Před několika lety, tak dávno, že si vlastně nepamatuji o moc víc, než že jsem ho kdysi navštívil, mě rodiče vzali do zoologické zahrady a muzea Space Farms. Tato atrakce zastrčená v severní části New Jersey u silnice není ani tak zoologickou zahradou nebo muzeem, jako spíš návratem ke kabinetu kuriozit renesanční Evropy – ošuntělou sbírkou podivných přírodních a historických artefaktů v různém stavu zachování. Podle těch, kteří tam byli v poslední době častěji než já, jsou první dva centy, které majitel muzea vydělal, vystaveny nedaleko lebek indiánů a webové stránky Vesmírných farem se chlubí vším možným od „primitivní stodoly s nářadím“ po „jedinečný kompletní miniaturní cirkus“ a „více než 100 00 dalších unikátních předmětů“. Pokud se však Vesmírné farmy někdy něčím proslavily, pak to byl Goliáš.
Goliáš, aljašský medvěd grizzly, žil na Vesmírných farmách v letech 1967-1991. Byl obrovský. Údajně měřil dvanáct stop na délku a vážil necelou tunu, takže byl často prohlašován za největšího medvěda, který kdy byl držen v zajetí. Bohužel však Goliáš žil ve znepokojivě nevyhovujících podmínkách, a jak uvádí sekce Roadside America věnovaná hřbitovům domácích zvířat, ke konci života byl Goliášův revmatismus tak silný, že se nedokázal ani přetáhnout po betonové podlaze, aby se napil vody. Nikoho nepřekvapilo, že manažeři Space Farms dali Goliášovi druhý život. Před krbem v muzeu stojí hora vyrobená z Goliášovy kožešiny a jeho lebka spočívá ve skleněné vitríně opodál.
Goliáš byl bezpochyby jedním z největších medvědů, jaké kdy kdo viděl živé. Za předpokladu, že jeho často opakované statistiky jsou správné, spadal do horní hranice velikosti aljašských grizzlyů. Nebyl však největším medvědem všech dob. Tento titul, pokud je nám v současnosti známo, náleží medvědovi Arctotherium angustidens.
První z pěti druhů medvědů rodu Arctotherium, A. angustidens, byl potomkem dřívějších medvědů, kteří cestovali do Jižní Ameriky, když panamský pevninský most asi před třemi miliony let otevřel spojení se Severní Amerikou. Vědci o tomto druhu vědí již delší dobu – poprvé byl popsán v roce 1880 – ale kosti staršího samčího exempláře, které právě popsali Leopoldo Soibelzon a Blaine Schubert, jsou gigantické. Na fotografii, která je součástí reportáže National Geographic News, drží Soibelzon pažní kost – kost horní části paže – medvěda vedle kosti slona a obě jsou téměř stejně velké.
Nově popsané kosti byly objeveny v roce 1935 při stavbě nemocnice San Juan de Dios ve městě La Plata v provincii Buenos Aires v Argentině. Pocházejí z doby před přibližně jedním milionem let a zahrnují pravou i levou ruku. (Byla nalezena i část lopatky a několik kostí ruky, ale tyto zkameněliny se ztratily). Pravděpodobně se jednalo o velmi starého, mrzutého medvědího samce. Stupeň srostlosti hlavic a dříků ramenních kostí naznačuje, že šlo o staršího jedince, obě humera vykazují stará zranění podél jednoho z kostěných hřebenů, kde by se upínaly mohutné svaly paže, a levá vřetenní kost – jedna ze spodních kostí paže – vykazuje známky infekce.
Ale jak velký byl tento medvěd? Není pochyb o tom, že byl poměrně velký – kosti končetin jiných medvědů vypadají v porovnání s ním mrňavě – ale bez kompletní kostry museli Soibelzon a Schubert použít trochu aritmetiky, aby odhadli hmotnost medvěda.
V závislosti na použité metodě odhadu vážilo arktotherium z La Plata City něco mezi 2 162 a 4 500 kg, i když autoři připouštějí, že horní hranice je trochu příliš vysoká. Namísto toho navrhují, že samec Arctotherium angustidens vážil maximálně kolem 3 500 kg a rekonstrukce kostry, která je součástí článku, je jen o málo vyšší než jedenáct stop. To je zhruba tolik, kolik mohou stát největší medvědi grizzly a lední medvědi, ale Arctotherium angustidens bylo mnohem robustnější zvíře.
Na základě nového odhadu hmotnosti byl pravěký jihoamerický medvěd nejméně o tisíc kilogramů těžší než i největší známí moderní medvědi a devětkrát těžší než jeho nejbližší žijící příbuzný, medvěd brýlatý. (Hmotnost dalších obřích medvědů pleistocénu – evropského jeskynního medvěda a severoamerického medvěda Arctodus simus s hlubokým rypákem – nebyla ve studii přímo odhadnuta, ale skutečnost, že měli menší rozměry ramenních kostí, naznačuje, že by díky použitým metodám získali nižší odhad hmotnosti). Arctotherium angustidens skutečně nebyl přímým předkem dnešních obřích medvědů grizzly a ledních medvědů. Tento medvěd, o němž Soibelzon a Schubert uvádějí, že byl „pravděpodobně nejmohutnějším suchozemským masožravcem pozdního kenozoika“, byl ve skutečnosti největším a nejmasožravějším členem skupiny, která se postupem času stávala stále menší a býložravější.
