných statků svým věrným stoupencům. Byl velmi zbožným katolíkem, zvláště si oblíbil jezuity. Protože však svou politiku zakládal především na náboženských zásadách, trpěl rozpory mezi svými náboženskými cíli a maximami moderního raison d’état. Jako nerozhodný člověk byl do značné míry závislý na vlivu svých poradců a jezuitských zpovědníků. Přesto tváří v tvář proměnlivému válečnému štěstí prokázal mnoho nezlomnosti, i když mu často chyběla politická obratnost. A person of moderate talents and willpower, he přesto exerted a strong influence on the events of his time by his strict and uncompromising religious policy.
Podporováním protireformace určil Ferdinand II. směr politiky rakouských Habsburků na další století. Vytvořením nezávislé rakouské dvorské kanceláře a zakotvením zásad nedělitelnosti Rakouska a rodové primogenitury ve své závěti zásadně přispěl k národní integraci země. Zachováním historických provincií a stavů země po jejich podmanění však zachoval v Rakousku princip federalismu. Ferdinandovi římskokatoličtí současníci ho považovali za svatého panovníka, jeho protestantští odpůrci se ho obávali jako tyrana. Římskokatolická historiografie 19. století mu přisuzovala příliš vysoké postavení, zatímco liberální historici jeho význam pravděpodobně podceňovali. Moderní historikové mají tendenci považovat Ferdinandovu náboženskou politiku za determinovanou dobou, uznávají jeho význam při formování rakouských provincií do jednotného celku a v jeho císařské politice vidí snahu o vytvoření římskokatolického německého státu, jakkoli nedůsledně prováděnou.
Hans Sturmberger