Den svatého Swithina, bude-li pršet
Po čtyřicet dní zůstane
Den svatého Swithina, budeš-li spravedlivý
Po čtyřicet dní ‚twill rain nae mare
15. července, den svatého Swithina. Den, kdy oslavujeme našeho oblíbeného historického biskupa z Winchesteru a plánujeme použití deštníků na dalších 40 dní.
Ale proč slavíme tento den? A proč trvám na tom, abych byl při popisu státních svátků zbytečně bizarní?
Všechno (některé) bude odhaleno.
Svatý Swithin (nebo „Swithun“, záleží na vašich anglosaských preferencích) byl biskupem ve Winchesteru od 30. října 852 až do své smrti 2. července 863. Svatý Swithin se stal biskupem ve Winchesteru. Přestože má v britských kalendářích svůj vlastní den, je o jeho činech a životě známo poměrně málo. V knize Životy svatých se o něm píše, že byl „v raném věku umístěn do kláštera ve Winchesteru, kde se vyznačoval pokorou a snahou studovat“. A že „byl vysvěcen na kněze biskupem Helmestanem v roce 830“. Spíše než jeho život však jeho smrt a pohřeb podnítily zázraky, svaté skutky a přehlížené národní oslavy.
V roce 971, více než sto let po Swithinově smrti, si ho Dunstan a Æthelwold z Winchesteru zvolili za patrona obnoveného kostela ve Winchesteru. Předtím byl biskupský hrob z velké části zapomenut a znovuobjeven byl až v 10. století. To zvýšilo postavení mrtvého biskupa a vyžadovalo přenesení jeho těla z hrobu na nové místo odpočinku v Æthelwoldově nové bazilice. Právě zde se při opětovném uložení těla údajně odehrálo několik zázraků.
Před zkoumáním Swithinova pohřbu je třeba poznamenat, že v posmrtných zprávách o jeho životě (jejichž pravost je sporná) se objevuje zpráva o zázraku „Winchesterské vajíčkové ženy“; že biskup zázračně obnovil košík vajec, který úmyslně zničili krutí dělníci. Možná to nebylo kříšení mrtvých, ale každý musíme někde začít.
Na Swithinovu žádost byl pohřben mimo církevní pozemky, aby jeho tělo „bylo vystaveno nohám kolemjdoucích a dešťovým kapkám, které se snášejí shůry“. Podle legendy zůstalo Swithinovo tělo na původním místě pohřbu bez velkých fanfár až do jeho odstranění v roce 971. Zde bylo rozhodnuto přemístit biskupa do propracované svatyně a následně postupovat proti jeho přání. Po jeho pohřbení prý následoval silný liják, který trval 40 dní a signalizoval důkladný nesouhlas mrtvého biskupa.
Biskup nezůstal ve své nové hrobce strašně dlouho. V průběhu let bylo jeho tělo „rozděleno“ a roztroušeno po celé zemi, jak už to se svatými relikviemi bývá. V publikaci „Životy svatých“ z roku 1866 bylo poněkud půvabně zaznamenáno, že katedrála v Peterborough „měla ruku“.
I přes jeho rozptýlený stav bylo zaznamenáno, že hrob svatého Swithina přinášel po celý středověk obrovské množství zázraků. Zázraků bylo tolik, že mniši, kteří měli nařízeno modlit se u hrobu pokaždé, když byl zaznamenán zázrak, téměř nespali.
Příběh o sprše signalizující biskupův nesouhlas lze bohužel dohledat až v 17. století, ale fakta nikdy netrápila užívání svátečního dne. Trefně pojmenovaný učenec z 19. století James Raine předpokládal, že příběh o legendárním lijáku vznikl na den svatého Swithina roku 1315, kdy liják zaznamenalo několik kronikářů.
Dnes legenda přetrvává – prší-li na den svatého Swithina, bude následujících 40 dní vlhkých a nepříjemných. Ačkoli nikdy nebylo zaznamenáno, že by to byla meteorologická pravda, mnozí si tuto starou říkanku a pověru stále berou k srdci. V 55 případech, kdy byl zaznamenán mokrý den svatého Swithina, ještě nenásledovalo 40 dní deště.
Ale nikdy neříkej nikdy…
Použité odkazy/zdroje
Životy svatých: Červenec. Rev. S. Baring-Gould, M.A. John Hodges, 46 Bedford Street, Strand, London. 1874.