Hedonismus je ten filozofický proud, který navrhuje dosažení slasti jako nejvyššího cíle, jehož má být dosaženo ztotožněním s dobrem.
Filosofický proud, který prosazuje slast jako nejvyšší cíl tím, že ji přímo spojuje s dobrem
Pro hédonisty, jak se nazývají zastánci této životní filosofie, je slast nejvyšším cílem života, a proto celou svou existenci zaměří na honbu za slastí a potlačování záležitosti, která slasti rozhodně odporuje: bolesti.
Podle hédonismu se vše, co člověk dělá, ukazuje jako prostředek k dosažení něčeho jiného, pouze rozkoš bude člověk hledat pro ni samotnou.
Maximum hédonistického života: užívat si a těšit se
Hédonistický život zahrnuje kromě jiných otázek a přikázání: udělat si čas na požitky, dopřát si je, když je to potřeba, snažit se emoce, které jsou příjemné, tolik nerationalisovat, ale spíše si je užít, a to je vše, a podporovat zvědavost.
Jednoznačnost, kterou pojem slasti sám o sobě představuje, způsobuje, že v mnoha případech jsou myslitelé a myšlenky, kteří nějakým způsobem hovoří o primátu slasti, zařazováni pod plášť hédonismu, ačkoli se někdy s tímto etickým proudem neshodují.
Typy hédonismu, zejména epikureismus
Existují dvě kategorie hédonismu, etický hédonismus a psychologický hédonismus.
Kyrénská škola založená Aristipem z Kyrény, mezi 4. a 3. stoletím př. n. l. B.C. je jednou z klasických škol hédonismu. Podle Kyrény je rozkoš nejvyšším dobrem, o které by měl každý člověk usilovat, a proto byl výrazným propagátorem tělesných požitků na úkor duševních a duchovních.
Další klasickou školou, která zastává hedonismus, je epikureismus, který spojuje slast s klidem a tvrdí, že při bezprostředním získávání slasti je možné omezit touhu.
Epikureismus je bezpochyby považován za nejvýznamnějšího představitele tohoto filozofického směru. Mezitím je za otce a zakladatele považován řecký filozof Epikuros. Tento řecký myslitel žil mezi 4. a 3. stoletím př. n. l.
Jeho maxima se točila kolem myšlenky, že potěšení smyslů a odstranění bolesti, kterých se dosahuje rozumem a rozvahou, jsou základními cíli existence. Má-li člověk dosáhnout štěstí, musí k nim směřovat jednání a samozřejmě i opomenutí.
Epikuros svým stoupencům doporučoval, aby nejprve uspokojili ty touhy, které jsou nezbytné k tomu, aby mohli žít, a pak ty, které jsou také přirozené, ale nejsou nezbytné, jako jsou mimo jiné umělecké projevy, sexuální projevy, společenské vztahy.
Epikuros však říkal, že by to nemělo člověka nijak ovládat.
Na druhou stranu tvrdil, že touhy spojené s politickou mocí a slávou jsou pomíjivé, a proto by neměly být brány v úvahu před výše zmíněnými.
Doporučoval také nebát se smrti, protože u těch, které zasáhne, nevyvolává pocity, a zabýval se dalšími otázkami, které se člověka vždy týkaly, jako je jídlo a čas, a říkal, že první a nejlepší je to nejchutnější a nejlepší čas bude ten, který vyvolá největší potěšení.
Epikuros založil v řeckém hlavním městě Athénách velmi slavnou školu zvanou Zahrada, kde se scházel se svými žáky, a myšlenka zasazení do zahrady nebyla rozmarná, ale souvisela s další Epikurovou větou o lásce k přírodě nade vše.
Hlavní rozdíl mezi oběma zmíněnými hédonistickými proudy spočívá v tom, že první z Kyrény měl egoističtější přístup, protože se snažil upřednostnit osobní zájmy.
Odkaz na utilitarismus
Modernější verze hedonismu se objevila v 18. století v Anglii pod vedením různých britských filozofů, jako byli mimo jiné Jeremy Bentham a John Stuart Mill, kteří rovněž navrhovali požitek jako konečný cíl, ačkoli jeho dosahování musí být vždy přizpůsobeno prospěchu společnosti, protože maximální požitek znamená, že nikdy nezapomínáme na druhé.
Většina náboženství odsuzuje hedonismus jako předem nemorální a jako odvádějící pozornost od jejich hlavních dogmat.
Křesťanství jej například odsuzuje, protože je v rozporu s jeho hlavním dogmatem: nade vše a především milovat Boha a bližního.
Křesťanství jej například odsuzuje, protože je v rozporu s jeho hlavním dogmatem: nade vše a především milovat Boha a bližního.