Jak si některá nešťastná přímořská města uvědomila, likvidace vyplavené velryby je složitější než ji prostě strčit zpět do oceánu jako obří zlatou rybku, spláchnutou do stejně masivního kanálu.
První, co je třeba zvážit? Jestli se obří zvíře chystá explodovat. I když to zavání rybinou (pardon, omlouvám se), je to naprostá pravda – velryby na pláži mohou – a také explodují. (I když jich bez malé pomoci moc nevybuchne.)
Reklama
Takže se na chvíli štípneme do nosu a probereme tyto podmínky. Co na světě – nebo alespoň co u velryby – může způsobit, že zkažená mrtvola savce exploduje?
Špatný stav plynatosti. Po smrti velryby se v žaludku a dalších orgánech hromadí plyny (konkrétně metan). Obvykle dojde k tomu, že se kůže začne rozpadat a v tu chvíli se velryba pomalu vyprazdňuje, protože plyn uniká ven.
Ale občas – velmi občas – se kůže velryby (která je poměrně houževnatá) stále natahuje, aby pojmula plyn, až dosáhne bodu zlomu.
Upozornění: Od mrtvých velryb se držte dál, a to nejen proto, že údajně páchnou jako „sklenice sádla ze slaniny, kterou necháte několik dní na slunci“ . Když do velryby naplněné metanem šťoucháte a šťoucháte, dáváte jí dostatečný důvod k explozi dříve, než se stihne přirozeně vyprázdnit. Udělejte si laskavost a uctěte ji zpovzdálí.
Pokud vás to trochu znervózňuje ohledně vašeho vlastního výbušného posmrtného života, máte dobrý důvod: lidé po smrti také produkují metan a další plyny. Naše jediné riziko výbuchu však plyne z příliš těsně uzavřené rakve, která by neumožňovala žádnou cirkulaci. Když se nahromadí příliš mnoho plynu, máte na krku vybuchující rakev – a možná i vlasy, oblečení a boty .
Reklama