THE MUGWUMPS: PUBLIC MORALISTS OF THE GILDED AGE
By David Tucker
V rozsahu, v jakém si je vůbec někdo pamatuje, se o Mugwumpech ze 70. a 80. let 19. století píše převážně negativně. Jejich pověst se dodnes nevzpamatovala z opovržení, které na ně vztáhl Richard Hofstadter ve svém slavném díle The Age of Reform.
Typický Mugwump byl ve svých ekonomických a politických názorech konzervativec. Jistě opovrhoval těmi nejbezohlednějšími z nových zbohatlíků, stejně jako oportunistickými, chlubivými a tarifními politiky, kteří jim sloužili. Ale nejzávažnější zneužití rozvíjejícího se ekonomického řádu zlatého věku buď rezolutně ignoroval, nebo je spokojeně přijímal jako nevyhnutelný důsledek boje o existenci nebo improvizace a lenosti mas. Zpravidla byl dogmaticky oddán převládající teoretické ekonomii laissez-faire. Jeho ekonomický program příliš nepřesahoval reformu cel a zdravé peníze – oba principy byly snáze přijatelné pro skupinu, jejíž bohatství bylo založeno spíše na obchodních aktivitách a profesích než na výrobě a nových podnicích – a jeho politický program spočíval na základech poctivé a efektivní vlády a reformy státní správy… Mugwump byl uzavřen před lidem stejně tak svou sociální rezervovaností a amatérismem jako svými upřímně konzervativními názory.
Ouch!
Hofstadter stavěl Mugwumpa do kontrastu s jím mnohem preferovanějšími pokrokáři, kteří se na politické scéně objevili o generaci později.
Synové a nástupci Mugwumpů museli zpochybnit myšlenky svých otců, modifikovat jejich doktrinářskou oddanost laissez-faire, nahradit jejich aristokratické preference překvapivým oživením nadšení pro lidovou vládu a vyvinout větší flexibilitu při řešení požadavků nespokojenců…
Většinou tento verdikt zůstává verdiktem historické profese – tedy pokud neokřikují i progresivisty. Právě proto, aby zpochybnil tento ustálený názor, vydal David Tucker svou knihu The Mugwumps:
Debata se může zdát obskurní, zaprášená hnědá polemika v nudných prostředních kapitolách učebnic dějepisu „daně a cla“. Podívejte se však blíže a objevíte příběh s bolestně ostrým současným významem.
V sedmi letech 1861-68 republikánská strana Abrahama Lincolna, Williama Sewarda a Charlese Sumnera přetvořila zemi. Vybudovali armádu, vyhráli občanskou válku a osvobodili otroky. Využili nepřítomnosti Jižanů v Kongresu k uzákonění dlouho odkládaného programu whigovského budování národa: národní banky, národní měna, transkontinentální železnice, homesteading, univerzity s pozemkovými granty, přijetí nových svobodných států, koupě Aljašky a ústavní dodatek – čtrnáctý – definující a prosazující národní občanství.
Ale po splnění tohoto velkého programu museli republikáni čelit otázce: co teď? Ulysses Grant vyhrál volby v roce 1868 pod heslem „Mějme mír“ a jeho strana se snažila najít novou identitu pro tuto mírovou éru.
V republikánské straně převládal názor skupiny, které se začalo říkat stalwarti. Stalwarts se věnovali především udržení jednoty toho, čemu se již začalo říkat Velká stará strana. Tehdy stejně jako dnes stálo udržování politické strany peníze. Tehdy stejně jako dnes existoval velmi omezený počet způsobů, jak tyto peníze získat.
Způsobem číslo jedna byly příspěvky na volební kampaň. Během války vyrostla velká a důležitá průmyslová odvětví, jejichž prosperita byla po návratu míru ohrožena. Zejména pensylvánští železáři se museli obávat poklesu zakázek a levnější konkurence z Velké Británie. Nabídli velké odměny straně, která by jim nabídla celní ochranu.
Způsobem číslo dvě byly výpalné z patronátních nájmů – tedy téměř všech nájmů. Dvě nebo tři procenta z platu, která vděční úředníci vraceli straně, představovala po celé 19. století největší zdroj příjmů strany. A po roce 1865 bylo najednou k rozdělování mnohem více pracovních míst! Bylo třeba vybírat nová cla, vyplácet důchody z občanské války, obsadit nová ministerstva zemědělství a vnitra. A jak lépe vyjádřit poděkování vděčného národa než obsadit tato pracovní místa zraněnými vojáky a zajistit tak nejen jejich podporu, ale i podporu jejich širokých rodin?“
Smyslem shánění peněz je samozřejmě získávání hlasů. I tehdy, stejně jako dnes, hlasovali Američané svými peněženkami. Země skončila válku hluboce zadlužená. Nejen vláda, ale i farmáři a výrobci si ve velkém půjčovali. Většina těchto půjček se uskutečnila v zelených dolarech. Protože greenback ztratil vůči zlatu asi polovinu své hodnoty, váha těchto dluhů by se zdvojnásobila, kdyby se USA rychle vrátily k předválečnému měnovému standardu. Aby ochránili dlužníky, volali republikáni v Kongresu po velmi pomalém návratu ke starým penězům.
