Jedním z výrazných vzorů v písních Boba Dylana je to, co by se dalo označit jako „balady“. Jedním z charakteristických rysů balad, které jsou typické pro většinu Dylanových písní, je jejich úporná repetitivnost; jedna strofa se opakuje stále dokola. (Dylan nikdy nepřijal vítězný popový formát strofa-sloka a v těch vzácných případech, kdy tak učinil, skončil u svých největších hitů, jako je „Knocking on Heaven’s Door“ nebo „Just Like a Woman“)
Druhou charakteristikou balad je jejich výjimečná délka, která spolu s opakujícím se formátem strofy právě z těchto písní dělá záplavu slov. Během šedesátých let ze sebe Dylan vysypal „Last Thoughts on Woody Guthrie“ (7:08 minut), „It’s Alright Ma (I’m only Bleeding)“ (7:29 minut), „Desolation Row“ (11:21 minut) a „Sad Eyed Lady of the Lowlands“ (11:23). Během sedmdesátých let jsme se dočkali „Lily Rosemary and the Jack of Hearts“ (8:51) a „Hurricane“ (8:33). V osmdesátých letech to byla „Brownsville Girl“ (11 minut) a v posledním desetiletí „Tempest“ (13:54).
Nejdelší balada, kterou Dylan dosud předvedl, je „Highlands“, neuvěřitelných 16 minut a 31 sekund, píseň, která uzavírala album „Time Out of Mind“. Tato nekonečná píseň však byla minulý pátek překvapivě sesazena z čela žebříčku nejdelších, když Dylan vydal „Murder Most Foul“, která trvá celých 16 minut a 57 sekund. Je to jeho první původní píseň od alba „Tempest.“
V normální době lze pochybovat o tom, že by se svět zastavil a poslouchal píseň, která má téměř 17 minut, ať už je jejím autorem slavný a ctěný umělec a skladatel kdokoli. Ale doba není vůbec normální a zdá se, že v posledních dnech lidé poslouchají „Murder Most Foul“. Poslouchají i proto, že je Dylan – poněkud neobvyklým způsobem, který zcela popírá jeho pichlavou a protichůdnou image – k poslechu vyzval. „Zdravím své fanoušky a příznivce s poděkováním za veškerou vaši podporu a věrnost v průběhu let,“ napsal Dylan na Twitteru. „Tohle je nevydaná píseň, kterou jsme před časem nahráli a která by vás mohla zajímat. Zůstaňte v bezpečí, buďte pozorní a Bůh ať je s vámi.“
Dělali to
Pokud je známo, „Murder Most Foul“ byla nahrána asi před osmi lety během práce na albu „Tempest“. Proč ji Dylan vydal až nyní? Možná proto, že mu šokující historická událost, jejíž existenci právě prožíváme, připadá jako vhodná doba k vydání písně o jiné historické události, která ohromila svět – o vraždě amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho.
Začátek písně budí dojem, že Dylanovou hlavní snahou je zaujmout stanovisko k identitě vraha, či možná vrahů. „Oni,“ říká opakovaně. „Oni“ to udělali, ne Lee Harvey Oswald – který v písni není zmíněn jménem.
- Poznejte vnuka JFK Jacka Schlossberga, novou naději demokratů
- Adam Schlesinger z Fountains of Wayne zemřel na koronavirus
- Sledujte nejlepší koncerty klasické hudby na světě z bezpečí své karantény
- April Fools! K-popová hvězda si dělá legraci ze svých fanoušků, že má koronavirus
„Oni“ jako konotace podniku. Dylan to neříká explicitně, ale naznačuje to prostřednictvím zajímavého odkazu na píseň, v níž zaujal svůj nejrozhodnější postoj k současnému problému: „Hurricane“. Věta, ze které vám zalehnou uši, zní: „Počkejte chvíli, hoši“. Ve skladbě „Hurricane“ je tím, kdo říká „Wait a minute, boys“, jeden ze zkorumpovaných policistů, který to říká svým kolegům na místě vraždy: „Počkejte, hoši, tenhle není mrtvý.“ To je začátek falešného příběhu, který dostal boxera Rubina „Hurricane“ Cartera do vězení. Na začátku své nové písně, když „oni“ přijdou zabít JFK, jim šokovaný prezident říká: „Počkejte, hoši, vy víte, kdo jsem?“. „Samozřejmě, že víme, víme, kdo jste,“ odpovídají chlapci, naši nejlepší synové – a „pak mu ustřelili hlavu“, aby se ujistili, že je mrtvý.
