Deset věcí, které mě rozčilují

V poslední době hodně pracuji na hněvu; emoci, kterou jsem ke své škodě potlačoval a internalizoval. Není zdravé nasávat v sobě vztek. Teď, když jsem začal uvolňovat vnitřní tlakový hrnec, se věci staly trochu výbušnými a zdá se, že mě všechno štve.

Takže pro vaše pobavení, tady je mých 10 nejlepších věcí, které mě rozčilují:

#10: Být ignorován

Poslední víkend jsem u pokladny na místním farmářském trhu a chlapík za pultem je příliš zaneprázdněn rozhovorem se svým kamarádem vedle, než aby se dostal k tomu, aby mě obsloužil. Ve skutečnosti nespěchám až do okamžiku, kdy mě začne ignorovat. Pak najednou začne jít o čas.

„Dobrý den!!!! Mohl bys mě skutečně obsloužit, místo abys jen mluvil se svým kamarádem? Mám dneska hovno na práci!“

Jednou brzy budu mít odvahu to skutečně říct, a ne si to jen myslet.

#9: Nevyžádané rady

Od kdy se každý na planetě stal životním koučem? Zdá se, že každý druhý den někdo rozdává nevyžádané rady, o které jsem nežádal, které nepotřebuji a o kterých si myslím, že se ani příliš nehodí na problémy, kterým čelím. Přesto se ke mně stále valí proud nesmyslů.

No, já jsem vlastně životní kouč. Když koučuji klienta, dávání rad je to poslední, co dělám. Nejprve potvrdím jeho pocity a ujistím se, že oba plně rozumíme problému; vědomě i nevědomě. Pak se zabýváme nevědomými blokádami. Pak se jich zeptám, co si myslí, že by měli udělat, aby svůj problém vyřešili. Radu nabízím vždy jen tehdy, pokud vím o nějakém zdroji, o kterém skutečně nevědí, a když jsem na vrcholu sil, udělám to až poté, co je přiměji, aby nejprve prozkoumali možnosti. Pak jim to zadám jako domácí úkol. Vzhledem k tomu, že mi platí za to, abych je trénoval, je to těžko nevyžádané!“

Nevyžádané rady jsou úplně jiný příběh. Strčte si je do prdele, kam patří.

#8: Podmiňování opuštěním

Ivan Pavlov přišel na to, že zvířata můžete podmiňovat odměnami a tresty, k velké radosti majitelů domácích zvířat po celém světě. Vzhledem k tomu, že lidé jsou zvířata, mnozí lidé přišli na to, že lze podmiňovat i reakce lidí; a některé ovládající, manipulativní autority používají jako zvolenou formu trestu fyzické, sociální nebo emocionální opuštění.

Katolíci tomu říkají „exkomunikace“, scientologové „odpojení“, ovládající rodiče „disciplína“; já tomu říkám zatraceně otravné. Obzvlášť otravné je, když se to děje v reakci na mé legitimní pocity, protože ostatní lidé se nemohou obtěžovat zvládnout ty své.

#7: Předstírání, že nejsem naštvaný

Jeden z mých poradců popsal prostředí, kde všichni běžně popírají své pocity, jako šílenství. Je to nejlepší a nejstručnější popis dopadu kolektivního potlačování a popírání emocí, na který jsem narazil. Přivádí mě k šílenství, když naštvaný člověk reaguje zuřivým popíráním, když mu nabídnu empatii za to, že je zjevně naštvaný.

Konverzace obvykle probíhá takto:

On: „&@^$*&*@#&$^!“

Já: „To zní, jako bys byl naštvaný.“

Oni: „NEJSEM NAŠTĚVENÝ!!!“

Důvod, proč ti buší srdce, napíná se ti hrdlo a křičíš na mě, je ten, že jsi naštvaný. Na tom, že jsi naštvaná, není nic špatného, ale oběma by nám hodně usnadnilo život, kdyby ses naučila svůj vztek identifikovat/přijmout/poznat… místo toho, abys ho popírala a házela na mě. Přestaň předstírat, že jsi robot, a začni se chovat jako skutečný člověk.

