Dům Coreyho Feldmana vypadá na první pohled směšně. Na vchodových dveřích visí křivý vánoční věnec, přestože je konec ledna. Feldmanův asistent mě vpustí do dvoupatrového domu v kopcích Los Angeles, a když vejdu do obývacího pokoje, musím se kousat do vnitřku tváří, abych se neudusil: nad krbem visí Feldmanova kresba z let jeho teenagerské slávy v 80. letech. Knihovny jsou plné historických hraček, většina z nich je ještě v krabicích, většina z Feldmanových vlastních filmů: je tu zboží z Goonies, památky na Gremlins, suvenýry ze Ztracených chlapců. A samozřejmě jsou tu nevyhnutelné plakáty jeho filmů, včetně Povolení řídit a Stůj při mně. Je to jako parodie na to, jak by mohl vypadat dům bývalé dětské hvězdy: z jedné části Neverland a ze dvou částí Norma Desmond. A to jsem se ještě nezmínil o obrázku Michaela Jacksona – s nímž se Feldman v dětství přátelil – v předsíni, který vás vítá, když procházíte kolem.
Ve své době jsem byl Feldmanovým velkým fanouškem a tvrdím, že jeho výkon ve filmu Stůj při mně se vyrovná mnohem uznávanějšímu výkonu River Phoenixe. Ale když stojím v jeho obývacím pokoji, přistihnu se, že dělám to, co dnes většina ostatních o Feldmanovi: „Podívejte se na toho chlapa,“ pomyslím si a podlehnu volání chrapounů. „To je ale vtip!“
Osmapadesátiletý Feldman se nakonec objeví a nevypadá o moc méně absurdně než jeho dům. Venku je horko, ale on má na sobě bohatě vzorovanou košili, vestu a kalhoty od obleku. Stále má onen široký úsměv s tenkými rty, díky němuž byl jako dětský herec tak rozpoznatelný, ale postavený vedle jeho hubené postavy nyní zdůrazňuje jeho zubatý, popraskaný vzhled. Ale je velmi starostlivý, ujišťuje se, že mám pití, že se na pohovce cítím pohodlně, i když má hrozný den. K tomu se ještě dostaneme, ale nejdřív se musím zeptat, jestli mu nepřipadá, že mít kolem sebe všechny ty staré hračky je trochu, no, depresivní?“
„Ne, vůbec ne,“ říká. „Zážitky, které byly špatné, nebyly práce na Gremlins nebo Goonies. Tohle jsou samé zábavné věci.“
A pak si opožděně uvědomím, že Feldman nepředvádí svou zašlou slávu. Objímá těsně tu příliš krátkou časovou kapsu, kdy se začínal vymaňovat ze spárů svých vykořisťovatelských rodičů, ale ještě předtím, než byl jako teenager sexuálně obtěžován. Ten nepatrný kousek dětství, který mu nezničili dospělí, kteří se o něj měli starat.
V polovině a na konci 80. let byl Feldman známý jako jeden z nejpopulárnějších teenagerských pin-upů na světě. Se svým dětským hereckým kolegou Coreym Haimem – nejlepšími přáteli a častými spoluhráči – byli známí jako Two Coreys. Dívky si polepovaly učebnice samolepkami Coreyho, volaly na telefonní linky Coreyho kasy, stály před svými domy a křičely. Ty časy jsou dávno pryč a Feldman je nyní známý spíše díky něčemu jinému. Poté, co Haim zemřel v roce 2010 ve věku 38 let na zápal plic, po letech bolestivě zveřejněné závislosti na návykových látkách, Feldman promluvil o sexuálním zneužívání, kterému byli s Haimem ve filmovém průmyslu vystaveni.
„Největším problémem Hollywoodu,“ opakuje jako mantru, „je pedofilie.“ Feldman se v roce 2010 rozhodl, že v Hollywoodu bude pokračovat ve své práci. Jeho kolegyně, bývalá dětská herečka Alison Arngrimová, řekla: „Doslova jsem slyšela, že byly ‚předávány‘. Říkalo se, že jim dávali drogy a využívali je k sexu.“
Podle Feldmana byl Haim při natáčení filmu Lucas v roce 1986 znásilněn „významnou hollywoodskou osobností“. Při recenzi tohoto filmu Roger Ebert předpověděl, že z Haima „vyroste významný herec. Je tak dobrý.“ Byl, ale místo toho se z něj stala nafouklá a zkrachovalá skořápka muže, který byl v pozdějších letech nucen vystupovat v televizních reality show, v nichž byl tak mimo, že sotva věděl, kde je. „Před smrtí mě přinutil slíbit, že dostanu pravdu ven,“ říká Feldman. Bylo by slabé slovo říct, že se to pro něj stalo křížovou výpravou, k velkému zděšení Haimovy matky Judy, která souhlasí, že její syn byl zneužíván, ale tvrdí, že Feldman zneužívá jeho památku.
