Při zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály 12. ledna 2010 zahynulo více než 300 000 lidí, několik set tisíc jich bylo zraněno a téměř 1,5 milionu zůstalo bez domova.
Toho dne se na ministerstvu národního vzdělávání zcela zřítilo pracoviště, které obvykle obýval můj kolega Joseph Jr Clorméus, spoluautor tohoto článku. Byl svědkem apokalyptické podívané: kolegové přišli o život, zatímco jiným byly amputovány končetiny, aby unikli jisté smrti pod sutinami. Venku se v ulicích hlavního města povalovaly mrtvoly, zatímco děsivá podívaná na krev smíchanou s betonem a prachem se nabízela opuštěným pohledům traumatizovaného obyvatelstva.
Z této katastrofy se Haiti nevzpamatovalo ani o deset let později, přestože na ni byly vynaloženy miliardy dolarů.
Dva hlavní faktory podle našeho názoru vysvětlují rozsah této tragédie: slabost haitských veřejných institucí a neorganizovanost mezinárodní pomoci, zejména ze strany nevládních organizací.
Slabost haitského státu
Haiti je zranitelné vůči zemětřesením. Historicky je zvládala armáda, která hrála důležitou roli jak při rozvoji země, tak při zvládání přírodních katastrof. Rychlé rozpuštění národní armády za prezidentství Jeana-Bertranda Aristida však neumožnilo přenést dovednosti armády v oblasti zvládání přírodních katastrof na jiné civilní veřejné instituce.
Ztratila se tak velká část know-how. Navzdory existenci několika vládních orgánů, které se snažily rozvíjet dovednosti ve vztahu k zemětřesením, nebyl žádný spolehlivý operační orgán schopen zvládnout institucionální vakuum, které armáda zanechala. Dnes je Haiti vůči přírodním katastrofám na svém území stále velmi zranitelné.
Nepomohlo ani střídání nestabilních vlád v posledních čtyřech desetiletích. Ty výrazně oslabily centrální správu, která pak měla jen malou schopnost řídit a kontrolovat území země.
Například v Port-au-Prince, městě původně určeném pro 3 000 obyvatel, jich žilo téměř milion. O deset let později můžeme jen konstatovat, že se v tomto ohledu vlastně nic nezměnilo. Haitský stát se ukázal jako neschopný decentralizovat a rozvíjet své venkovské prostředí, které rok co rok zažívá exodus.
Hlavní město a jeho okolí jsou přelidněné a neexistuje žádná skutečná urbanistická politika, která by zavedla normy a čelila anarchické výstavbě, jež se ve městě množí. V tomto kontextu by každé větší zemětřesení mohlo vést pouze ke katastrofálním následkům, které země zažila.
Další problém: v roce 2010 se haitská veřejná správa, která zdaleka nebyla reformována, zabývala především výběrem daní z nemovitostí bez skutečné kontroly území.
Kombinace přelidněnosti, chaotického rozvoje měst bez politiky regionálního rozvoje, flagrantního nedostatku zdrojů pro zásahy na svém území a kvalifikace zaměstnanců způsobila, že haitská veřejná správa nikdy nebyla schopna předvídat dopady zemětřesení.
Dezorganizovaná mezinárodní pomoc
Slabost haitské veřejné správy je umocněna dezorganizací mezinárodní pomoci. Na základě dekretu přijatého v roce 1989 (kterým byl novelizován článek 13 zákona o nevládních organizacích z roku 1982) byla odpovědnost za koordinaci a dohled nad činností nevládních organizací na území Republiky Haiti svěřena Ministerstvu plánování a vnější spolupráce (MPCE).
Po zemětřesení mnoho studií informovalo o přítomnosti tisíců nevládních organizací v zemi. MPCE však na svém oficiálním seznamu uznalo sotva 300 z nich. Lze tedy konstatovat, že většina těchto nevládních organizací působila téměř v utajení.
Několik studií také ukázalo, a viděli jsme to i na místě, že pomoc mezinárodního společenství nasazená bezprostředně po zemětřesení nedokázala čelit humanitární výzvě takového rozsahu. Nedošlo ke koordinaci zásahů spřátelených zemí s cílem optimalizovat úsilí ve prospěch obětí. Došlo k velké humanitární dezorganizaci a dokonce k selhání mezinárodního společenství, které muselo neefektivně improvizovat při spoluřízení katastrofy.
Při přítomnosti na místě již v roce 2012 jsme zaznamenali, že většina nevládních organizací přijela na Haiti nikoliv proto, aby reagovala na potřebu vyjádřenou haitskou vládou, ale spíše proto, aby sloužila svým vlastním zájmům, jak uvedl dr. Joanne Liu, bývalá prezidentka organizace Lékaři bez hranic.
Neexistovala mezi nimi žádná koordinace, ani koordinace s vládou. Navíc, přestože na Haiti působily síly OSN nasazené společně s MINUSTAH, byly tyto síly roztříštěné a fungovaly podle často neslučitelných modelů a hodnot. Pomoc byla neúčinná, dokonce škodlivá. Tuto skutečnost podtrhuje skandál spojený s opětovným výskytem cholery na Haiti.
Po zemětřesení
Přestože byly podle mezinárodních zpráv v zemi vynaloženy miliardy dolarů, pět let po katastrofě se na ulicích stále povalují trosky, tisíce lidí stále žijí v uprchlických táborech a většina veřejných budov nebyla obnovena.
To vše svědčí o vážných potížích s koordinací na místě.
O deset let později jsou výzvy pro Haiti stále obrovské, protože musí vypracovat stavební politiku, která odpovídá určité vizi urbanismu. Musí také obnovit archivy veřejných institucí, které byly poškozeny nebo zanikly, a musí pomoci generacím po zemětřesení poučit se z minulosti, vypracovat a zavést krizový plán pro případ přírodních katastrof a navrhnout a zavést politiky a prostory přizpůsobené pro osoby se zdravotním postižením.
Dnes se ukazuje, že mezinárodní rozvojové postupy jsou založeny na perspektivě akumulace bohatství a upřednostňují zájmy soukromého sektoru. Iniciativy Kanady směřující její pomoc na rozvoj těžebního sektoru a zón volného obchodu na Haiti jsou toho důkazem.
Navíc rozhodnutí Kanady zmrazit financování nových projektů na Haiti vyvolává několik otázek: Proč nechat Haiti v tak obtížné situaci? Má toto rozhodnutí přimět haitský stát, aby se postavil čelem ke své odpovědnosti, nebo jen zbavit kanadskou vládu odpovědnosti za selhání mezinárodní pomoci v této zemi? Je to přiznání bezmoci tváří v tvář hlubokým institucionálním nedostatkům na Haiti?
Při pohledu zpět na 12. leden 2010 si klademe otázku, která je stejně znepokojivá jako zásadní: Opravdu se haitská vláda a mezinárodní společenství ze zemětřesení poučily?