Donatismus byl spor, který vznikl v pravoslavné církvi na počátku 4. století. Spor vyústil ve schizma, které bylo později odsouzeno jako hereze. Spor byl do značné míry problémem jednání asketické, extremistické sekty v západní církvi, omezené převážně na římskou provincii Afriku. Spor se soustředil na jedinou otázku, která vyplynula z pronásledování na počátku čtvrtého století. Šlo o to, jak mají být ti, kteří během pronásledování odpadli od víry, přijati zpět do církve, zejména odpadlí duchovní. Doktríny se to netýkalo.
Historie
Původem schizmatu byly neshody mezi členy sekty, později nazývané donatisté, a ostatními členy pravoslavné církve. Císař Dioklecián během své vlády na konci třetího a počátku čtvrtého století zavedl pronásledování, zejména v letech 302 až 305, které se soustředilo na křesťany. Vinil je z morových ran a epidemií, které zachvátily západní říši a které způsobily hospodářskou a sociální nestabilitu. Tato pronásledování byla nejintenzivnější v římské severní Africe, v okolí Kartága. Křesťané, kteří odpadli, tj. přinášeli oběti císařskému božskému kultu a římským státním bohům a ničili své posvátné křesťanské spisy, byli vládou ušetřeni. Ti, kteří tak neučinili, byli uvězněni a obvykle zabiti. Vzhledem k tomu, že vlastnictví křesťanské literatury bylo často faktorem, podle něhož se určovalo, kdo je křesťan, patřili příslušníci duchovenstva k těm, kteří byli pronásledování vystaveni nejvíce. Mnozí z nich sice byli umučeni, ale mnoho jich také odpadlo.
S Diokleciánovou smrtí v roce 305 a vyhlášením Milánského ediktu Konstantinem Velikým v roce 313 pronásledování skončilo. Když v církvi nastal mír, musela církev čelit usmíření těch, kteří odpadli a chtěli se do církve vrátit, zejména mezi duchovními. Zatímco církev obecně následovala cestu pokání a odpuštění, v Africe vznikl silný smysl pro asketickou čistotu. Členové této sekty „čistoty“ vyjadřovali silné pocity vůči těm, kdo odpadli, a označovali je za zrádce, křesťany, kteří zradili jiné křesťany. Členové sekty nechtěli přijmout žádné pokání těch, které považovali za přílišné zrádce a kteří nebyli vhodní pro další členství v církvi.
Problém vyvrcholil v roce 311, kdy byl Caecilianus vysvěcen na biskupa v Kartágu. Jeho vysvěcení bylo mnoha Kartáginci zpochybňováno, protože jeden ze tří světících biskupů, Felix, biskup z Aptungy, odevzdal opisy Písma římským pronásledovatelům a byl považován za traditora. Následný koncil asi sedmdesáti „puristických“ biskupů spor formalizoval a prohlásil Caecilianovo svěcení za neplatné. Poté zvolili za biskupa Majorina, který odsoudil „římské kolaboranty“ a odmítl usmířit duchovní, kteří odpadli. Po jeho smrti v roce 315 zvolili schizmatici za kartaginského biskupa Donata z Casae Nigrae, berberského křesťana. Během svého dlouhého působení (315 až 355) se stal mluvčím sekty a propůjčil své jméno jako identitu pro schizmatiky, donatisty.
Kromě estetické a extrémní čistoty pohoršovala pravoslavné i praxe sekty, která znovu křtila odpadlé křesťany. Zatímco etablovaná církev přijímala propadlé duchovní zpět do služby po období pokání, donastisté prohlašovali, že nejsou způsobilí vykonávat svátosti. Praktiky sekty byly odsouzeny na pravoslavné synodě v Arles v roce 314 a císařem Konstantinem I. V roce 316 si donatisté vytvořili vlastní hierarchii a odštěpili se od církve.
Donatistické schizma se rozrůstalo, až v roce 350 v severní Africe početně převýšili pravoslavné. Každé město mělo pravoslavného i donatistického biskupa. Vlna se proti donatistům obrátila až v pátém století, kdy svatý Augustin ve svých spisech a debatách s donatistickými biskupy v Kartágu důrazně zpochybnil jejich pozici. Donatistické hnutí pak značně ochablo a zcela zaniklo pod silou muslimských výbojů v sedmém století.
- w:Donatisté
- Katolická encyklopedie: Donatismus
- Rané křesťanské dějiny: Donatismus
- Donatismus