Tato velmi praktická politika zajistila republikánům udržení moci – ovšem způsobem, který se mnoha Američanům příliš nelišil od otevřené korupce.
Skupina, které se začalo říkat Mugwumps (tento název se začal používat až po volbách v roce 1884), se soustředila kolem několika jasných reformních zásad:
1) Státní úředníci by neměli být jmenováni nebo odvoláváni z politických důvodů.
2) Tarify by měly být sníženy podle zásad volného obchodu.
3) USA by se měly okamžitě vrátit k předválečným měnovým standardům.
Z dnešního pohledu se první dvě zásady jeví jako nenapadnutelné, třetí už méně: příliš rychlý návrat ke zlatu a stříbru by uvrhl (a nakonec i uvrhl) USA do deprese, které se dalo vyhnout. Avšak i v případě třetího bodu budoucí Mugwumpovi intuitivně vytušili něco správného: politická kontrola peněžní zásoby je nebezpečná. Zlato a stříbro byly špatným řešením, ale správné řešení – nezávislá měnová autorita typu Federálního rezervního systému – stále leželo za horizontem americké politické představivosti.
Problémy, které sužovaly Ameriku po občanské válce, se mohou zdát vzdálené. Ale politika té doby je až děsivě povědomá.
Mluvme o rozděleném národě! Zde je úryvek ze slavného projevu z té doby, výmluvnější než obvykle, ale o to jedovatější:
Každý člověk, který se pokusil zničit vládu, každý, kdo střílel na svatou vlajku na nebi, každý, kdo vyhladověl naše vojáky, každý strážce Libby, Andersonville a Salisbury, každý, kdo chtěl upálit černochy, každý, kdo chtěl na Severu rozprášit žlutou zimnici, každý, kdo se postavil proti lidské svobodě, který považoval aukční síň za oltář a vytí krvavého psa za hudbu Unie, každý muž, který plakal nad mrtvolou otroctví, který si myslel, že bičování nahých zad je zákonnou odměnou za vykonanou práci, každý, kdo byl ochoten připravit matku o dítě – každý z nich byl demokrat.
To byl Robert G. Ingersoll v kampani pro Jamese Garfielda v roce 1880. Řadoví republikáni jako Ingersoll si každou volební kampaň představovali jako reprízu občanské války, a stejně jako byly nejrůznější pochybné metody legitimizovány imperativem národního přežití v 60. letech 19. století, zůstaly legitimní i o dvě desetiletí později. Když Benjamin Harrison v roce 1888 připsal Providence své těsné vítězství, republikánský šéf Filadelfie Matthew Quay byl podrážděný. Harrison se podle něj nikdy nedozví, „jak blízko se řada lidí musela přiblížit … k trestnici, aby se stal prezidentem“.
Kdo může tehdejším lidem zcela vyčítat intenzitu jejich politických citů? Je však také pravda, že tyto city umožňovaly bezohledným lidem, kteří hledali sobecké výhody, aby své spoluobčany oklamali, obelhali a podvedli. A když stranické cítění selhalo, měli tito bezohlední lidé poslední zbraň, kterou mohli použít. Odsuzovali reformátory Mugwumpa jako neloajální, rozštěpence strany a snoby. (Slovo „elitáři“ tehdy ještě neexistovalo.) Tato obvinění získala na věrohodnosti v roce 1884, kdy GOP nominovala na prezidenta zkorumpovaného Jamese G. Blaina – a Mugwumpovci dezertovali, aby podpořili Grovera Clevelanda.
Tady se příběh Mugwumpů stává pro naši dobu nejrelevantnější. Opotřebovaná republikánská strana, která používá zastaralou rétoriku k prosazování programu zvláštních zájmů, je vyzvána, aby vládla lépe. Lidé, kteří tuto výzvu činí, se dopouštějí mnoha chyb. (Nelze se tomu vyhnout: Mugwumpovi byli snobové.) Zpočátku se věc reformy zdá být naprosto kiksotická. Jednotliví Mugwumpovi si zničili vlastní kariéru. Prozíravější reformátoři jako Theodore Roosevelt a Henry Cabot Lodge, ačkoli obecně sympatizovali s obavami Mugwumpů, přesto v roce 1884 Blaina podpořili. Kdyby učinili jinak, nedostali by se do prezidentského úřadu ani do Senátu. A přestože jako hnutí usilující o politickou moc Mugwumpové neuspěli, jejich myšlenky drtivě zvítězily.
Možná je modernizované a demokratizované Mugwumpství právě tím, co dnes GOP potřebuje? Samozřejmě pokud historická paralela skutečně platí, čím více ji republikáni potřebují, tím hněvivěji ji budou odmítat a odsuzovat. A přesto, jak učí Tucker, dnešní zavržení se velmi často rovná předehře k zítřejšímu přijetí.