V Austrálii žije asi 500 různých domorodých národů, z nichž každý má svůj vlastní jazyk a území a obvykle se skládá z velkého počtu samostatných klanů.
Archeologové se domnívají, že domorodci přišli na australský kontinent poprvé asi před 45 000 lety.
Sami domorodci však svůj vznik odvozují od doby snů, tedy od dob dávno minulých, kdy se poprvé zformovala Země. Jeden z domorodců to vysvětloval takto:
„Sněním rozumíme víru, že kdysi dávno tito tvorové založili lidskou společnost, stvořili všechny přírodní věci a umístili je na zvláštní místo.
„Tito Snící tvorové byli spojeni se zvláštními místy a zvláštními cestami nebo dráhami či stezkami. Na mnoha místech se velcí tvorové proměnili v místa, kde zůstávali jejich duchové.
„Domorodci mají zvláštní spojení se vším, co je přírodní. Domorodci se považují za součást přírody … Všechny věci na zemi vnímáme jako součást člověka. Platí, že lidé, kteří patří k určité oblasti, jsou skutečně součástí této oblasti, a pokud je tato oblast zničena, jsou zničeni i oni.“
Území domorodců bylo od konce 18. století napadáno, což pro ně mělo katastrofální následky.
Jak žijí?
Před invazí žili domorodci po celé Austrálii, i když největší hustota obyvatelstva byla na pobřeží. Zde se lidé zřejmě sezónně stěhovali mezi stálými sídlišti u moře a dalšími u pramenů pobřežních řek.
Důkazy naznačují, že tato společenství pečlivě spravovala své životní prostředí, aby si zajistila stálý přísun potravy, například dovážela divoké batáty do zahrad, které zavlažovala, nebo budovala umělé hráze, aby rozšířila dosah úhořů.
Ty domorodé kmeny, které žily ve vnitrozemí v buši a na poušti, se živily lovem a sběrem, přičemž vypalovaly podrost, aby podpořily růst rostlin, které lovená zvěř preferovala. Byli odborníky na vyhledávání vody.
Dnes žije více než polovina domorodců ve městech, často na jejich okraji v hrozných podmínkách. Mnozí další pracují jako dělníci na dobytkářských farmách, které zabírají jejich půdu.
Mnoha z nich, zejména v severní polovině kontinentu, se podařilo udržet si svou půdu a stále loví a sbírají „bush tucker“.
Jakým problémům čelí?
Od doby, kdy Britové poprvé vtrhli do země, byla domorodcům jejich půda ukradena nebo zničena. Až do roku 1992, kdy byla konečně zrušena, platila právní zásada, kterou se řídilo britské a poté australské právo týkající se půdy domorodců, a to zásada „terra nullius“ – že půda byla před příchodem Britů prázdná, nikomu nepatřila a mohla být legitimně zabrána.
Většina z nich dodnes nebyla vrácena a ztráta jejich půdy měla na domorodé obyvatele zničující sociální a fyzický dopad.
Počáteční invaze také vyvolaly obrovské vlny nemocí, které zabily tisíce lidí – mnoho dalších bylo zmasakrováno. Za pouhých sto let od první invaze na jejich území se jejich počet snížil z odhadovaného až jednoho milionu na pouhých 60 000.
Po většinu 20. století bylo přímé zabíjení nahrazeno politikou odebírání domorodých dětí rodičům a jejich předávání do bělošských rodin nebo umisťování do misijních škol s cílem vymýtit stopy domorodé kultury a jazyka.
Dnes se stále potýkají s rasistickými postoji a pravidelně dochází k násilnostem vůči nim, které postihují zejména ty, kteří jsou ve vazbě. Kvůli obecně špatným životním podmínkám mají domorodci mnohem vyšší kojeneckou úmrtnost, sebevražednost a nižší průměrnou délku života než ostatní obyvatelstvo a tvoří neúměrně velkou část vězeňské populace.
Přelomový rozsudek Nejvyššího soudu z roku 1992, známý jako případ Mabo podle hlavního žalobce, zrušil rasistickou zásadu „terra nullius“, na níž byl založen australský právní přístup k právům domorodců na půdu. Tímto rozhodnutím byla poprvé uznána existence domorodého práva na rozsáhlé části australského venkova. Mnoho domorodých skupin, jako například Martuové v západní Austrálii, využilo tohoto rozhodnutí k tomu, aby bylo právně uznáno jejich vlastnictví k půdě jejich předků. Jiným se však nepodařilo překonat mnohé právní překážky, které jim kladla vládní legislativa o pozemkových právech.
V roce 2007 vyvolalo obrovskou kontroverzi zveřejnění zprávy o sexuálním zneužívání a násilí mezi domorodými komunitami v Severním teritoriu. Reakcí vlády na tuto zprávu bylo spuštění „Národní reakce na mimořádné události v Severním teritoriu“ ještě téhož roku. Mnohá opatření tohoto programu, jako například zrušení práva domorodých komunit kontrolovat přístup na své pozemky a nucené převzetí některých komunit, vyvolala mezi domorodci velkou nelibost.
Jak pomohlo přežití?
Přežití poskytlo finanční prostředky na některé projekty „domoviny“, v jejichž rámci se domorodí obyvatelé vracejí z měst na půdu svých předků.
Přežití také podpořilo kampaň lidu Mirarr v Severním teritoriu proti plánovanému uranovému dolu na jejich posvátné půdě. Díky této kampani se podařilo přesvědčit těžební společnost, aby v těžbě nepokračovala.