Dnes Feldman nervózně přešlapuje po svém domě, protože jeho dlouho slibovaný dokument, který napsal, režíroval a financoval, bude pravděpodobně opět odložen kvůli problémům s pojištěním. Předběžně se jmenuje Pravda: Znásilnění dvou Coreyových. Feldman tvrdí, že po téměř deseti letech náznaků a slibů nejen pojmenovává své a Haimovy násilníky, ale také naráží na to, co je podle něj spiknutím na jejich ochranu. Skutečnost, že svůj film nemůže dostat ven, je toho podle něj důkazem. „Nikdo nechce jít po těch zlých,“ říká a ukazuje mi e-maily od právníků, kteří mu odpírají přístup k policejním zprávám a videozáznamům. „Co se tady sakra doopravdy děje?“ ptá se.
Musí tě to dohánět k šílenství frustrací, říkám.
„Vypadám snad jako blázen?“ ptá se a oči mu planou.
Pravda je, že obklopen svými hračkami, blouznícími o „hlubokých, nebezpečných“ spiknutích, ano, rozhodně ano. Ale Harvey Weinstein si najal bývalé agenty Mosadu, aby zdiskreditovali novináře, kteří ho vyšetřovali, a ženy, které ho obvinily ze znásilnění. Takže šílenství může být někdy pravda.
Feldman se narodil a vyrostl kousek od Los Angeles jako syn otce, který byl z velké části nepřítomný hudebník, a bývalé servírky z klubu Playboy. Podle jeho slov se rodiče podívali na své dítě, viděli v něm potenciální stroj na peníze a od tří let ho posílali na konkurzy. Matka mu ve čtyřech letech peroxidovala vlasy a o pár let později mu nasadila prášky na hubnutí, aby zvýšila jeho šance na získání rolí. (Feldman se v pubertě od rodičů právně emancipoval, stejně jako to později udělali Drew Barrymore a Macaulay Culkin. Historie dětských hvězd a jejich rodičů je zřídkakdy šťastná.“
Feldman pracoval soustavně, postupoval od reklam k sitcomům a nakonec k filmům. Říká, že miloval pobyt na place s ostatními dětmi a možnost utéct od toho, co popisuje jako svůj mizerný domácí život a občas násilnické rodiče. Toto krátké šťastné období popisuje ve svých pamětech z roku 2013, které stejně jako Feldmanův dům a Feldman sám vypadají na první pohled zcela absurdně. Jmenuje se nevyhnutelně Coreyografie a v poděkování děkuje mimo jiné Hughu Hefnerovi „a zbytku rodiny Playboye“ a „Katherine Jacksonové a rodině Jacksonových“.
Ale první dojem opět Feldmanovi škodí, protože Coreyografie je docela dobrá. Evokuje tu podivnou bublinu 80. let, kdy byl Hollywood náhle zaplaven dětskými hvězdami – Ricky Schroeder, Sean Astin, Phoenixovi, Ethan Hawke -, protože zábavní průmysl využíval explodující dětský trh. Mnoho z těchto filmů natočil Steven Spielberg, který v knize vystupuje jako laskavá postava, i když zpětně se dá říci, že s pochybným úsudkem. Pozval Michaela Jacksona na natáčení a seznámil ho s dětskými herci, včetně Feldmana. Spielberg jim dovolil jít s ním do Jacksonova hotelového pokoje, ale jen proto, že se obával, že by mohly být pro popovou hvězdu příliš hlučné.
Feldman se seznámil s Haimem, když byli oba obsazeni do filmu Ztracení chlapci, a zdálo se, že jsou si souzeni jako nejlepší přátelé: měli stejné jméno, byli stejně staří (14 let) a dokonce byli stejného vyznání (Židé). Podle Feldmana se mu Haim svěřil, že mu to řekl jeho násilník: „Jestli chceš být v tomhle oboru, musíš udělat tyhle věci.“ Jen o rok později Feldman uvedl, že ho pravidelně obtěžoval Jon Grissom, nyní odsouzený pedofil, kterého si najal Feldmanův otec, aby se o něj staral. Ve snaze dostat se od Grissoma pryč odešel Feldman k muži, kterého v knize nazývá „Ralph Kaufman“ (od té doby je identifikován jako Alphy Hoffman), který vedl společenský klub pro mladé hollywoodské hvězdy. Feldman tvrdí, že ho také obtěžoval. „Potřeboval jsem ve svém životě trochu normality,“ píše Feldman ve svých pamětech. Jeho rodiče nepřipadali v úvahu, „tak jsem zavolal Michaelu Jacksonovi“.
