Mnoho lidí na Západě si buddhismus vykládá jako cestu meditace vedoucí k osvícení.
Mnozí možná nevědí, že tento výklad se značně liší od jeho praktikování ve východní Asii.
Strávil jsem mnoho let pozorováním buddhistických chrámů na Tchaj-wanu a v pevninské Číně a můj výzkum vyvrcholil knihou „Čínský buddhismus čisté země“. Tato forma buddhismu učí lidi vzývat buddhu jménem Amitábha v očekávání, že až zemřou, vezme je do své čisté země buddhy, ideálního místa, kde se mohou věnovat praktikám, které je dovedou k tomu, aby se stali buddhy neboli plně osvícenými a osvobozenými bytostmi.
Tato forma praxe – ústřední pro buddhismus Čisté země – vznikla v mahájánovém buddhismu, větvi buddhismu, která se objevila v prvním až šestém století našeho letopočtu.
Buddhismus v Číně
Jedním z inovativních učení mahájánového buddhismu bylo, že vesmír obývají miliony buddhů, nejen historický zakladatel náboženství. Protože všichni tito buddhové museli někde přebývat a jejich prostředí muselo být stejně čisté jako oni sami, vyplývalo z toho, že existuje mnoho buddhových zemí.
Buddhismus čisté země učil, že čistá země Amitábha je po smrti přístupná obyčejným lidem. Před rozvojem buddhismu Čisté země vedla k osvícení pouze náročná cesta studia a praxe, která byla pro většinu lidí nedostupná.
V Číně učení o Čisté zemi učinilo vyhlídku na osvobození od utrpení a dosažení buddhovství uskutečnitelnou pro obyčejné lidi. Zatímco buddhismus Čisté země se rozšířil a zdomácněl v jiných východoasijských zemích, Čína je zemí jeho zrodu.
Teorie karmy
Buddhisté věří, že všechny živé bytosti uvízly v nekonečné smyčce zrození a znovuzrození a dobré či zlé štěstí, které prožívají, je výsledkem karmy. Karma je morální síla, kterou vytvářejí skutky, jež člověk koná:
Karma prý určuje budoucí život z hlediska pohlaví, inteligence a dalších osobních vlastností i prostředí, v němž člověk žije.
Předpokládá se, že buddha zcela očistil svou karmu, jeho tělo a mysl jsou prosté všech vad a země, kterou obývá, je dokonalá. Několik buddhistických spisů popisuje „buddhovy země“ jako ráje bez morálního zla a prosté všech poskvrn.
Mnozí buddhisté doufají, že se narodí v zemi buddhy, aby mohli dokončit svou cestu pod přímým dohledem buddhy.
Příběh o založení
Podle sútry neboli spisu o Buddhovi nekonečného života z nejpozději třetího století se mnich jménem Dharmākara rozhodl stát buddhou. Po dlouhém studiu a rozvažování složil 48 slibů, které podrobně popisovaly, jakým buddhou bude a jak bude vypadat jeho země buddhů.
Ve většině těchto slibů byla vylíčena scéna známá věřícím: Jako buddha bude mocný, moudrý a soucitný. Jeho země by byla velkolepá a bytosti, které by ji s ním sdílely, by byly tak dokonalé, že by již měly mnoho schopností a vlastností buddhy. Patřila k nim dokonalá výmluvnost a schopnost vidět a slyšet na velkou vzdálenost.
Mezi sliby zaznamenanými v Sútře byl však osmnáctý, který vše změnil. Tento slib stanovil, že každý, kdo si na něj před smrtí jen vzpomene, se znovu narodí v jeho zemi buddhy:
„Pokud se, až dosáhnu buddhovství, vnímající bytosti v zemích deseti směrů, které se mi upřímně a s radostí svěří, budou chtít narodit v mé zemi a pomyslí na mě třeba desetkrát,“ cituje se Dharmakara.
