Raná léta a úspěchyUpravit
Carl Dean Wilson se narodil jako nejmladší ze tří Wilsonových chlapců v Hawthornu v Kalifornii jako nejmladší syn Audree Nevy (rozené Korthofové) a Murryho Gage Wilsona. Od předškolního věku se cvičil v harmonickém zpěvu pod vedením svého bratra Briana, který často zpíval v rodinném hudebním pokoji se svou matkou a bratry. Inspirován country hvězdou Spadem Cooleym, požádal Carl ve dvanácti letech rodiče, aby mu koupili kytaru, na kterou bral lekce. V roce 1982 Carl na tuto dobu vzpomínal: „Kluk odnaproti, David Marks, chodil na hodiny kytary k Johnu Mausovi, tak jsem začal taky. Davidovi a mně bylo asi dvanáct a John byl jen o tři roky starší, ale mysleli jsme si, že je to kytarista k posrání. John a jeho sestra Judy spolu vystupovali na bratrských koncertech jako duo. Později se John přestěhoval do Anglie a stal se jedním z Walker Brothers. … Ukázal mi některé techniky prstokladu a vybrnkávání, které používám dodnes. Když hraju sólo, je pořád u toho.“ Zatímco Brian zdokonaloval vokální styl kapely a klávesový základ, Carlova kytara ve stylu Chucka Berryho se stala poznávacím znamením raných Beach Boys. Během studia na střední škole se Carl učil také hrát na saxofon.
Když bylo Carlovi patnáct let a v Los Angeles lokálně prorazil první hit skupiny „Surfin'“, koupil mu jeho otec a manažer Murry (který prodal svůj podnik, aby mohl podporovat synovu kapelu) kytaru Fender Jaguar. Carl se jako hudebník a zpěvák rozvíjel díky raným nahrávkám kapely a ranému zvuku „surf lick“, který se projevil ve skladbě „Fun, Fun, Fun“, nahrané v roce 1964, kdy bylo Carlovi 17 let. V roce 1964 také Carl poprvé přispěl jako spoluautor na singl Beach Boys kytarovým riffem a sólem ve skladbě „Dance, Dance, Dance“, kterou napsal společně s Mikem Lovem a Brianem Wilsonem. Koncem roku 1964 se jeho repertoár změnil a dal přednost dvanáctistrunné kytaře Rickenbacker, kterou v této éře používal také Roger McGuinn při vytváření zvuku skupiny Byrds a George Harrison z Beatles. Dave Marsh v The Rolling Stone Illustrated History of Rock & Roll (1976) uvedl, že Pete Townshend z The Who rozšířil R&B i rock „pod silným vlivem Beach Boye Carla Wilsona“.
Carlovy hlavní vokály v prvních třech letech existence kapely nebyly časté. Ačkoli na prvních nahrávkách hráli všichni členové skupiny, Brian začal v roce 1965 najímat zkušené session muzikanty, kteří hráli na instrumentálních skladbách skupiny, aby pomohli se složitým materiálem, ale skupina nebyla z nahrávání instrumentálních skladeb zcela vyřazena a stále hrála na některých skladbách na každém albu. Na rozdíl od ostatních členů skupiny hrál Carl často po boku session muzikantů a během vokálních sessions Beach Boys také nahrával své individuální kytarové party, přičemž jeho kytara byla zapojena přímo do zvukového pultu. Jeho hru můžeme slyšet v úvodu písně „California Girls“, v písni „That’s Not Me“ z roku 1966 a v celém albu „The Beach Boys Today!“ z roku 1965
Po Brianově odchodu z turné v roce 1965 se Carl stal hudebním ředitelem skupiny na pódiu. Smlouvy v té době stanovovaly, že promotéři najímají „Carla Wilsona plus čtyři další hudebníky“. Po svém pěveckém výkonu v písni „God Only Knows“ v roce 1966 se Carl stále častěji stával hlavním zpěvákem skupiny, což byla role, kterou předtím ovládali Mike Love a Brian. Zpíval hlavní písně v singlech „Good Vibrations“, „Darlin'“ a „Wild Honey“. Počínaje albem „Wild Honey“ Brian požádal, aby se Carl více podílel na nahrávkách Beach Boys.
70. létaEdit
Problémy s přehráváním tohoto souboru? Podívejte se do nápovědy k médiím.
V roce 1969 bylo provedení skladby „I Can Hear Music“ od skupiny Beach Boys první skladbou, kterou produkoval výhradně Carl Wilson. Do té doby se fakticky stal vedoucím skupiny ve studiu a na počátku 70. let produkoval většinu alb. Ačkoli Carl psal pro kapelu v počátcích surfové instrumentálky, jako skladatel se prosadil až na albu Surf’s Up z roku 1971, pro které složil písně „Long Promised Road“ a „Feel Flows“ s texty tehdejšího manažera kapely Jacka Rieleyho. Carl považoval „Long Promised Road“ za svou první skutečnou píseň. Po produkci většiny desek Carl and the Passions – „So Tough“ (1972) a Holland (1973) se Carlova vůdčí role poněkud zmenšila, a to kvůli Brianově krátkému návratu na veřejnost a kvůli Carlovým vlastním problémům se zneužíváním návykových látek.