Před dvěma lety jsem dělal rozhovor s Robem Reinerem, který Feldmana režíroval ve filmu Stand By Me, a probírali jsme v něm osudy čtyř mladých dětských hvězd: River Phoenix se ve 23 letech předávkoval, Feldman tvrdí, že byl zneužíván, Wil Wheaton a Jerry O’Connell vyvázli bez úhony. Zeptal jsem se Reinera, jestli si myslí, že to odráží šance dětských hvězd: 50/50, že skončí v pořádku. „Nevím, jestli to odráží přesně dětské herce, ale spíš to, jestli mají dětští herci dostatečné rodinné zázemí, aby odolali potížím,“ odpověděl Reiner. Jinými slovy, problém je v rodičích, ne ve filmech. Koneckonců, navzdory Feldmanovým tvrzením o spiknutí ve filmovém byznysu, těch několik mužů, které zatím jmenoval jako zneuživatele, byli sotva vrcholoví hollywoodští manažeři a je nepravděpodobné, že by je někdo chránil.
Feldman se štítil, když jsem mu Reinerovu teorii sdělil. „Myslím, že je to pěkná výmluva. Mám Roba rád, ale je mimo mísu. To, co se stalo Coreymu Haimovi při natáčení Lucase, bylo, ano, samozřejmě, kvůli nedbalosti jeho rodičů. Ale na place byli špatní herci, kteří tam neměli být a od té doby jsou chráněni,“ říká.“
O tom, kdo byl Haimův údajný násilník, se v průběhu let vyrojilo mnoho fám a Haimova matka není sama, kdo naznačuje, že Feldman velké odhalení protahuje ve svůj vlastní prospěch. „Proč ho prostě nejmenuje?“ řekla a zopakovala tak prosby různých novinářů. Feldman opáčil, že nemůže, protože by ho zažalovali. Ale vzhledem k tomu, že toho muže ve svém filmu jmenuje, nemůže mi to říct hned?“
„No, pojistka ještě nepřišla,“ připomíná mi. „A taky to nechci prozradit, protože potřebuju, aby ten film viděli lidi.“
Ve čtrnácti letech byli Feldman a Haim dvě největší mladé hvězdy v branži. V devatenácti už byli na dně a jejich závislosti je činily nezaměstnatelnými. Málokterý pád byl rychlejší a krutější. Feldman však trvá na tom, že drogy byly jen záminkou pro průmysl, který si nad nimi zoufale chtěl umýt ruce.
„Který člověk v Hollywoodu nebral v 80. letech kokain? A kolik jich bylo zveřejněno? Přemýšlejte o tom!“ říká. To je možná pravda, ale neznám mnoho dalších hollywoodských osobností, které by prodávaly svou sbírku cédéček, aby si mohly koupit crack, jako to dělal Feldman, nebo vystupovaly v televizi zblblé drogami tak často jako Haim. Podle všech měřítek byly Feldmanovy a Haimovy závislosti strašné. Feldman se v roce 1995 očistil, ale přestože nadále hraje v malých projektech, jeho kariéra se už nikdy nevzpamatovala.
Feldmana rozčiluje, že zatímco filmový průmysl věnuje #MeToo alespoň ústní pozornost, jeho obvinění z pedofilie zcela ignoruje. „Jdou na předávání cen Sag a všichni se obléknou do černého a vyznamenají Patricii Arquetteovou. Ale proč mě nepozvali?“ ptá se.“
Možná, že kolem pedofilie existuje spiknutí mlčení – přesto se zdá bizarní, že Haim byl v roce, kdy zemřel, vynechán z oscarové sekce In Memoriam. Ale nelze obejít fakt, že část důvodů, proč byl Corey Feldman ignorován, spočívá v tom, že je Corey Feldman. V médiích je často vykreslován jako slizoun a blázen, přičemž si oba tyto přívlastky zasloužil. Jeho pravidelná účast v televizních reality show a rozhodně podivná vystoupení v denních televizních pořadech mu na důvěryhodnosti nepřidala; jeho pokus před několika lety udělat ze sebe Hugha Hefnera 21. století, který žije se skupinou žen ve spodním prádle známých jako „Coreyho andílci“, se mu povedl ještě méně.
Lituje toho?
„Ne, ne. Bylo to překroucené tak, aby to vypadalo jako zápor, ale nikdy to zápor nebyl,“ trvá na svém a oči mu opět planou.
V tu chvíli se objeví vysoká mladá žena s dlouhými blond vlasy a tiše si sedne za něj. Předpokládám, že je to jeho PR, ale ukáže se, že je to jeho žena Courtney, bývalá Coreyho andělka.