#6: Řeč o odpuštění

Další variantou lidí, kteří předstírají, že nejsou naštvaní, je, když spustí to, čemu říkám řeč o odpuštění, když začnu mluvit o svém prožívání hněvu. Je to ta, která zní:

„Musíš se naučit odpouštět“

nebo

„Být naštvaný je jako pít jed a čekat, že ten druhý zemře“

… nebo nějaké jiné osvícené moudro. Tihle lidé mě opravdu štvou. Nejde o to, že to, co říkají, je špatně, ale o to, že to vždycky říkají proto, aby se vyhnuli tomu, že jsou hluboko uvnitř plní nepřiznaného vzteku, kterému nechtějí čelit.

#5: Když mi někdo říká, že se mýlím, i když se nemýlím

Další věc, kterou opravdu nesnáším, je, když mi někdo říká, že se mýlím, i když se nemýlím. Zvlášť když je to od hloupého člověka, který je agresivní. Nebo agresivně hloupý. Špatná, špatná kombinace. A to ani nezačínám s náboženskými nesmysly nebo s lidmi, kteří se mi snaží vnutit své omezené přesvědčení.

Souvisí to s citátem Bertranda Russella:

„Základní příčinou potíží je, že v moderním světě jsou hloupí lidé kokrhaví, zatímco inteligentní jsou plní pochybností.“

Hloupí lidé, kteří mi říkají, že to já se mýlím, mě opravdu štvou.

#4: Popírání vlastní zkušenosti

Lidé, kteří mi říkají, že se mýlím ve své vlastní zkušenosti, mě opravdu dostávají. Kdo je odborníkem na mé vlastní zkušenosti? Zřejmě já, protože jsem byl v jejím středu. Mohu se klidně mýlit ve své interpretaci toho, co se stalo, mé pocity z toho mohou vypadat iracionálně (no duh, jsou to přece pocity) a má paměť na to může být chybná; ale pořád je to moje zkušenost. Neodmítejte mou realitu a nenahrazujte ji svou vlastní jen proto, že se nechcete zabývat pravdou.

#3: Necítím se být vyslyšen

Chápu, že úhel pohledu druhých lidí je pro ně důležitý, a někdy se mé pocity, názory nebo přesvědčení mohou zdát jako hrozba. To ale není omluva pro to, že mě neposlouchají, když ve mně proudí nějaké emoce, které bych chtěl, aby byly uznány. Problém ve skutečnosti není ani tak v tom, že ostatní lidé neposlouchají, protože jsem si jistý, že jejich ušní bubínky pěkně vibrují, jejich kůstky přiměřeně zesilují a jejich sluchový nerv a sluchová kůra pracují v pořádku.

Jde o to, že nedostávám empatickou zpětnou vazbu, která by mi umožnila cítit se vyslyšen.

Jestliže jsou mé pocity, přesvědčení nebo názory opravdu příliš děsivé na to, abyste si je připustili, zajděte si na nějakou terapii, abyste se s tím naučili vyrovnat, místo abyste mě umlčovali.

#2: Být přemlouván

Když mluvíte, poslouchám. Když mluvím já, posloucháš ty. Takto funguje uctivý rozhovor. Není to žádná raketová věda. Obzvlášť mě rozčiluje, když mě ostatní začnou překřikovat jen proto, že se jim nelíbí, co říkám. Obvykle se to stává, když se ostatní lidé rozčilují nad tím, co říkám, jako by pouhé rozčilení bylo povolením k tomu, aby se přestali chovat uctivě. No, není.“

Když jsme naštvaní, je nejdůležitější mít zavedené dobré hranice založené na vzájemném respektu. A to znamená:

#1: Kritika, když potřebuji empatii

Ještě zdaleka nejvíc mě rozhodně štve, když mě něco rozčílí a místo soucitné empatie, kterou můj mozek opravdu potřebuje, se mi dostane odsuzující kritiky.

Kritika za to, jak se cítím, rozhodně vede můj žebříček nejotravnějších věcí na světě.

V poslední době si všímám drsného chladu údajně dobře smýšlejících lidí, kteří na mě při mém trápení vypouštějí takzvanou „tvrdou lásku“ místo skutečné empatické lásky. Vždycky je to taktika vyhýbání se, protože to, co cítím, je jim nepříjemné kvůli jejich nevyřešené citové zátěži, ale to mi nijak nepomáhá, když jsem rozrušená. Jen mě to pořádně vytočí.

Noste svůj hněv na čele s mou čepicí Make Anger Great Again, která je nyní k dostání v mém internetovém obchodě.

Sdílejte ji!