Podle Cervivor Kristen, Austin, TX
Pět lékařů a pět Pap testů během dvou let. Tolik bylo potřeba, aby se zjistilo, co mi je. To a vytrvalost. Podle lékařů jsem měla opakované kvasinkové infekce. Podle Papových testů bylo všechno v pořádku – na 100 procent naprosto normální.
Ale „normální“ jsem nebyla. Každý měsíc jsem měla stejný příznak: kvasinkovou infekci bez svědění. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale všichni lékaři mě přiváděli k šílenství.
„Jezte jogurt, obsahuje přírodní bakterie, které kvasinky zabíjejí.“
„Přestaňte nosit ty těsné džíny a punčochy, ty vám pokaždé způsobí kvasinkovou infekci.“
„Jaké používáte mýdlo? Přejděte na Ivory.“
Při vyzvedávání receptu měla lékárnice tu drzost mi naznačit, že nemám dost sexu.
Jo, to byl ten problém. Zdravotní knížky, které jsem četla, trvaly na tom, abych polykala acidofilní pilulky a dávala si „tam nahoru“ česnek. Monistat se stal mým nejlepším přítelem. Používala jsem krém v domnění, že bude fungovat lépe než čípky.
Další měsíc, když se mi příznaky vrátily, jsem místo krému používala čípky. Další měsíc bych usoudila, že jsem musela zabít všechny kvasinky a teď se jich ujímají špatné bakterie. Zavolala bych lékaři a požádala ho o další recept.
Takový byl můj život po většinu tří let, možná i déle. Za tu dobu jsem dvakrát změnil práci, dvakrát se zasnoubil a jednou oženil. K sexu nedocházelo tak často, ale byla jsem obdařena velmi chápavým manželem. Ještě větší pochopení musel mít poté, co jsem po sexu začala silně krvácet. Tehdy jsem poznala, že je něco velmi špatně. Když jsem volala svému lékaři, řekla jsem mu, že jsem krvácela při užívání Monistatu (teď už vím, že to byla jen náhoda), a myslela jsem si, že by to mohlo mít souvislost, protože jsem ho užívala téměř každý měsíc. Řekl mi, a na jeho tón nikdy nezapomenu: „Monistat vám krvácení nezpůsobuje.“ A já jsem mu odpověděla, že ne. Stejně dobře mohl tu větu přerušit slovem „blbec!“. Dodnes se divím, proč se nezeptal sám sebe, co mi způsobuje krvácení.
Pamatuju si přesně ten okamžik, kdy jsem věděla, co mi je. Psal se rok 1998 a já seděla u počítače v naší garsonce o rozloze 400 metrů čtverečních, otočená zády k manželovi, který se díval na televizi. Vyhledala jsem si na internetu a na obrazovce přede mnou se objevily všechny mé příznaky: neobvyklý výtok a krvácení, anamnéza lidského papilomaviru neboli HPV. „Mám rakovinu děložního čípku!“
Trvalo by měsíce, než by lékař potvrdil mou autodiagnostiku. Dva pap testy vyšly normálně (od té doby jsem se dozvěděla, že běžné pap testy jsou přesné jen asi na 65 procent, ale že testy thinprep, které jsou dnes standardem, jsou přesnější). Když však můj (nový!) lékař viděl, že krvácím, nařídil kolposkopii. Výsledky mi nechtěla sdělit po telefonu. Musela jsem přijít do ordinace; musela jsem s sebou vzít manžela. Tu noc jsem nespala. Jen jsem ležela manželovi v náručí a plakala.
Druhý den jsme jeli na Manhattan, abychom se dozvěděli výsledky. Kolposkopie ukázala, že mám invazivní rakovinu děložního čípku, kvůli které budu muset podstoupit hysterektomii, a to brzy. Dostali jsme jméno gynekologické onkoložky (ani jsem nevěděla, že něco takového existuje) a domluvili jsme se na návštěvě u ní. Z ordinace jsme odešly ohromené a rozhodly se, že si život a čas oběda v New Yorku užijeme naplno. Obědvali jsme v Mesa Grill.
Vím, že jsem po rozhovoru s doktorkou musela být vyděšená, ale upřímně řečeno, nejvíc si pamatuji pocit absolutní úlevy. Po letech mučení jsem konečně věděla, co mi je. Měla jsem rakovinu, ale nebyla jsem blázen. Museli by mi udělat hysterektomii, ale nebyla jsem blázen. Měla jsem invazivní rakovinu děložního čípku a diagnostikovali mi ji o několik měsíců dříve, ale nebyla jsem blázen.
Zavolala jsem mámě. Na ten rozhovor si vzpomínám jen matně. Bylo mi 28 let a nemyslím si, že jsem se tvářila statečně; myslím, že jsem statečná byla. Když je vám dvacet, pořád ve vás zůstávají nějaké ty zbytky pubertálního pocitu nepřemožitelnosti. Dobrá věc.
V doktorce Maureen Killackeyové, která je nyní klinickou ředitelkou v New York Presbyterian/Lawrence Hospital Cancer Center, jsme měli nejlepšího onkologa a chirurga, jakého si kdo mohl přát. Byla skvělá, výřečná, chápavá, přemýšlivá a soucitná. A také ve mně rozpoznala jistou zvědavost.
Když vám řeknou, že máte rakovinu, máte tendenci si představovat, jak se zmocňuje vašeho těla, vysílá chapadla a regeneruje se, jakmile jí odříznou některé z tykadel. Představujete si ji jako živého tvora uvnitř vašeho těla, který vysává vaši životní sílu a ovládá každý orgán. Ale doktor Killackey tyto představy zažehnal. Zeptala se: „Chcete vidět svou rakovinu, skutečně si ji představit ve svém těle?“ „Ano,“ odpověděl jsem. Jak bych mohl ne? Zoufale jsem si chtěla představit tu věc, tu entitu, která mi léta ničila sexuální život, která mi diktovala stravu, ovládala mé myšlenky a nutila mě myslet si, že jsem se zbláznila. Pomocí malé kamery připojené k videomonitoru mi doktor Killackey ukázal, jak vypadá rakovina. Byla přesně tak velká jako guma na tužku. To je ono. Z toho, co jsem viděla, neměla chapadla a neobtáčela se mi kolem orgánů. Měla pouhý milimetr v průměru. Nebylo to nic.
Po tom, co jsme ten den opustili kancelář, jsem měl novou realitu: Jednou bych sice nemohla otěhotnět, ale mohla bych mít vlastní dítě prostřednictvím náhradní matky, protože bych si zachovala vaječníky, a tedy i hormony. Také jsem věděla, že nemoc zvaná rakovina děložního čípku se dá porazit. Moje rakovina – odhalená včas, protože jsem byla vytrvalá a měla jsem štěstí – se setkala se svým osudem. Když jsem přecházela 57. ulici, možná jsem se cítila vyděšená, ale také jsem se cítila posílená. Věděla jsem, proti čemu stojím, a věděla jsem, že budu v pořádku.
Kristen je stále NED.