Regionální endotermie, tedy uchovávání metabolického tepla pomocí cévních protiproudých výměníků tepla za účelem zvýšení teploty pomalu se pohybujícího pohybového svalstva, očí a mozku nebo vnitřností, se vyvinula nezávisle u několika linií ryb, včetně žraloků lamnidních, velkých ryb a tuňáků. Všechny tyto druhy jsou velké, aktivní, pelagické druhy s vysokými energetickými nároky, které podnikají migrace na dlouhé vzdálenosti a pohybují se vertikálně ve vodním sloupci, čímž se setkávají s různými teplotami vody. Po shrnutí výskytu endotermie u ryb jsou na základě fylogenetického srovnání endotermních ryb a jejich ektotermních příbuzných analyzovány důkazy o dvou předpokládaných výhodách endotermie u ryb – rozšíření tepelné niky a zvýšení aerobní plavecké výkonnosti. Rozšíření tepelné niky je podpořeno mapováním endotermních znaků na fylogenezi a kombinací informací o tepelné nice současných druhů, fosilních nálezů a paleoceánografických podmínek v době, kdy endotermní ryby vyzařovaly. Je však obtížné prokázat, že endotermie byla nutná pro rozšíření niky, a pro opakované potápění pod termoklinu jsou nutné jiné adaptace než endotermie. Ačkoli konvergentní evoluce schopnosti zvyšovat teplotu pomalu oxidujících svalů pohybového aparátu naznačuje selekční výhodu tohoto znaku, srovnání tuňáků a jejich ektotermních sesterských druhů (makrel a kostic) neposkytuje přímou podporu hypotéze, že endotermie vede ke zvýšení aerobní rychlosti plavání, síly pomalu oxidujících svalů nebo energetické účinnosti. Endotermie je spojena s vyšší standardní rychlostí metabolismu, která může být důsledkem vysoké aerobní kapacity, kterou tyto vysoce výkonné ryby potřebují k provádění mnoha aerobních činností současně. Vysoká standardní rychlost metabolismu naznačuje, že výhody endotermie mohou být kompenzovány značnými energetickými náklady.