Navzdory novinovým rekonstrukcím, v nichž se tento medvěd vzpíná na zadních nohách a vrčí, nebylo Arctotherium angustidens hypermasožravým monstrem, které se živilo výhradně obřími lenochody a jinými velkými savci. Je pravda, že Arctotherium angustidens bylo dost velké na to, aby sundalo velkou kořist a zahnalo šavlozubce Smilodona o jídlo – stejně jako dnes yellowstonští medvědi grizzly kradou kořist vlkům -, ale pravděpodobně mělo smíšenou stravu a ke steaku zařadilo i nějaký ten salát. Jak zjistila studie Soibelzona a Borji Figueirida z roku 2010, lebka a čelisti A. angustidens se nejvíce podobaly lebkám a čelistem všežravých druhů, jako je medvěd sluneční, asijský medvěd černý a severoamerický „krátkozobý“ medvěd Arctodus simus, další prehistorický druh považovaný za extrémně dravého, ale nedávno rekonstruovaný jako všežravec. Zlomené zuby naznačují, že Arctotherium angustidens často žvýkal kosti, což podporuje myšlenku, že se živil živočišnou hmotou, ale celkově měl pravděpodobně kosmopolitnější stravu, podobně jako moderní medvědi grizzly. Jako predátor byl oportunistou, který se nespoléhal výhradně na maso, aby přežil.
Pružnost jídelníčku obřího jihoamerického medvěda činí jeho zmizení před přibližně 800 000 lety ještě více matoucím. Na základě jeho velikosti a časného příchodu do Jižní Ameriky se paleontologové dříve domnívali, že Arctotherium angustidens byl velmi masožravý medvěd, který musel o velkou kořist soupeřit pouze se Smilodonem. V okolí se vyskytovali i další predátoři – například jaguáři, liškám podobní Theriodictis a vlci Canis gezi -, ale ti patřili do zcela jiné váhové kategorie. Teprve později, přibližně v době, kdy medvěd obrovský vymizel, se na kontinentu vyvinuli další těžcí predátoři, a tak se předpokládá, že zvýšená konkurence o kořist způsobila u A. angustidens. Pokud je však nová analýza Soibelzona a Figueirida správná, pak měl A. angustidens pružnější jídelníček a myšlenka, že byl jednoduše přetlačován jinými predátory, se stává obtížně obhajitelnou.
Víme nicméně, že největší z druhů Arctotherium jedl více masa než druhy, které ho následovaly. Časové rozsahy jednotlivých druhů se stále ještě upřesňují, ale po Arctotherium angustidens následovaly A. vetustum, A. bonariense, A. tarijense a A. wingei. (Je frustrující, že tyto druhy nemají běžná jména, takže se mnou budete muset vydržet.) Lebky a čelisti každého z těchto druhů se více podobaly lebkám a čelistem medvěda brýlového, žijícího zástupce téže podskupiny medvědů, který je téměř výhradně býložravý, a předpokládá se, že tito medvědi zařazovali do svého jídelníčku více rostlin, zatímco maso stále mrchožrouti, když se k tomu naskytla příležitost. Mezi poslední z těchto medvědů patří Arctotherium wingei, který byl možná dokonce stejně býložravý jako žijící medvěd brýlatý, ale je těžké si tím být jistý, protože jediná známá lebka pochází z mladého jedince a chybí jí informativní spodní čelist.
Snížení velikosti a zjevný posun v jídelníčku směrem k většímu množství rostlinné potravy vedly Soibelzona a Figueirida k domněnce, že rostoucí tlak jiných predátorů tlačil arctotherium během posledních 800 000 let k býložravější stravě, ale jistotu nemáme. O přírodní historii této téměř zcela vyhynulé skupiny medvědů toho stále mnoho nevíme. Dnes už jen medvěd brýlatý nese dědictví čeledi, do které kdysi patřilo Arctotherium, Arctodus a jejich příbuzní – skromní příbuzní jedněch z největších medvědů všech dob.
Nejvyšší obrázek: Goliáš v pozdějších letech, na podzim roku 1985. Od uživatele Flickr The Rapscallion.
FIGUEIRIDO, B., & SOIBELZON, L. (2009). Inferring palaeoecology in extinctine tremarctine bears (Carnivora, Ursidae) using geometric morphometrics Lethaia, 43 (2), 209-222 DOI: 10.1111/j.1502-3931.2009.00184.x
Soibelzon, L., Pomi, L., Tonni, E., Rodriguez, S., & Dondas, A. (2009). První zpráva o doupěti jihoamerického medvěda krátkozobého (Arctotherium angustidens): paleobiologické a paleoekologické důsledky Alcheringa: An Australasian Journal of Palaeontology, 33 (3), 211-222 DOI: 10.1080/03115510902844418
Soibelzon, L., & Schubert, B. (2011). The Largest Known Bear, Arctotherium angustidens, from the Early Pleistocene Pampean Region of Argentina: With a Discussion of Size and Diet Trends in Bears Journal of Paleontology, 85 (1), 69-75 DOI: 10.1666/10-037.1
.