Dobrá rada, proč nezacházet s divokými lenochody

Poučné momenty….Co byste dělali, kdybyste narazili na divoké lenochody?

V různých obdobích svého života jsem pracoval jako učitel. Ať už jsem studenty ohromoval schopnostmi pavoučího opičího předního ocasu v Kostarice, nebo jsem vedl noční trek v madagaskarském deštném pralese a hledal aji… mé nejoblíbenější lekce byly vždy ty, které vznikly přirozeně díky zážitku, který jsme všichni společně prožívali. Schopnost propojit aktuální situaci se skutečně zajímavou skutečností obvykle vede k lepšímu uchování těchto informací. Ale také pro učitele je to mnohem vášnivější způsob, jak se vyjádřit… a podle mého názoru i mnohem příjemnější způsob výuky.

Poslední týden, když jsem pracoval jako rehabilitační pracovník pro The Sloth Institute Costa Rica, pobočku organizace Kids Saving the Rainforest v kostarickém Queposu, jsem zažil podobný naučný moment, když nám zavolali o divokém lenochodovi v nouzi. Skupinu turistů ubytovaných v nedalekém Manuel Antoniu oslovil sousedův zahradník, který držel dospělého lenochoda tříprstého, a ptal se jich, jestli se s ním nechtějí vyfotit. Turisté naštěstí okamžitě pochopili, že dotýkat se divokých zvířat a držet je v náručí je špatný nápad, a místo „ano“ řekli „ne!“ a také ho požádali, aby lenochoda vrátil zpátky na strom. Chvíli lenochoda sledovali a začali se obávat, že jeho chování není zcela normální a že je možná nemocný. Měl také velmi podivnou „vyholenou část“ na zádech a vypadal, že je zraněný.

Jakmile jsme tento telefonát obdrželi, okamžitě jsme se vrhli do akce a šli se podívat, jak bychom mohli pomoci. Po příjezdu vypadal lenochod docela normálně… schoulený do klubíčka spal v koruně palmy… ale samozřejmě jsem se musel dostat blíž, abych mohl posoudit jeho zdravotní stav.

Šplhal jsem po žebříku a vylezl až nahoru, abych byl na dosah. Pohyboval jsem se velmi pomalu a zůstal jsem velmi potichu, takže jsem se mohl přesvědčit, že jeho oči, ústa, srst a svalový tonus jsou v normě. Kromě toho jsem si všiml, že má prázdný žaludek, což znamenalo, že si právě úspěšně odskočil na toaletu, kterou má jednou týdně. Když jsem ho jemně přemluvil, aby mi ukázal záda, zjistil jsem, jak jsem předpokládal, že oholená a zraněná část, která znepokojovala turisty, je jen jeho normální samčí skvrna. Samci lenochoda tříprstého mají na zádech velmi výraznou skvrnu srsti, která je mnohem kratší, jemnější a oranžovožlutě zbarvená s černým pruhem uprostřed. Díky tomu je u tohoto druhu pohlavní identifikace opravdu snadná.

S radostí jsem zjistil, že vypadá zdravě a normálně… Pak jsem se začal rozhlížet kolem, abych zjistil, jestli mu můžeme nějak pomoci. Co bylo velmi zřejmé, jakmile jsem začal „myslet jako lenochod“, bylo, že tento samec nemá žádnou dobrou cestu, jak se dostat zpět ke stromům, které by mohl sníst. Uvízl na palmě, obklopen dalšími palmami, parkovišti a domy. Dobré stromy, na kterých by se mohl najíst a schovat, byly vzdálené asi 20 metrů. Vím, že většina z vás si možná říká, že 20 metrů je nic… ale pro lenochoda je 20 metrů velký problém… obzvlášť když není žádná snadná cesta k lezení. Lenochodi neumějí skákat, nevidí příliš daleko a pohybují se pomalu a rozvážně. Každý krok spotřebovává cenné kalorie, kterými si nemohou dovolit plýtvat. Divocí lenochodi přežili miliony let díky tomu, že jsou VELMI dobří v efektivním pohybu po stromech.

Po celodenní manipulaci a stresu se mi příčila představa, že ho budu muset znovu chytit, ale bylo mi jasné, že nejlepší bude dostat ho tam, kde ho původně našli… než ho někdo vyrušil. Znovu jsem vylezl po žebříku, tentokrát s ručníkem v ruce, rychle jsem lenochoda popadl, zabalil ho do ručníku a slezl zpět po žebříku dolů.

Několik minut před jeho uchopením jsme se zeptali zahradníka, kde ho našel, a určili jsme krásnou vodní jabloň s dostatkem úkrytů a míst k lezení, která navazovala na mnoho dalších stromů včetně stromu guarumo se spoustou lahodných listů k jídlu. Opatrně jsem ho přenesl k vodní jabloni, položil ho na kmen a on okamžitě vyběhl (ve stylu lenochoda) do koruny a ani se neotočil, aby se rozloučil. Nejspíš byl tak vděčný, že je zase někde, kde se cítí bezpečně a schovaný.

Po zajištění lenochodova bezpečí a návratu do jeho teritoria jsme si promluvili se zahradníkem a vysvětlili mu, proč by se už neměl divokého lenochoda dotýkat (pokud mu nehrozí bezprostřední nebezpečí) a jak je pro něj manipulace s lidmi velmi stresující a může ho dezorientovat, ztratit a onemocnět. Také jsme si povídali s turisty, kteří jako první nahlásili strádajícího divokého lenochoda, a já jsem jim vysvětlil, že skvrna na jeho zádech je normální… a poděkovali jsme jim za pomoc. Naštěstí byla tato záchrana celkem snadná a rychlá. Nedošlo k žádnému boji a lenochod, kterému se pomáhalo, byl v dobré fyzické kondici. Co však bylo na tomto zážitku nejdůležitější, byla možnost poučení pro tohoto zahradníka, turisty, majitele podniků a všechny místní lidi, kteří by mohli číst. Díky takovým poučným okamžikům, jako byl tento, jsem si začal uvědomovat, že naše povinnost jako rehabilitačních pracovníků není jen vůči divokým zvířatům, která zachraňujeme, ale také vůči komunitě….jsme vychovatelé a máme šanci pomoci zlepšit lidské životy prostřednictvím vzdělávání a řešením střetů člověka a divokých zvířat, se kterými si nikdo neví rady. Nezapomeňte, že manipulaci s divokými lenochody přenechte odborníkům a kochejte se zpovzdálí.