Na trase mezi Lateránskou bazilikou a Vatikánem se v Římě nachází úzká ulička, které se papežové po mnoho let ve středověku vyhýbali. Než aby papežové náhodou putovali po její temné cestě, raději se postarali o to, aby ji všechna procesí obcházela.
Důvod, proč se papežové tak usilovně snažili vyhnout jedné konkrétní ulici? Právě zde, jak se vypráví, došlo v roce 858 k šokujícímu zjištění, že papež Jan VIII – který už vládl dva roky – je ve skutečnosti žena.
Jak se papežský dvůr dozvěděl pravdu, bylo ještě skandálnější, protože žena papežka během procesí do Lateránu porodila dítě a byla okamžitě ukamenována.
Podle mýtu tato papežka, nazývaná navždy „papežka Johanka“, pocházela z německé Mohuče a do Athén se dostala jako mladá žena ve společnosti svého milence. Protože měla velké nadání pro vzdělání, přestrojila se za muže a zdokonalila se v právu, teologii a filozofii.
Pro svou učenost získala věhlas, a tak byla brzy pozvána do Říma, kde se stále vydávala za muže, byla vysvěcena a rychle stoupala v papežských službách. Když papež Lev IV. zemřel, byla kolem roku 855 okamžitě zvolena římskou biskupkou a sloužila dva roky, sedm měsíců a čtyři dny, než byla odhalena její pravá totožnost.
Jejím pádem byla láska k úředníkovi kurie. Porodila mu dítě dříve, než se dostala do bezpečí Lateránského paláce, kde mělo být novorozeně ukryto před zraky světa.
Absolutní fikce
Pravdou ovšem je, že příběh o papežce Johance je absolutní fikcí a všichni renomovaní badatelé jej již dávno zavrhli. Přesto tomuto falešnému příběhu po staletí věřilo mnoho lidí a není divu, že jej v 16. století převzali protestantští polemikové, aby podpořili protipapežské nálady. Nové věřící nachází i dnes.
Jednoduchý fakt je tento: Neexistuje jediný historický důkaz, který by podporoval tvrzení, že Johanka někdy existovala nebo že někdy existovala papežka. Už samotné datum hypotetické volby umožňuje tuto historku snadno odmítnout, protože interregnum mezi papeži Lvem IV. a Benediktem III. bylo mnohem kratší než dva roky (trvalo jen několik týdnů).
Pak je tu ještě jedna zajímavá skutečnost: až do poloviny 13. století, tedy o 400 let později, neexistuje žádný legitimní historický pramen, který by se zmiňoval o ženské papežce. Kdyby k takovému skandálu došlo, mnozí nepřátelé papežů ve středověku by toho jistě hojně využili.
Legenda měla svůj skutečný počátek nikoli v 9. století, kdy se to údajně stalo, ale ve 13. století, a to díky plamennému vyprávění dvou dominikánských kronikářů Jeana de Mailly a Štěpána z Bourbonu o ženské papežce.
Báseň se brzy rozšířila s většími příkrasami díky spisům polského dominikána Martina z Troppau, později v roce 1200.
Stejně jako dnes, jakmile byla lež vyřčena, lidová kultura ji přijala a představa papeže Johánka zaujala spisovatele, satiriky a klauny na středověkých karnevalech, kteří k pobavení prostého lidu zesměšňovali papeže a biskupy.
S nástupem reformace v 16. století dostala stará městská legenda nový život jako zbraň proti papežství. Příběh se tak rozšířil, že papež Klement VIII. považoval v roce 1601 za nutné vydat oficiální prohlášení, že papežka Johanka nikdy neexistovala.
Vyvracející vědci
Papež Klement nebyl ve svých obavách sám. V roce 1587 vydal francouzský historik a právník Florimond de Raemond knihu Erreur populaire de Pape Jane („Lidový omyl papeže Johana“). S pozoruhodnou pozorností věnovanou historickým a logickým detailům Florimond zničil představu o ženské papežce a samotná kniha se stala jakýmsi bestsellerem, který v průběhu následujícího století vyšel v patnácti vydáních.
Stejně důležité bylo dílo francouzského historika 17. století Davida Blondela. Jeho výzkumy dospěly k závěru, že papežka Johanka byla naprostým výmyslem a možná měla svůj původ v satiře související s papežem Janem XI, který zemřel násilnou smrtí v mladém věku v roce 935. Blondelův přínos byl však o to významnější, že byl protestantem.
Oproti častému obvinění, že papežové pouze nařídili cenzurovat nebo odstranit z dějin pravdivé zprávy, je z různých záznamů nalezených po celé Evropě patrný opak. Kroniky a oficiální papežské seznamy vykazují čas od času změny, ale tyto úpravy zjevně nesměřovaly k odstranění zmínky o nějakém ženském papeži Janu VIII.
Naopak, změny jsou ve skutečnosti mnohem pozdějšími dodatky k textům (na konci stránky nebo na okraji), jimiž někdo vložil zmínky o ženské pontifikce v naději, že do nich zahrne oplzlé historky o papežích nebo upevní mýty dřívější doby.
Podivuhodné je, že pohádka o papežce Johance stále přetrvává. V těchto dnech ji vyhrabávají sekularisté a antikatolíci v souvislosti s „Da Vinciho kódem“ a zejména ti, kteří usilují o změnu církevního učení o svěcení žen.
Například koncem roku 2005 odvysílala televize ABC v pořadu „Primetime Live“ dechberoucí dokument s názvem „Po stopách papežky Johanky“ a několik nedávných knih zpracovalo toto téma jako vážnou historickou možnost.
Naštěstí jsou moderní učenci stejně neoblomní, jako byli ve své době Florimond a Blondel:
Co se týče obávané ulice v Římě, papežové ve středověku se jí skutečně vyhýbali. Nemysleli však na papeže Johánka. Na její trase bylo nepřáteli církve zavražděno několik pontifiků a pozdější papežové chtěli jednak uniknout podobnému konci, jednak uctít památku svých padlých předchůdců.