Dvoufaktorová teorie, teorie motivace pracovníků, formulovaná Frederickem Herzbergem, která tvrdí, že pracovní spokojenost a pracovní nespokojenost zaměstnanců jsou ovlivněny různými faktory. Například špatné pracovní podmínky budou pravděpodobně zdrojem nespokojenosti, ale vynikající pracovní podmínky nemusí přinést odpovídající vysokou míru spokojenosti, zatímco jiná zlepšení, jako je větší profesní uznání, ano. V Herzbergově systému se faktory, které mohou způsobit pracovní nespokojenost, nazývají hygieny, zatímco faktory, které způsobují spokojenost, se nazývají motivátory.
V roce 1957 Herzberg (psycholog z Pittsburghu) a jeho kolegové provedli důkladný přehled literatury o pracovních postojích a přišli s novou hypotézou, kterou později ověřili v empirické studii na 203 inženýrech a účetních, přičemž je požádali, aby si vzpomněli na události, které je v jejich práci obzvlášť potěšily nebo naopak rozladily. Herzberg, Bernard Mausner a Barbara Bloch Snydermanová vydali na základě těchto zjištění knihu, která způsobila převrat v myšlení o postojích zaměstnanců a následně významně ovlivnila politiku a praxi řízení. Herzberg a jeho kolegové navrhli, že pracovní spokojenost a pracovní nespokojenost nejsou protilehlými konci jednoho kontinua, ale spíše ortogonálními konstrukty, z nichž každý je způsoben jinými antecedentními podmínkami a vede k různým důsledkům. Faktory obsahu práce, motivátory (nazývané tak proto, že výsledky ukázaly, že lidé podávali lepší výkony po událostech zahrnujících tyto faktory), byly nezbytné k tomu, aby lidé byli ve své práci spokojeni, ale nebyly dostačující. Na druhé straně hygienické faktory – což byly prvky pracovního kontextu, jako například politika zaměstnavatele, pracovní vztahy a pracovní podmínky – musely existovat, aby zabránily nespokojenosti s prací, ale samy o sobě nemohly vytvořit pracovní spokojenost ani následně pracovní motivaci.
Studie vyvolala v 60. a na počátku 70. let 20. století mezi akademiky polemiku, a to především kvůli použitým empirickým metodám. Tvrdilo se, že výsledky výzkumu, a tedy i hlavní principy teorie, jsou artefakty techniky kritických incidentů použité ve výzkumu. Testování teorie pomocí jiných výzkumných metod často nepotvrdilo dvoufaktorový, ortogonální závěr nového modelu. Základní myšlenka těchto kritik, vycházejících z teorie atribuce, spočívala v tom, že lidé přirozeně přisuzovali „dobré pocity“ událostem, při nichž hráli určitou roli, zatímco události, které vyvolaly nespokojenost, musely být způsobeny vnějšími faktory.
Kromě toho se v příbězích o dobrých a špatných pocitech značně překrývaly hygieny a motivátory. Popravdě řečeno, tyto překryvy byly zaznamenány v knize z roku 1959, v níž Herzberg a jeho kolegové uváděli svá zjištění. Například nedostatečné uznání za dobrou práci (uznání bylo zařazeno do kategorie motivátorů) bylo hlavní příčinou 18 % příhod s pocitem zla. Podobná (i když ne tak silná) souvislost byla zaznamenána mezi případy pracovní nespokojenosti a dvěma dalšími motivátory: prací samotnou a povýšením. Empirické rozlišení mezi oběma kategoriemi pracovních faktorů a případy pracovní spokojenosti/nespokojenosti tedy nebylo úplné ani definitivní.