To, že uskutečnil svůj cíl a stal se buddhou jménem Amitábha, znamenalo, že se slib stal skutečností. Výraz „desetkrát“ vztahující se k myšlenkám na Amitábhu byl však neurčitý. Jiné písmo, Sutra o vizualizaci buddhy nekonečného života, objasňovalo, že stačí desetkrát vyslovit jméno tohoto buddhy.
Kromě toho Dharmākara také řekl, že vyloučeni budou ti, kdo se „dopustí pěti těžkých provinění a zneužijí Pravou Dharmu“. Tato sútra taková omezení odstranila. Tato dvě písma umožnila obyčejným buddhistům usilovat o znovuzrození v této Čisté zemi.
Čistá země v Číně
Buddhismus vstoupil do Číny přibližně před dvěma tisíci lety a pomalu si získával příznivce, protože písma byla dostupná v překladu a misionáři se naučili předávat jejich poselství.
Příběh o Dharmákarových slibech se ukázal jako obzvláště populární. Sútra o Buddhovi nekonečného života byla několikrát přeložena do čínštiny a učenci-mniši přednášeli a komentovali sútry Čisté země.
Mniši a mnišky zpívali Amitábhovu sútru během každodenních pobožností. Tato sútra se spolu s dvěma již zmíněnými stala „třemi sútrami Čisté země“, které ukotvily vznikající tradici.
Dřívější čínští komentátoři těchto súter zastávali názor, že člověk potřebuje velké zásoby dobré karmy z minulosti, aby o těchto naukách vůbec slyšel. Hlásali také, že pokud není mysl člověka očištěna předchozí praxí, nemůže spatřit Čistou zemi v celé její nádheře.
Snaha o buddhovství
V šestém a sedmém století poskytli tři mniši jménem Tanluan, Daochuo a zejména Shandao nové výklady a praktiky, které běžným věřícím umožňovaly úplný přístup do Čisté země, aniž by si ji museli zasloužit nebo získat.
Předně tvrdili, že znovuzrození v Čisté zemi je „snadnou cestou“ ve srovnání s „obtížnou cestou“ tradiční buddhistické praxe.
Za druhé, že Buddha Amitábha pomáhá praktikujícímu tím, že k „vlastní síle“ věřícího přidává svou „jinou sílu“. Jinými slovy, buddhova síla pomáhá věřícímu přímo a přivádí ho do Čisté země. „Vlastní síla“ neboli vlastní úsilí věřícího mohlo mít blahodárné účinky, ale k osvobození nestačilo. Přidání buddhovy moci zaručovalo osvobození na konci tohoto života.
Zatřetí definovali hlavní praxi jako hlasité vzývání Amitábhova jména. V původních textech nebylo jasné, zda praxe spočívá v náročných meditacích nebo v ústním vzývání, ale jasně říkali, že pouhé opakování „Zdrávas buddha Amitaqbha“ způsobí, že buddha člověka přenese do Čisté země.
Čistá země nebyla konečným cílem, jako je tomu v křesťanství u nebe. Smyslem znovuzrození v ní bylo ocitnout se v dokonalém prostředí, aby se člověk mohl stát buddhou. Člověk by stále musel usilovat o buddhovství, ale jeho vlastní síla spolu se silou Amitábhy by zaručila konečný výsledek.
Představte si, že jste na pohyblivých schodech. Pokud člověk vůbec neumí chodit, vynese ho nahoru, ale pokud umí alespoň trochu chodit, jeho rychlost se spojí s pohybem eskalátoru, aby se tam dostal rychleji.
Zpívání Buddhova jména
Vyznavači Čisté země mohou recitovat „Sláva Buddhovi Amitábhovi“ potichu nebo nahlas a přitom počítat opakování na růženci; mohou se účastnit skupinové praxe v místním buddhistickém chrámu; mohou se dokonce zúčastnit jedno-, tří- nebo sedmidenních ústraní, která kombinují recitaci s rituály pokání a meditací.
Tato forma buddhistické praxe zůstává ve východní Asii dodnes převládající
.