Na desku L.A. (Light Album) (1979) Carl přispěl čtyřmi písněmi, mezi nimiž byla i „Good Timin'“, kterou napsal společně s Brianem o pět let dříve a která se stala americkým hitem v Top 40. Koncem sedmdesátých let byl Carlovým hlavním autorským partnerem Geoffrey Cushing-Murray, ale pro album Keepin‘ the Summer Alive (1980) psal s Randym Bachmanem ze skupiny Bachman-Turner Overdrive. Carl řekl Michaelu Feeney Callanovi, scenáristovi a režisérovi dokumentárního filmu RTÉ z roku 1993 The Beach Boys Today (oslava 30. výročí založení Beach Boys), že Bachman byl jeho nejoblíbenějším spoluautorem: „
Jako producent a zpěvák se Carl neomezoval pouze na Beach Boys. V sedmdesátých letech produkoval nahrávky i pro další umělce, například pro Ricciho Martina (syna Deana Martina) a jihoafrickou skupinu The Flames, jejíž dva členové se později dočasně připojili k sestavě Beach Boys. Propůjčil doprovodné vokály mnoha skladbám, včetně hitů skupiny Chicago „Baby, What a Big Surprise“ a „Wishing You Were Here“ (s Alem Jardinem a bratrem Dennisem), „Don’t Let the Sun Go Down on Me“ Eltona Johna (s Brucem Johnstonem), coververze hitu Davida Lee Rotha „California Girls“, „Desperados Under the Eaves“ Warrena Zevona a sváteční skladby Carnie/Wendy Wilson „Hey Santa!“. Carl také nahrál duet s Olivií Newton-John s názvem „You Were Great, How Was I?“ pro její studiové album „Soul Kiss“ (1985). Nebyl vydán jako singl.
Carl se spřátelil s Alexem Chiltonem a dával mu lekce hry na kytaru, když The Box Tops koncertovali s Beach Boys.
Sólová kariéraEdit
Na začátku 80. let se Beach Boys nacházeli v rozkladu; skupina se rozdělila na několik táborů. Wilson, frustrovaný liknavostí kapely při nahrávání nového materiálu a neochotou zkoušet, si v roce 1981 vzal dovolenou.
Brzy natočil a vydal sólové album Carl Wilson, složené převážně z rock n‘ rollových písní, které napsal společně s Myrnou Smith-Schilling, bývalou doprovodnou vokalistkou Elvise Presleyho a Arethy Franklin a manželkou Wilsonova tehdejšího manažera Jerryho Schillinga. Album se krátce umístilo v hitparádě a jeho druhý singl „Heaven“ se dostal do první dvacítky žebříčku Billboard Adult Contemporary. Wilson také v rámci propagace alba podnikl sólové turné a stal se tak prvním členem Beach Boys, který se vymanil z jejich řad. Zpočátku Wilson se svou kapelou vystupoval v klubech jako The Bottom Line v New Yorku a Roxy v Los Angeles. Poté se připojil k Doobie Brothers jako předskokan na jejich letním turné v roce 1981.
Wilson natočil druhé sólové album Youngblood v podobném duchu, ale v době jeho vydání v roce 1983 se opět připojil k Beach Boys. Ačkoli se Youngblood nedostalo do hitparád, singl „What You Do To Me“, jehož autorem byl John Hall, se umístil na 72. příčce a Wilson se tak stal druhým sólovým singlem skupiny Beach Boy v žebříčku Billboard Hot 100. Kromě toho se píseň dostala do první dvacítky žebříčku Billboard Adult Contemporary. Wilson tuto píseň a „Rockin‘ All Over the World“ (ze stejného alba), stejně jako „Heaven“ z alba z roku 1981, často hrál na koncertech Beach Boys v 80. letech. „Heaven“ byla vždy ohlašována jako pocta bratru Dennisovi, který se utopil v prosinci 1983.
Pozdější létaEdit
Na stejnojmenném albu Beach Boys z roku 1985 se výrazně projevil Wilsonův zpěv a autorství písní, což podtrhly jeho „It’s Gettin‘ Late“ (další hit v Top 20 Adult Contemporary) a „Heaven“ – podobná „Where I Belong“.
V roce 1988 zaznamenali Beach Boys největší úspěch v americkém žebříčku za posledních více než 20 let s písní „Kokomo“, která se stala číslem 1. Autory písně byli Mike Love, John Phillips, Scott McKenzie a Terry Melcher a Carl v ní zpíval hlavní refrén. Poté Love stále více dominoval v nahrávkách skupiny a stal se hnací silou alba Summer in Paradise (1992), prvního a jediného alba Beach Boys bez jakéhokoli Brianova přispění. V roce 1992 Carl řekl Michaelu Feeney Callanovi, že doufá, že Brian natočí nový materiál. „Mluvím za sebe,“ řekl Callanovi, „chci nahrávat jen hudbu inspirovanou.“
Carl pokračoval v nahrávání i v devadesátých letech a podílel se na nahrávání Brianových písní „Soul Searchin'“ a „You’re Still a Mystery“ pod vedením Dona Was, písní koncipovaných jako základ zrušeného alba Briana Wilsona a Beach Boys. Nahrál také album Like a Brother s Robertem Lammem a Gerrym Beckleym, přičemž až do posledních měsíců svého života pokračoval v turné s Beach Boys.
SmrtEdit
Wilson na začátku roku 1997 onemocněl ve svém prázdninovém domě na Havaji. Byla mu diagnostikována rakovina plic a byla mu nasazena chemoterapie. Od raného mládí kouřil cigarety. Navzdory nemoci a léčbě hrál a zpíval s Beach Boys po celou dobu jejich letního turné až do jeho ukončení na podzim 1997.
Wilson zemřel na rakovinu plic v Los Angeles, obklopen svou rodinou, 6. února 1998. K jeho úmrtí došlo jen dva měsíce po smrti jeho matky Audree Wilsonové. Byl pohřben na hřbitově Westwood Village Memorial Park Cemetery v Los Angeles.