„Courtney byl díky andělům zachráněn život, protože to, co jsme dělali, pomáhalo dívkám. Řekl jsem: ‚Chci ti dát příležitost, aby ses nemusela prodávat nebo být striptérkou či pornohvězdou. Poskytneme ti podporu, kterou potřebuješ, jako by to dělala rodina, abys nemusela dělat tyhle věci,'“ trvá na svém a je rozhořčen, že jeho touha zachránit ženy tím, že je nastěhuje do svého domu a bude od mužů vybírat poplatky za to, že se s nimi účastní večírků, byla tak strašně špatně pochopena.
Feldman má pravdu, že lidé mají tendenci odvracet pohled od příběhů o pedofilii. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla byl v poslední době případ Jacksona. Od té doby, co byl loni odvysílán dokument Dana Reeda Leaving Neverland, většina lidí přijala fakt, že Jackson byl s největší pravděpodobností pedofil. Kromě Feldmana. Feldman, zdánlivě odhodlaný neustále podkopávat svou vlastní kauzu, se Jacksonovým obviněním vysmíval a trval na tom, že se ho Jackson za celou dobu, kterou spolu strávili, nikdy nedotkl. Po obrovské kritice na internetu Feldman loni trochu ustoupil a řekl: „Nemohu s čistým svědomím hájit nikoho, kdo je obviněn z tak strašných zločinů.“ Dnes se zdá, že vesluje zpět; v přední hale je koneckonců Jacksonův portrét a zahlédl jsem přinejmenším jednu Jacksonovu fotografii s Feldmanem. Když se na ně ptám, Feldman trvá na tom, že jeho reakce na Jacksonův případ vychází ze zkušenosti: Jackson ho nezneužíval, takže ho samozřejmě hájí. Vzhledem k tomu, že se nyní stylizuje do role obhájce dětských obětí, to nedává příliš smysl a mám podezření, že pravda je složitější: zoufale potřebuje věřit, že alespoň jeden dospělý z jeho dětství ho nechtěl poškodit.
Když jde o sexuální napadení, oběti jsou často považovány za nedostatečně dokonalé: jejich sexuální minulost je příliš hlučná, jejich chování po činu příliš divoké. Přesto si predátoři vybírají zranitelné a přeživší někdy zpracovávají trauma hluboce poškozeným a sebedestruktivním způsobem. Místo toho, aby se tyto faktory považovaly za důkaz, že se stalo něco strašného, jsou příliš často uváděny jako důvod, proč by se oběti nemělo věřit. Důraz je kladen na následek, nikoli na příčinu.
Budeme se muset naučit, jak vytvořit prostor pro nedokonalé oběti, a pochopit, že klíč k jejich příběhům spočívá v jejich nedokonalosti. Málokdo je nedokonalejší než Feldman. Bylo snadné uvěřit obviněním proti Weinsteinovi, když pocházela z tak bezúhonných zdrojů, jako jsou Ashley Judd a Angelina Jolie. Situace je o něco složitější, když obvinění ze zneužívání pochází od bývalé dětské hvězdy, která v televizi dělá praštěné věci. Stačí se podívat na Feldmana a Haima, abyste věděli, že se někde stala velká chyba. Ale to vyžaduje, abyste se na ně podívali a neodvrátili se od nich.“
Zatímco si s Feldmanem povídáme, v Hollywoodu probíhá sezóna udílení cen a další bývalá dětská hvězda, Joaquin Phoenix, bratr Feldmanova zesnulého bývalého spoluhráče a přítele, sbírá všechny ceny za nejlepší herecký výkon ve filmu Joker. Feldman se mezitím zoufale snaží najít způsob, jak vydat svůj dokumentární film o zneužívání, kterému byl sám vystaven. V životě opravdu neexistují žádné zaručené cesty.
Mluvíme o jeho dospívajícím synovi Zenovi, a když se ho zeptám, jestli by ho nechal jít do filmové branže, vyděšeně vytřeští oči: „K čertu, ne!“ Není pochyb o tom, že se Feldman snaží využít své trauma k dobrému: říká, že spolupracuje s Cechem filmových herců na zlepšení zákonů o ochraně dětí na filmových scénách, a je si jistý, že jeho film „zachrání tisíce lidí“. Jen nechápe, proč ho lidé nechtějí poslouchat a proč se mu smějí. Zmiňuje další nedávný článek, který zpochybnil jeho důvěryhodnost. „Nebylo to hezké, víte? Proč by to dělali?“ ptá se s vytřeštěnýma očima a nezní jako osmačtyřicetiletý muž, který se snaží jednat s médii. Zní jako dítě, které dospělí kolem něj opět zklamali.
{{vlevo nahoře}}
{{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{{vpravo dole}}
.
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterest
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.