Ale jak „Murder Most Foul“ pokračuje – a pokračuje, a pokračuje -, ukazuje se, že otázka identity vrahů Dylana ve skutečnosti nezajímá. Nová píseň je vlastně pravým opakem „Hurikánu“ – motivy, rytmem a hlavně tónem. Neodehrává se na národní úrovni, nepůsobí přízemně, ale vznáší se nad hlavou v prostoru a čase, pozoruje a rozjímá.
Klíčovým bodem je místo, kam si „oni“, vrazi, poté, co „zohavili jeho tělo a vyndali mu mozek“, přicházejí pro to, co je skutečně zajímá, pro jeho duši. Ale neodebírají ji: „Ale jeho duše nebyla tam, kde měla být. Posledních padesát let ji hledali,“ zpívá Dylan. Není důvod k radosti? Něco je shnilého v americkém království, abych citoval ze hry, z níž pochází název písně. „Oni“ stále řídí korporaci, ale americkou duši ještě nezavraždili.
Tak kde tedy ta duše je? V rádiu. V písních. „Zahrajte mi písničku, pane Wolfman Jacku,“ žádá krvácející prezident od jednoho z nejoblíbenějších rozhlasových diskžokejů – a posluchače okamžitě napadne věta: „Hej, pane tamburíne, zahrajte mi písničku.“
Po dalších osm minut JFK nepřestává žádat o písničky. Krev mu teče proudem, ale hlavu má plnou jmen. Etta James, John Lee Hooker, Guitar Slim, Don Henley, Glenn Frey, Queen, Elvis, Nat King Cole, Stevie Nicks, Jelly Roll Morton, Bud Powell – a to je jen velmi částečný výčet. Některá jména přišla Dylanovi na mysl, protože se potřebovala rýmovat – Co se rýmuje se Stanem Getzem? Dickey Betts! Většina jmen však odráží Dylanův vkus a jeho horoucí lásku k blues, rock’n’rollu, folku a popu čtyřicátých a padesátých let – a když se poskládají jedno vedle druhého, vypadají jako playlist rozhlasového pořadu, který moderoval v letech 2006 až 2009. Vlastně je možné, že nápad napsat tuto píseň se zrodil právě z jednoho z těchto playlistů.
Toto extrémní vyjmenovávání by se navzdory pevnému plátnu textu mohlo docela dobře stát únavným – ale není únavné. Má dokonce hypnotizující rozměr, do značné míry díky hudbě. Jaké hudbě? Ten člověk mluví sedmnáct minut, řeknou si ti, kteří Dylana vnímají spíš jako spisovatele/básníka než jako hudebníka. Ale pod touto na povrchu téměř nehudbou se skrývá spousta hudby. Bez jejího obalu, bez jejích nuancí by to nefungovalo.
Hudebního materiálu je minimum, ale je s ním nakládáno způsobem, který je jemný, přesný, pozorný, nápaditý a především, jakkoli to může znít divně, rozmanitý. Uvnitř extrémní repetitivnosti se skrývá nikdy nekončící oživení. Doteky klavíristy, natahování smyčce kontrabasisty, šustění bubeníka, ornamenty houslí – jména hudebníků se nikde neobjevují – nabývají v každém zákrutu nekonečné řeky písní jiné podoby. K neustálému pohybu uvnitř známého rámce přispívá i Dylanovo podání. Je to stále tentýž pisklavý a nosově rezavý hlas, ale každý řádek má svůj jeden odlišný odstín, formu, látku a důraz – a muži, z jehož hrdla tyto zvuky vycházejí a jemuž bude brzy 79 let, se i po tolika letech podařilo zůstat aktuálním, fascinujícím, kreativním a zcela nečekaným.
Tags:
- Židovská kultura
- Židovská diaspora
.